Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.sdarm.cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.sdarm.cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
HISTORIE REFORMNÍHO HNUTÍ ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE « Církev Adventistů Sedmého Dne Reformační Hnuti
Vítejte na stránkách Křesťanské Církve Adventistů Sedmého Dne Reformní Hnutí

HISTORIE REFORMNÍHO HNUTÍ ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE

26-03-2012

Mluví o církvi Adventistů sedmého dne reformního hnutí, o jejím vzniku, její existenci a o jejích zkušenostech. Nelze nevzpomenout, že její historie je těsně spjata s historií Církve adventistů sedmého dne. Vše je obsaženo níže, – je to krátký příběh, sestavený ze vzpomínek očitých svědků a členů církve, stejně jako materiálů jiných autorů, kteří stejně jako původní dokumenty, téměř nepřežili. Ano, časy  byly takové, že psát dějiny znamenalo ohrozit činnost církve, pokud by tyto záznamy zajistila KGB. Proto nikdo nechtěl riskovat.

Ale církev trpěla nejen pronásledováním. Bible a dějiny ukazují, že církev Boží mnohokrát ustoupila od čistoty pravdy. V takových chvílích, Bůh vzkřísil horlivé lidi, kteří se nazývali reformátoři, a ti dělali všechno možné, aby vrátili církev do původního stavu, v souladu se zákonem Božím. Když se lidé snažili změnit Boží zákon a plnit ho, jak sami považovali za správné, tehdy povstali reformátoři k obraně jeho plnění v souladu s Božím slovem. Ale vždycky jich bylo malé množství, proto se vždycky nepodařilo, zabránit odklonění v církvi a v důsledku toho došlo k rozdělení. Dnes, je to nevelká, “chudá, v bouřích opuštěná, neutěšená,” Církev adventistů sedmého dne reformního hnutí [dále ASDRH], která podle historických údajů a dalších dokladů, dnes stále ještě žijících bratři a sester, v těžké době, hledíce smrti do tváře, brání neměnnost zásad zákona Božího. Z tohoto důvodu, historie Boží církve, je historií boje, kterého se zúčastňuje nejen ona, ale celý vesmír, protože tento boj “není proti tělu a krvi” (Efezským 6, 12), ale boj mezi pravdou a bludem, světlem a tmou.

Jeho začátek a příčina vzniku sahá do daleké minulosti. Od samého začátku velkého sporu v nebi,  byl záměr  satanův, svrhnout Boží zákon. Jmenovitě s tímto cílem se vzbouřil proti Stvořiteli, a byl vyhnán z nebe, pokračujíce v boji na zemi. Klame lid a nutí je k porušování Božího zákona – to je cíl, který tvrdohlavě sleduje. Je jedno, je-li toho dosaženo porušením zákona, nebo odmítnutí jednoho z přikázání, v konečném výsledku je to stejné. Ten, který hřeší v “jedné věci” pohrdá celým zákonem; svým vlivem a příkladem povzbuzuje bezpráví a “všechněmi jest vinen.” (Jakub 2:10).

To je důvod, proč se tohoto boje dobrovolně či nedobrovolně, zúčastňuje každý obyvatel země. A na které straně – ať se každý  rozhodne sám. Práce církve spočívá v tom, že představuje obraz velkého boje mezi pravdou a bludem;  ukazuje přetvářky Satana a prostředky, jimiž bychom se mu mohli postavit, komplexně řeší velký problém zla, vrhá pravé světlo na původ hříchu  a jeho případné odstranění, odhaluje v plném rozsahu spravedlnost a shovívavost všech skutků Boha k jeho stvoření, a na konec ukazuje svatost a neměnnost Jeho zákona.

Golgotský kříž potvrzuje nedotknutelnost zákona a ukazuje celému světu, že odplatou za hřích je smrt. Zvoláním umírajícího Spasitele: “Dokonáno jest!” zněl rozsudek smrti pro Satana. Výsledek velkého boje, který předurčený trval tak dlouho,  umožnil konečné vymýcení zla. Boží Syn prošel branami hrobu, aby “skrze smrt zahladil toho, kterýž má vládařství smrti, to jest ďábla” (Židům 2, 14).
Události v minulosti považované za součást boje mezi silami světla a tmy, musí získat v našich očích nový význam, protože vrhají světlo na budoucnost, osvětlují cestu těm, kteří, stejně jako reformátoři minulých věků, budou vyzváni k pohrdání pozemskými věcmi, nesou lidem Slovo Boží a svědectví Ježíše Krista.

Dnes církev Adventistů sedmého dne reformního hnutí pokračuje v práci reformátorů všech věků. Ale proč se  stalo nutností organizovat nové hnutí, přiřadit nové jméno, vždyť i bez toho již existuje mnoho různých křesťanských  církví a náboženských společností. Tyto otázky se týkají mnoha lidí, a abychom získali na ně odpovědi, je třeba se podívat do historie a zkoumat vznik Adventismu obecně, i Reformního hnutí.
Podle historických záznamů vzniklo hnutí Adventistů sedmého dne z různých  náboženských vyznání křesťanů v  mnoha zemích současně. Ale přesto centrem velkého  adventního hnutí byl severoamerický kontinent, protože zde byla největší svoboda a zpráva o blížícím se druhém příchodu Ježíše Krista byla kázána v plném rozsahu. 12. září. 1833 získal William Miller úřední povolení kázat evangelium, spolu se stejně smýšlejícími lidmi začal kázat o hrozícím druhém příchodu Ježíše Krista, který se stane  podle prorockých propočtů v roce 1844. K tomuto závěru přišel po letech studia biblických proroctví. Ti, kteří přijali tuto zprávu, netrpělivě čekali na příchod Spasitele. Říkalo se jim adventisté, z řeckého slova – adventus, to je čekající.

Nějaký čas byla Millerova kázání přijímána příznivě, protože přispívala k růstu církve. Ale když duchovní a náboženští vůdcové odmítli učení adventistů, dělali všechno možné, aby potlačili zájem o něj, nejenže jej kritizovali z kazatelen, ale nedovolovali mu účastnit se schůzí členů církve, a kázat poselství o Kristově druhém pří chodu, nebo dokonce se o něm zmiňovat. Díky tomu se věřící ocitli ve velmi obtížné situaci. Oddání svým církvím, nechtěli se od nich oddělit, ale když viděli, jak jim brání věřit Božímu slovu, jak jim zakazují přemýšlet o proroctví, byli přesvědčeni, že věrnost Bohu je neslučitelná s těmito požadavky. Nemohli už dál být v takové depresi. Nemohli být nadále považováni za církev Kristovu z těch, kteří odmítli svědectví Božího slova. To jim dalo odvahu k pocitu správnosti, oddělit se od bývalé církve. V létě roku 1844 asi 50 tisíc věřících opustilo své komunity. Také mnoho lidí bylo vyloučených z oficiální církve jen proto, že vyjádřili svou víru v druhý příchod Kristův.

Ale když stanovený čas uplynul, a Kristus nepřišel, pak se i tato skupina věřících rozdělila. Někteří, rozčarováni, obecně přestali být věřícími a tvrdili, že nikdy upřímně nevěřili v Kristův příchod. A takových byla většina. Jiní,  nedokázali vysvětlit zklamání. Mnoho z nich začalo do hloubky studovat Bibli a hledali chybu, protože věřili, že v Božím slovu nejsou chyby, a proto by chyba měla spočívat v jeho interpretaci. A bylo zjištěno, že otázka  svatyně  slouží jako klíč, který pomohl proniknout do tajemství zklamání roku 1844. Uvědomili si, že chyba  nespočívala v  prorockém  období, ale ve společném nepochopení Krista v nebeské svatyni.  Přeživše zklamání, adventisté i nadále věřili, že Kristus v každém případě přijde.

Při podrobném studiu Bible, ale také přišli k názoru, že je nutné dodržovat sedmý den, sobotu. Ve 14. kapitole  Zjevení přečetli výzvu uctívat Stvořitele a proroctví o lidech, kteří  přijímají varování tří andělů, kteří zachovávají přikázání Boží. Jedno z těchto přikázání ukazuje přímo na Boha jako Stvořitele. Čtvrté přikázání říká: “Sedmý den – sobota Hospodina, tvého Boha … nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich [jest], a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho.”(Exodus20:10-11).

Ctít sobotu jako památný den stvoření ustanovil sám Bůh, a vždy ukazuje pravý důvod  našeho  uctívání Boha, spočívající v tom,  že On je Tvůrce, a my Jeho stvoření. Uctívání soboty je znamením  věrnosti pravému Bohu. Proto zvěst, volat lidi k uctívání Boha a zachovávat Jeho přikázání, připomíná zejména nutnost dodržování čtvrtého přikázání, které v roce  321  bylo  změněno nařízením císaře Konstantina Velikého, o všeobecném slavení  neděle. Proto zahájením zachovávání soboty, adventisté neobjevili nic nového, jen se vrátili k těm starým  božským pravdám, které byly změněny člověkem.

Jak adventisté stále více a více  chápali pravdu, tak uplatňovali své zásady nejen v praxi, ale snažili se je kázat  ostatním. Za tímto účelem používali různé metody: distribuci tištěných publikací, pořádání schůzek, konferencí a další.

V souvislosti s rozšířením kázání o zvěsti tří andělů a rostoucím počtem  přijímaných, pronikli také do řad církve někteří lidé s jinými názory. Mohli  v  práci  církve způsobit velké škody, ale byli zastaveni. To ukázalo, že k zachování pořádku a odvrácení pronikání jiného učení do jejího prostředí, musí existovat nějaká forma organizace.

Jeden z prvních pokusů o vytvoření organizace, byl článek v časopise Journal of  Adventist 21. července 1858 s návrhem svolat výroční konference v každém státě, kde by byl  vypracován a přijat plán pro další práci. Tento  návrh byl projednán na valné hromadě  v Betl Creeku v roce 1860, a zároveň nastínil plány pro uspořádání plnohodnotné organizace, s jejím vlastním majetkem. V roce 1860, v souvislosti s organizací publikační činnosti byl vybrán název církve. Někteří zpočátku mysleli, že jméno “Boží církev” by bylo vhodnější, ale pak se ujistili, že jméno nevystihuje charakteristické rysy církve, a dohodli se na jménu “Adventisté sedmého dne.” Protože ani jedno jméno neodpovídalo našemu vyznání jako to, které vyjadřuje naši víru, a ukazuje naše zvláštní určení.  Jméno Adventisté sedmého dne upozorňuje na skutečné rysy naší víry, a proto je schopno přesvědčit hledající lidi.

Po těchto návrzích se několik skupin věřících v Michiganu spojilo do církve a z církve byla organizovaná konference  státu. Podobná věc se stala i na jiných místech. Konečně,  jako organizace, byli ASD zformováni na konferenci v Battle Creeku 21. května 1863, které se zúčastnili delegáti z několika států, které představovali 125 sborů,  s počtem asi 3500 členů. Dvacet  delegátů zastupovalo šest konferencí. John Biington byl zvolen prvním předsedou  Generální konference ASD. Byly vypracovány a přijaty články víry Adventistů sedmého dne, skládající se z 22 bodů.

A v roce 1864 se církev ASD  setkala ještě s další, velmi důležitou otázku: Je nošení zbraní, a to zejména v době války, v souladu s požadavky zákona Božího? A bylo přijato následující řešení: “Jsme nuceni odmítnout za všech okolností, i kdyby se jednalo o účast ve válce a skutcích krveprolití.” — Zpráva ze třetího výročního  zasedání  GK ASD.
„Takové bylo prvopočáteční stanovisko adventistů – žádná účast ve válce. To bylo v souladu s Biblí  (Jan 18, 36; Matouš 5,43- 44;  Lukáš  9, 56; Matouš 26, 52;  Jan 15, 14), a duchem prorockým: “…  Lid Boží, který je Jeho zvláštním pokladem, nemůže se pouštět do této spletité války, která je proti každé zásadě Jeho víry. Na vojně nemohou být poslušní pravdy a současně požadavků svých důstojníků. Bylo by to neustálé zraňování svědomí.“ –Svědectví pro církev, sv. 1, str. 158; 1T p. 361.

Tohoto stanoviska, jak o tom svědčí historická fakta, se Církev adventistů sedmého dne  držela po mnoho let až do první světové války.
V následujících letech se církev adventistů  stále rychle rozvíjela. Jak přiznávali náboženské a veřejné osobnosti, které nepatří k adventismu, na počátku XX století  se (Církev adventistů) jevila jako  jedna z nejvíce životaschopných náboženských organizací na světě, mající neuvěřitelné úspěchy.” – S.D. Bondar, Adventismus sedmého dne. 1911 – str. 34-35.

Tento úspěch přispěl k tomu, že se severoamerický kontinent stal po svém objevení útočištěm lidí všech národností, a pomohl vést k rychlému šíření zvěsti o druhém příchodu Krista mezi národy země. O této  zvěsti publikovali v tisku, psali v dopisech a posílali poštou, a to nejen doma, ale i svým přátelům a příbuzným, kteří zůstali za oceánem. Pak, po určité době,  živí  poslové odešli odtud, a kázali s nadšením a beze strachu o pravdách, chápaných v novém světle, celému světu.

V každé době byli svědkové Boží – lidé, kteří věřili v Krista jako jediného prostředníka mezi  Bohem a člověkem, kteří se dívali na Bibli jako jediné měřítko života a  dodržovali pravou sobotu. Byli  i v Rusku. Měli částečné informace a znalosti o světitelích soboty, křesťanech v Rusku od  XIV století. Na základě historických dat, můžeme říci, že otázka soboty v Rusku je velmi stará. Proto bylo mnoho lidí  připraveno přijmout adventní zvěst. První semena, která byla vržena, byli němečtí osadníci, přistěhovaní z Ruska do Ameriky. Když se němečtí přistěhovalci z Ruska  stali adventisty sedmého dne,  posílali adventní knihy a brožury svým příbuzným a přátelům, kteří zůstali v Rusku.

“V roce 1886 poslala Generální konference adventistů sedmého dne do Ruska bratra Louise Konradiho navštívit světitele soboty, který v té době pracoval ve Švýcarsku. Po příjezdu do Ruska, se Konradi v Oděse setkává s bratrem Gerhardem Perkem, který ho tam očekával, a oba odjeli na Krym. Na Krymu, navštívili několik vesnic, a našli asi 30 duší, plně připravených k přijetí adventismu.
První společenství křesťanů – Adventistů sedmého dne v Rusku byla utvořena z19 členů 31. července 1886  (podle juliánského kalendáře) v Berdubulate , v Tauridské gubernii na Krymu. Pro křest, těchto na různých místech rozptýlených věřících, se dohodli setkat se v Berdubulate , blízko Černého moře, kde bylo vhodné místo pro křest. “– Z historie církve, str. 7.

“V roce 1891, kdy se Rusko stalo  samostatným  východním misionářským polem, byli stoupenci  adventního učení již  v Povolží a na Donu, na Krymu, na Mléčné řece (Ukrajina), v Kubanské oblasti, v Bessarábii, na Volyni, a v kraji kolem Visly a Baltu. Příprava biblických pracovníků se uskutečnila v Hamburku, kde v letech 1889 – 1899  stále studovalo několik studentů z Ruska. Počátkem roku 1899 bylo pro ruské studenty otevřeno oddělení ve  Friedensau ( v Německu). Koncem 90. let XIX století a prvních letech XX  století pokračovala evangelizace úspěšně ve velkých městech, jako je Riga, Petrohrad, Kyjev a dalších. Celkem bylo v Rusku v roce 1901 37 sborů,1288  členů a 13kazatelů.”– S.D. Bondar, str. 30-31.

Manifestem ze dne 17. října 1905 “na zlepšení veřejného pořádku”, podepsaným Nikolajem II, byla vyhlášena  občanská svoboda. Bylo zrušeno omezení příznivců nepravoslavných směrů, možnost volného přechodu od Pravoslavné církve do jiných.

A od 6. 11. 1906 Církev adventistů sedmého dne má ze zákona rovná práva s ostatními protestantskými denominacemi, ministr vnitra P. Stolypin o tom dává vysvětlení ve speciálním oběžníku číslo 5532.
Při vyhlášení náboženské svobody v Rusku, se Adventisté sedmého dne  stali životaschopnějšími, a dílo pokračovalo vpřed mnohem úspěšněji. Od 19. do 23. září 1907 se konala v Kyjevě výroční konference Středoruského pole (dnes  Ukrajina), ve kterém bylo kolem 300 členů církve.

Ve stejném roce “od 12 do 16. října se v Rize konal první Sjezd Ruského svazu, (ruská unijní konference).  Na sjezdu byla založena Ruská unie, s ústředím ve městě Rize. Prvním předsedou této unie, byl zvolen bratr Julius Teodor Betcher.”– Historie církve, str. 20.

Ale svoboda netrvala dlouho. S příchodem roku 1911 začalo omezení činnosti nepravoslavných náboženských organizací. Tato dřívější svoboda svědomí byla silně omezena.  Četné oběžníky  ministerstva vnitra kladly přísné limity pro práci církve, takže nebylo možné konat shromáždění.  I když  dílo pokračovalo v růstu, ale tempo růstu se značně zpomalilo.

S vypuknutím první světové války se situace dále zhoršovala. “Protože pravoslavné duchovenstvo znalo dřívější organizační závislost ASD v Rusku na Německu, bylo připravené použít tento argument k podnícení lidu a vlády proti ASD, představujíce  je jako německé agenty, protože byli mezi nimi kazatelé německé národnosti, stejně jako mnoho členů, Němců. Takováto kampaň nebyla neplodná. To vyvolalo podezření ze strany carských úředníků k adventistům. V mnoha  městech byla shromáždění tajná, a kde dále pokračovala, byla nezbytná přítomnost dvou policistů, kteří  během kázání kazateli navrhovali, aby se nedotýkal těch či oněch otázek.  Začalo  pronásledování a vyhnanství na Sibiř.  Pronásledování zvláště postihlo  služebníky německého původu. “—Z historie církve, str. 255.

Na Sibiř byli vyhoštěni  kazatelé jako A. Gontar,  I. Gorelik,  A. Kliment, G. Grigorjev, P. Manžura, M. Hric, A. Ozol, F. Gajdišar, I.Sproge, S. Efimov, G. Gebel, a další
Členové církve ve vojenském věku byli mobilizováni do armády, aby se účastnili bojových akcí. V souladu  s historickým stanoviskem Církve adventistů sedmého dne, přijatým v roce 1864 a v souladu se zákonem  Božím,  ne všichni souhlasili brát do rukou zbraně a dostavit se k útvaru za účelem odchodu na frontu. Ale takových bylo  málo, většina souhlasila se stanoviskem některých vedoucích, kteří v roce 1914 prohlásili, že účast ve válce  není  porušením šestého přikázání, a výkon vojenské služby v sobotu, neporušuje čtvrté přikázání. Toto zcela nové stanovisko bylo v rozporu s oficiálním stanoviskem prvotní církve. Taková situace nastala nejen na Ukrajině a v Rusku, ale také v 16 ti evropských zemích. Zde je jeden z důkazných dokumentů. V článku “Kyjevští adventisté a válka,” publikovaném v roce 1914 v novinách “Jitřenka”, č.  45, G. I. Lebsak, vedoucí Kyjevského společenství, jeden ze starších, a významnější postava adventismu v Rusku, napsal:

“Nyní, po vyhlášení války Německu a Rakousku, kyjevští Adventisté sedmého dne předali přes gubernátora k  rukám Jeho iperátorského veličenstva svou oddanost a byli poctěni tím, že dostali přes pana policejního náčelníka následující oznámení: ministr vnitra oznámil vedoucímu kraje, že panovník, imperátor by rád srdečně  poděkoval  kyjevským Adventistům sedmého  dne za věrnou oddanost, vyjádřenou u příležitosti zahájení vojenských operací.

Z města Kyjeva a gubernie je v oblasti vojenských operací kolem 25-30 bratrů. Někteří z nich jsou přiděleni k sanitním jednotkám, někteří z nich k radistům a zbytek k útvarům, kde se účastnili  bojů. Pokud je nám známo, všichni z nich jsou stále naživu. Někteří z nich byli zranění, a zařadili se k neaktivním jednotkám. To znamená, že kyjevští adventisté se veškerou svoji silou spojili s ostatními věrnými  syny naší  drahé vlasti v pomoci svým bližním v této těžké době, a pro slávu všemohoucího Boha. Tak nám pomáhej Bůh i v budoucnosti.”
Je pozoruhodné, že G. I. Lebsak okamžitě  po vyhlášení války s Německem, spěchal jménem adventistů  Ruska,  vyjádřit oddanost vůči imperátorovi Nikolaji II, a ve stejnou dobu, v dopise ze dne 4. 8. 1914 představitelé církve adventistů v Německu, vyjadřují téměř stejnými  slovy, svou oddanost vládě Wilhelma.

“A v důsledku tohoto ústupku, od začátku války do září 1916 (tj. do dvou let války) bylo z celkového množství  adventistů v Rusku, jejichž počet byl v té době nejméně 6000 lidí, k soudu za odmítnutí vykonávat vojenskou službu,  předvedeno pouze 50 lidí. Zbývající rekruti, zdá se, šli do boje. “—Klibanov, Historie náboženských sekt v Rusku, str. 317, 318.
Taková jsou smutná fakta historie. Jasně ukazují, že stejně jako v západní Evropě tak i v Rusku, začalo otevřené  odpadnutí v roce 1914.

“Lidé si myslí, že když nazvou trestný čin vraždy “válkou”,  zabíjení přestane být vraždou a zločinem.”  — Lev Nikolajevič Tolstoj, Antologie myšlenek. – str. 225.
Vždyť důvody představené vládami, vedoucími válku, se jeví vždy jako zástěrka, za kterou se skrývají velmi odlišné motivy – hněv, nenávist, chamtivost, a to není v souladu s učením Krista. Věřící, kteří pochopili, že je třeba žít v souladu se zákonem Božím za všech okolností, byli vyloučeni z církve, protože odmítli účastnit se války, a k ​​tomu došlo ve všech 16 ti zemích Evropy, na Ukrajině i v Rusku. Přibližně 4000 členů bylo vyloučeno z církve ASD za jejich poslušnost Božích přikázání, a to zejména čtvrtého a šestého přikázání.

Pro lepší pochopení situace menšiny, jestli jednali správně nebo ne, obracíme se k Bibli a historii, pro to, abychom viděli,  jak tomu rozuměli a učili reformátoři všech dob. Vždyť války přece byly v každé době, věřící museli vždy řešit následující otázku: “Je křesťan povinen podílet se se zbraní v ruce na prolévání krve?” Především obraťme pozornost na slova pronesená hlavou církve – Ježíšem Kristem. Řekl: ” Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.” (Lukáš 9:56). Jak je možné nechápat tato jednoduchá slova: “Ježíš mu řekl: Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.” (Matouš 26:52), “Miluj svého bližního svého jako sám sebe” (Matouš  22, 39)  “Milujte své nepřátele”(Matouš 5, 44). O mírovém charakteru Ježíše Krista také svědčili jeho  současníci – farizeové,  řkouce: “Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.” (Jan 11:48).

Tím, že věřící všech věkových kategorií založili své přesvědčení na Kristových slovech, pochopili, že se nemohou  podřizovat vládám, když potřebují účastníky v krveprolití a politických konfliktech. Ale vyvstává otázka, jak  potom  rozumět biblickým textům: “Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha,” (Římanům13, 1). “Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně.” (Titus 3,1-2). Věřili, že vlády jsou zřízené Bohem, ale když se po nich žádalo  porušení Božího zákona, pak odpověděli jako apoštolové: “Je-li to spravedlivé před obličejem Božím, abychom více poslouchali vás než Boha? (Skutky 4, 19). Proto se všechny skutečné Boží děti, v každé době, podřizují vládám, dokud nejsou nuceni porušit Boží zákon. Stejných zásad se nyní drží i Adventisté reformního hnutí.

Z pozorného studia Božího zákona také vyplývá, že ti, kteří jdou do války, porušili nejen čtvrté a šesté přikázání, ale všech deset. Božím zákonem jsou testovány jak morálka jednotlivců,  tak i správný přístup  státu k jeho  poddaným.

V nalezených starověkých rukopisech je zapsáno následující učení křesťanů prvních staletí:
“Nezabíjej … netrav, nezabíjej dítě v děloze matky a narozeného nezabíjej …Nechovej zášť proti svému bližnímu,  nebudeš nenávidět žádného člověka, ani některé usvědčovat a jiné milovat, více než svou duši. Vyhni se veškerému zlu a všemu tomu, co k němu vede. Nehněvej se, hněv vede k vraždě, nebuď horlivý a prudký ve sporech – z toho všeho je vražda “. – “Učení Pána předané lidem dvanácti apoštoly.” Převzato z kompletního díla L. N. Tolstého, díl 42, str. 322.
Toto učení je plně v souladu s učením našeho Pána Ježíše Krista.

Další příklad pochází z prohlášení Justina mučedníka (kolem roku 150 po Kr.)

Justin byl Řek od narození a přijal křesťanství jako dospělý. V literatuře je známý pod jménem Justin mučedník.
Patří mu obranná řeč (apologie), vypracovaná přibližně kolen roku 150 po Kr. Tváří v tvář pohanskému soudu, s odkazem na proroka Izaiáše, řekl: ” Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.”(Izajáš 2, 4). Citujíce tato slova, Justin pokračuje: “Co bylo předpovězeno, se naplnilo … Dvanáct mužů vyšlo z Jeruzaléma, prostí lidé, kteří mluvili neuměle. Ale ve jménu Boha, zvěstovali lidem, že je poslal Kristus, aby učili všechny slovu Božímu.  My se umíme především jen vzájemně zabíjet, druh druha, a to nejen bojujíce se svými nepřáteli, proto abychom nelhali a nepodváděli naše soudce, rádi svědčíme o Kristu a umíráme. “– Učebnice starověkých  dějin. R. Whipper.1924. – str. 191,192.

To je ono, jednoduché a jasné stanovisko prvních křesťanů: “Nechceme více bojovat s našimi nepřáteli, ale jsme připraveni s radostí zemřít za svědectví o Kristu!”

Když skončila válka a v roce 1918 a byla podepsána mírová smlouva, vyloučení z církve vyvinuli zvláštní úsilí, aby vyřešili svůj vztah s církví, ale nepřineslo to žádný užitek. Nebyla šance na usmíření. Poté Generální konference adventistů sedmého dne, která se nacházela ve Washingtonu, poslala do Evropy, čtyři členy výboru Generální konference. Byli to kazatelé A. G. Daniels, předseda Generální konference, L. Ch. Krisčen, F. M. Wilcox, a M. E.  Kern.  Byli posláni do Evropy v roce 1920, aby jednali s bratry, kteří byli vyloučeni z církve. Tato jednání byla vedena od 21. do 23. července roku 1920 v misijní škole Adventistů sedmého dne Friedensau, v Německu. Průběh tohoto setkání, a vše, co bylo řečeno během tohoto setkání, bylo psáno těsnopisem a později publikováno pod titulem “protokol”. V tomto dokumentu jsou vyloučeni bratři tzv. “opozičního hnutí”. Byli známí jako “2 procenta.” Jejich množství bylo malé. Ale měli něco lepšího – zachovávali učení Adventistů sedmého dne. Neměli úmysl se oddělit, nepřinášeli žádné nové učení, ale zachovávali tyto zásady:

„V hlavních rysech našeho díla se nesmí stát žádné změny. Má tu stát tak jasné a určité, jak ho proroctví učinilo. Nesmíme uzavřít žádné spojení se světem v domnění, že tím vykonáme víc. Kdo se pokroku díla postaví do Bohem vyznačené cesty, přivede na sebe Boží nelibost. Žádná část pravdy, která učinila adventní lid tím, čím jest, nesmí být oslabena. My se držíme starých mezníků pravdy, zkušenosti a povinnosti, a máme před celým světem pevně stát na obranu svých zásad.“ –Svědectví pro církev, sv. 6, str. 8; 6T p. 17.

Se zřízením sovětské moci v říjnu 1917, s vydáním již v lednu 1918 demokratické vyhlášky komisařů SNK, “na oddělení církve od státu a školy od církve,” dostaly všechny náboženské  organizace svobodu a rovnost. Nehledě na to, Církev adventistů sedmého dne však následovala nový kurz ve vztahu k vojenské službě. To bylo potvrzeno na 5. Všesvazovém sjezdu adventistů sedmého dne, ve dnech 16. – 23. srpna 1924 v Moskvě, ve 3. domě Sovětů.  4. dne kongresu se diskutovalo o vztahu k Sovětské vládě a vojenské službě: “Kongres se rozhodl poslat na CIK SSSR “Prohlášení”, detailní vypracování, které svěřili Komisi pro církve.”

V prohlášení, které bylo vypracované, se konkrétně říká: “Víra adventistů sedmého dne je citlivá na svobodu svědomí svých členů, a proto se nepovažuje  za správné, stanovit pro ně tak či onak v této otázce. Každý člen je v souladu s jeho názory, osobně zodpovědný za svůj postoj k vojenské službě, a Kongres nebrání takovým členům, aby vykonali vojenskou službu, pokud jim to jejich svědomí dovolí. Přijetí odpovědnosti za službu by členové  měli považovat za občanskou povinnost, a to čestně a svědomitě. ” — Historie církve. – str. 75, 76.

“Při pohledu zpátky k tomuto rozhodnutí, musíme uznat, že to obecně odráží názor světové církve v otázce vojenské služby.” – PGC. 18-19 května 1995

To potvrzují i ​​slova A. Danielse, které řekl při jednáních. Ve výčtu několika skupin členů církve, jeden z nich řekl: “Dále jsme měli také takové bratry, kteří milovali svou zemi, šli na frontu a bojovali. Šli do Anglie a Francie, byli v zákopech, a já nevím, co ještě dělali, když tam byli, ale sloužili. Po válce se vrátili. Jak jsme se měli zachovat ke všem těmto bratřím, kteří se chovali různě? Řekli jsme jim, že nechceme být svědomím pro druhé lidi. Konstatovali jsme, že zastáváme pozici nebojujících. Nemáme zájem jít do války. Jen litujeme, že vznikají války. Jsme proti válce. Ale musíme uznat právo každého občana, aby na základě svého svědomí mohl zaujmout postoj k vládě. Žádný z výše uvedených lidí, nebyl vyloučen z církve. Ani jeden z nich není považován za nekřesťana. “– Protokol jednání v roce 1920.
Proto v samotné církvi povstali lidé, kteří se odmítali podřídit tomuto odklonění, kteří chtěli zůstat na starých základech  křesťanství. Ale byli pronásledováni a vyloučeni z církve. Tak, Henry Ostwald,  který byl  kazatelem, začal rozsáhlé dílo reformace, pro které byl na podzim roku 1925 vyloučen od ASD. Totéž se stalo s ostatními  služebníky i členy.
Spojili jsme se s již v té době existující Generální konferencí adventistů sedmého dne reformačního hnutí a získali podporu, v roce 1926 se vyloučení sjednotili v Ruském misijním poli, jak je o tom v protokolu konference zaznamenáno následující:

“Na našich častých schůzkách a zasedáních výboru, jsme s Boží pomocí mohli rozpracovat některé plány na postup Božího díla v naší zemi. Proto byli zplnomocněni  pro práci tito bratři:.  Ostwald G., Unrau G.  Dežiner  O.  (biblický  pracovník) Tomansko G. (pomocník biblického pracovníka),  Regier  O.(pokladník)”. Tito bratři byli prvními organizovanými pracovníky v  Ruském reformačním hnutí ASD.
Církev adventistů  v období od roku1924 do roku 1928 pokračovala v pronikání nového učení ve všech společenstvích. Zvláště vynikl rok 1927, který byl bohatý na kongresy. Proč je o těchto kongresech důležité vědět? Odpověď získáme tím, že si přečteme úryvek z časopisu  “Hlas  pravdy”, č. 9, září 1927 (vydané ASD). Obsahuje  článek G. Lebsaka:  “Třetí  kongres  Sibiřské  oblastní unie ASD”, který se konal v Omsku od 22. do 26. června. Píše se v něm:

“Usnesení se dotkla všeho potřebného pro duchovní život v Sibiřských společenstvích. V podrobném kázání  byl  vysvětlen křesťanský postoj ke státní správě a službě v armádě, a zde, jako i na všech kongresech, bylo rozhodnuto nést naše občanské, státní a vojenské  povinností stejně se všemi občany. Právě na tuto otázku je potřeba vzdělávací činnosti u všech náboženských společenství, začala na kongresech a pokračuje ve společenstvích.”

Celkem se za rok  konalo asi deset takových kongresů. Také se uskutečnil 3. kongres Celoukrajinského sdružení  ASD,  na kterém “… se také diskutovalo o otázce vojenské povinnosti,  a bylo nařízeno, že na základě Písma svatého a vyhlášení 5. Všesvazového kongresu, Adventisté sedmého dne mohou nést tuto povinnost společně se všemi  občany SSSR. “–Hlas pravdy, 6.
íslo roku 1927.

Na každém z těchto kongresů byli delegáti, kteří nesouhlasili s novinkami, které se postupně připojovali k Reformnímu hnutí.
Ale vyvrcholení rozdělení mělo teprve přijít: v případě, že 5. kongres “si neosoboval pro sebe právo předepi-sovat jim, [členům církve] postupovat tím či oním způsobem v jednotlivých otázkách” a “nebránil …
lenům vykonávat  vojenskou službu, když jim to jejich svědomí dovolí”. 6. kongres, který se konal ve dnech 12. až 19. května 1928 v Moskvě, podle B. Jakimanka, 31, v chrámu sv. Petra a Pavla, vyloučil jakoukoli možnost  projevu  svědomí, a vzal na sebe právo stanovit, jak musí postupovat členové církve, když narazí na otázku plnění vojenské po-vinnosti

“Po podrobném projednání otázky vojenské služby členy organizace Adventistů sedmého dne, bylo kongresem  jednomyslně přijato usnesení tohoto znění:
“Na základě učení Písma svatého, Starého a Nového zákona (1Samuelova 8, 10-12, 10, 25; Lukáš  20, 25;  Římanům 13, 1-8; Titovi 3, 1), podle kterého je vláda zřízením Božím pro trestání zlých, a pro blaho dobrých, a s ohledem na prohlášení  5.Všesvazového sjezdu Adventistů sedmého dne  o našem postoji k Sovětské moci, 6. Všesvazový kongres vyjasňuje a řeší, že ASD musí dát “císaři, co je císařovo, a Bohu, co je  Boží, ” přinášet  státní i vojenskou službu ve všech jejich formách obecně pro všechny občany, v souladu se zákonem. “–Historie církve, str. 93, 94.
S cílem upevnit svou autoritu, a vyloučit možnost jiného názoru, kongres dále rozhodl:

“Každého, kdo bude učit něco jiného, a nabádat k vyhýbání se povinnostem vůči státu, kongres považuje  jako falešného učitele,  jdoucího proti učení Písma svatého, oddělujícího se od jednoty církve Boží a stavějícího  se  mimo organizaci ASD.” — Historie církve, – str. 94.
A tak všichni, kdo rozuměli a učili jinak, zůstali mimo církev ASD. A byli takoví?  Je o tom  psáno  již v roce 1990:

“Ale ani toto poměrně příznivé období se neobešlo bez strachu, kterým byla zachvácena celá církev.  Byli vyzváni opravdovostí a vývojem reformních směrů v adventismu, které se zrodili uprostřed  první světové války v Německu …. Jedním z hlavních požadavků bylo považováno vyhýbání se  občanským povinnostem, zejména službě v armádě. Adventisté na V. (v roce 1924) a VI. (v roce 1928)  Všesvazovém kongresu se důrazně oddělili  od tohoto stanoviska, oznámili, že s lidmi těchto názorů, stejně jako s jejich  organizací “nemají nic společného.” Od té doby reformace musí existovat jako  samostatný směr. “—Křesťanské čtení na rok1990 – str. 66.

Toto se stalo bodem konečného rozdělení, protože nejen vedení se distancoval od  “reformních” názorů, ale  nařídilo také všem členům toto:

“Obracíme pozornost našich členů na to, že nebezpečí pro církev nevytvořili organizace jinověrců, ale ti, kteří vyšli z nás, jak se o tom mluví ve Skutcích apoštolů 20, 30. a první epištole Jana 2, 19. Proto nabízíme všem našim členům oddělit se od takových, jako například “lžireformistů, kteří si říkají” Adventisté sedmého dne reformní hnutí “, kteří se nechávají unést lživou zbožností, usilují o narušení jednoty Kristova stádce.” –Z historie církve. – str.  103, 104. Proto nebyla této otázka udělena svoboda svědomí.

A bylo by potřeba věnovat pozornost jiným, a to jmenovitě: “Když Hospodin pracuje skrze své lidské nástroje, když síla z nebes působí na lidi, satan povzbuzuje své přisluhovače k výkřiku: “fanatismus!” Varujíce lidi, aby nezacházeli do extrémů. Přemýšlejme o tom, jak se rodí takový výkřik. V případě, že se setkají falešné momenty, nijak to nesnižuje hodnotu skutečných věcí. Ačkoli bývají neupřímná a falešná jednání, to neznamená, že s každým oživením by se mělo zacházet s podezřením. ” — Služebníci evangelia. – str.170.

Jak je zřejmé z výše uvedeného, reformační hnutí se zformovalo v nejtěžších podmínkách. Nejen, že bývalí bratři se nechovali jako křesťané, ale ještě měli, stejně jako všichni věrní po všechny věky, podstoupit pronásledování po celou dobu sovětské vlády, a především těžkých časů stalinismu. Toto období represe se dotklo mnoha věřících, zejména služebníků, protože byl položen směr k úplnému vymýcení náboženství, protože vláda sama sebe nazývala ateistickou. Věřící byli obviňováni, že se “schovávají za náboženskou víru, vystupují proti službě v Sovětské armádě a obraně země se zbraní v ruce, čímž podrývají vojenskou moc státu, a odmítají pracovat o sobotách – podrývají ekonomickou moc”. To byly standardní obvinění pro všechny věřící. Jejich práva nebyla nikde uznávána, byli nespravedlivě obviňováni jako státní zločinci a odsuzováni k dlouhým trestům vězení (téměř celoživotním), a dokonce i zastřeleni. Některé věřící se podařilo zastrašit a podřídili se požadavkům nezákonné vlády, a potom z nich dělali další informátory, a tímto způsobem jich bylo mnoho vyvedeno ven ze společenství. Proto také používali členy ASD k tomu, že je posílali navštěvovat zasedání ASDRH a podat hlášení, a pak následovalo zatýkání.

Prvními kazateli, kteří byli zatčeni, byli: Ostwald, G., Manzhura P. Unrau, G., Jancen a ostatní služebníci; všechny  nelze vyjmenovat. Všichni  byli odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody, a mnozí z nich  zemřeli  mučednickou smrtí v důsledku špatné výživy a špatného zacházení. S vypuknutím války v roce 1941, čtyři mladí  bratři  z  obce Bočkovcy , Černobylská oblast. – R. Pase
nik, F. Pirog, C. Moldovan a M. Buga byli odvedeni do armády.  Protože si přáli zůstat věrni Božímu zákonu, tak odmítli vzít do rukou zbraně a zabíjet, pro to podle jednoho očitého svědka, byli uzavřeni do starého vozu a upáleni. Takových příběhů je možné uvést hodně.

Represe se nedotkli pouze jednotlivých členů, ale i celých společenství reformního hnutí. Také všichni z 18 členů  Armavirské komunity byli zatčeni, dobrá polovina z nich byli staří lidé.  Všichni z nich byli obviněni z  politického 58. článku, byli obviněni z protisovětské činnosti a odsouzeni k 25 letům vězení. Mnoho z nich zemřelo v koncentračních táborech. Mezi odsouzenými Armavirského společenství  byl služebník  O. V. Cvjetkov, jeho matka a sestra. O.V. Cvjetkov statečně bránil svatost Božího zákona, za což měl čtyři předchozí odsouzení, a odseděl v krutých  podmínkách tábora dobu 16 let. Trpěly i děti, které rozhodnutím soudů rodičům odebraly a odvezly do internátů, a rodiče byli zbaveni rodičovských práv. Mladí lidé  nemohli  získat  vzdělání na středních a vysokých školách, protože k tomu bylo nutné uznat ideologii, popřít Boha, a vstoupit do Komsomolu. Ale to věřící udělat nemohli, protože to znamenalo jít proti svému svědomí. A dělat něco proti svědomí je špatné a nespravedlivé.

Tak se sovětská moc  pokoušela zlomit víru lidí v Boha, držet na uzdě  všechny, a nedávat nic k  uspokojení  duchovních potřeb lidí. Bible byla zakázána, a mnozí zůstávali v neznalosti pravdy v ní obsažené. Dále to tak nemohlo zůstat, protože se musela naplnit slova Kristova: ” A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.”  Matouš 24, 14. Proto ateismus ustoupil, a otevřely se dveře pro kázání evangelia.

Když se Ukrajina osamostatnila a byla vyhlášena svoboda svědomí, potřebovalo se hodně Biblí, aby bylo vyhověno potřebám poptávky. Národ hladověl po duchovním chlebě. Během těchto několika let nezávislosti bylo značné množství  Biblí  distribuovaných  církví ASDRH.  Evangelium  je kázáno v kinech, v domech kultury, parcích, a všichni, kteří chtějí poznat Bibli, mají možnost ji získat.  Otevřelo se mnoho modliteben, jejichž dveře jsou otevřené pro každého, kdo chce poznat Boží vůli. Církev obsáhle podává pravdu o správné výživě a zdravém životním stylu, které když člověk dodržuje, může zachovat svoje zdraví v nejlepším stavu. Mnozí, kteří navštěvují modlitebny,  nabyli přesvědčeni, že  zákon  zdravého životního stylu je nezbytný pro tělo, a mravní zákon Boží – pro duši. Protože  církev ASDRH je na celém světě, pak stejnou práci provádí téměř ve všech zemích.

Naše přání je, aby každý člověk uvěřil v Ježíše Krista jako osobního Spasitele, a  pochopil podstatu Jeho Zákona.  Protože každé přikázání tohoto Zákona zůstává v platnosti pro celé lidstvo, ve všech dobách, protože zákon Boží není závislý na čase, ani místu, ani jiných  faktorech, které se mohou změnit, ale na základě povahy Boha a povahy člověka, a jejich neměnných vztahů mezi sebou. Pokud by všichni lidé dodržovali všech deset přikázání Božího Zákona, pak by na zemi nebylo krveprolití, hladu a násilí, ale byl by klid, radost a štěstí.  Ateisté,  skeptici a odpadlíci odmítají Boží zákon a bojují proti němu; ale důsledky toho všeho  docela výmluvně naznačují, že lidstvo – je v podřízení Božích přikázání.