Vítejte na stránkách Křesťanské Církve Adventistů Sedmého Dne Reformní Hnutí

LEKCE 5. PUBLIKÁN A FARIZEUS

29-04-2018

PUBLIKÁN A FARIZEUS

„Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl“ (1 Korintským 10:12).

„Není nic tak odporného Bohu ani tak nebezpečného pro lidskou duši jako pýcha a nadutost. Ze všech hříchů je nejvíce beznadějná, nejvíce nevyléčitelná.“ – Kristova podobenství (1991), str. 87; COL 154.

Doporučená četba: Kristova podobenství (1991), str. 85–93; COL 150–163.

Neděle 29. dubna

1. UCTÍVAJÍCÍ V CHRÁMĚ

a. Co bylo Ježíšovým záměrem při předkládání podobenství o dvou uctívajících? Lukáš 18:9.

Lukáš 18:9. I řekl také proti některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných za nic nevážíce, podobenství toto.

„Musíme mít poznání o sobě samých, poznání, které bude mít za následek pokání, dříve než můžeme nalézt odpuštění a pokoj. … Je to pouze ten, kdo o sobě ví, že je hříšník, koho může Kristus spasit. … Musíme poznat svůj skutečný stav, jinak nebudeme cítit svou potřebu Kristovy pomoci. Musíme pochopit své nebezpečí, jinak nebudeme prchat do útočiště. Musíme pocítit bolest svých zranění, jinak nebudeme toužit po uzdravení.“ – Kristova podobenství (1991), str. 89, 90; COL 158.

b. Popište dva muže zmiňované v podobenství. Lukáš 18:10–13.

Lukáš 18:10–13. Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus, a druhý publikán. Farizeus stoje, takto se sám v sobě modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán. Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu. Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti. Ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému.

„Farizeus a publikán představují dvě veliké třídy, na které se rozdělují ti, kteří přicházejí uctívat Boha. Jejich prvními dvěma představiteli byly první dvě děti, které se narodily do tohoto světa. Kain si o sobě myslel, že je spravedlivý, a přišel k Bohu pouze s obětí chvály. Nečinil žádné vyznání hříchu a neuznával žádnou potřebu milosrdenství. Avšak Abel přišel s krví, která poukazovala na Beránka Božího. Přišel jako hříšník, vyznávaje, že je ztracen; jeho jedinou nadějí byla nezasloužená láska Boží.“ – Kristova podobenství (1991), str. 86; COL 152.

Pondělí 30. dubna

2. BOŽÍ POHLED NA SITUACI

a. Jaký učinil Ježíš závěr o dvou mužích, kteří se klaněli v chrámě? Lukáš 18:14 (první část).

Lukáš 18:14 (první část). Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. …

„Aby mohl být hříšník ospravedlněn, musí mít onu víru, která si pro jeho vlastní duši přivlastňuje zásluhy Kristovy. Čteme, že ďáblové ‚věří, a však třesou se‘ (Jakub 2:19), ale jejich víra jim nepřináší ospravedlnění, ani víra těch, kdož pouze rozumově souhlasí s pravdami Bible, jim nebude přinášet dobrodiní spasení. Tato víra selhává při dosahování životně důležitého cíle, neboť pravda neupoutává srdce ani neproměňuje povahu.“ – Vybraná poselství, kn. 3, str. 148; 3SM 191, 192.

b. Co farizeus nedokázal o sobě poznat? Římanům 3:10–12. Jak můžeme dělat stejnou chybu?

Římanům 3:10–12. Jakož psáno jest: Že není spravedlivého, ani jednoho. Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.

„Farizeus vstupuje do chrámu, aby se modlil, ne proto, že cítí, že jako hříšník potřebuje odpuštění, ale proto, že si o sobě myslí, že je spravedlivý, a doufá, že získá pochvalu. Svou bohoslužbu považuje za záslužný čin, který jej doporučí Bohu.“ – Kristova podobenství (1991), str. 85; COL 150.

„Mnozí jsou podvedeni, pokud jde o stav jejich srdcí. Neuvědomují si, že přirozené srdce je nejlstivější nade všecko a nejpřevrácenější. Zahalují se do své vlastní spravedlnosti a jsou spokojeni, když dosahují svého vlastního lidského standardu povahy; ale jak osudně chybují, když nedosahují božského standardu, a sami od sebe nemohou splňovat požadavky Boží.“ – Vybraná poselství, kn. 1, str. 255; 1SM 320.

c. Jaké obecné zásadě nás Ježíš učí z tohoto podobenství? Lukáš 18:14 (druhá část); 1 Petr 5:6; Jakub 4:10.

Lukáš 18:14 (druhá část). … Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

1 Petr 5:6. Pokořtež se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil časem svým.

Jakub 4:10. Ponižte se před oblíčejem Páně, a povýšíť vás.

„Pokořte se, bratři. Když to uděláte, umožníte svatým andělům, aby s vámi byli ve spojení a umístili vás na výhodnou pozici. Pak vaše zkušenost, místo toho, aby byla špatná, bude naplněna štěstím.“ – This Day With God, p. 35.

„Bůh neuděluje žádné odpuštění tomu, jehož pokání nepřináší žádnou pokoru.“ – The SDA Bible Commentary [E. G. White Comments], vol. 7, p. 938.

Úterý 1. května

3. MÍT PUBLIKÁNŮV POSTOJ

a. Jak se Bůh dívá na publikánův postoj? Žalm 51:19; 102:18.

Žalm 51:19. Oběti Boží duch skroušený; srdcem skroušeným a potřeným, Bože, nezhrzíš.

Žalm 102:18. Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.

„Půst nebo modlitba, jež jsou ovládány sebeospravedlňujícím duchem, jsou ohavností v očích Božích. Honosné bohoslužebné shromáždění, řada náboženských obřadů, povrchní pokora, velkolepá oběť, prozrazují, že ten, kdo činí tyto věci, se považuje za spravedlivého a za majícího nárok na nebe; ale to vše je podvod. Naše vlastní skutky nemohou nikdy koupit spasení. …

„Člověk se musí napřed zbavit vlastního já, než může být v nejplnějším smyslu věřícím v Ježíše. Když se člověk vzdá vlastního já, pak jej Hospodin může učinit novým stvořením.“ – Touha věků (1969), str. 190; DA 280.

b. Jakou zkušenost potřebujeme, tak jako publikán, abychom mohli mít odpuštění a pokoj? 1 Jan 1:9; Jeremiáš 3:13.

1 Jan 1:9. Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.

Jeremiáš 3:13. Jen toliko poznej nepravost svou, že jsi od Hospodina Boha svého odstoupila, a sem i tam běhala cestami svými k cizím pod každé dřevo zelené, a hlasu mého neposlouchali jste, dí Hospodin.

„Není to jen na začátku křesťanského života, kdy se má učinit toto zřeknutí se vlastního já. Při každém postupném kroku směřujícím k nebi se to má obnovovat. Všechny naše dobré skutky jsou závislé na moci, která je mimo nás. Proto musí být ustavičné vztahování srdce po Bohu, ustavičné vážné, srdcervoucí vyznání hříchu a pokořování duše před Ním. Jen stálým zříkáním se vlastního já a stálou závislostí na Kristu můžeme kráčet bezpečně.“ – Christ’s Object Lessons, pp. 159, 160.

c. Čím se lišila modlitba publikánova? Jeremiáš 29:12, 13.

Jeremiáš 29:12, 13. Když mne vzývati budete, a půjdete, a modliti se mně budete, tedy vyslyším vás. A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým srdcem svým.

„Jsou dva druhy modlitby – modlitba formy a modlitba víry. Opakování ustálené, obvyklé fráze, kdy srdce necítí žádnou potřebu Boha, je formální modlitbou. … Měli bychom být nesmírně opatrní při všech svých modlitbách, abychom vyjadřovali potřeby srdce a říkali jen to, co máme na mysli. Všechna květnatá slova, která máme k dispozici, se nevyrovnají jedné svaté touze. Nejvýmluvnější modlitby jsou jen marná opakování, jestliže nevyjadřují opravdová cítění srdce. Ale modlitba, která přichází z vážného srdce, kdy prosté potřeby duše jsou vyjádřeny právě tak, jako bychom žádali pozemského přítele o laskavost, očekávajíce, že bude poskytnuta – toto je modlitba víry.“ – My Life Today, p. 19.

Středa 2. května

4. VYHÝBÁNÍ SE FARIZEJSKÝM OSIDLŮM

a. Jaké nebezpečí hrozí těm, kteří neuznávají, že jsou hříšníky? Zjevení 3:16, 17; Lukáš 5:31, 32.

Zjevení 3:16, 17. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých. Nebo pravíš: Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji, a nevíš, že jsi bídný, a mizerný, i chudý, i slepý, i nahý.

Lukáš 5:31, 32. I odpověděv Ježíš, řekl jim: Nepotřebujíť zdraví lékaře, ale nemocní. Nepřišelť jsem volati spravedlivých, ale hříšných ku pokání.

„Ten, kdo upadá do některého z hrubých hříchů, může mít pocit hanby a bídy a své potřeby milosti Kristovy; ale pýcha necítí žádnou potřebu, a takto zavírá srdce před Kristem a nekonečnými požehnáními, která přišel udělit.“ – Cesta ke Kristu (1990), str. 22; SC 30.

„Jsem pověřena nyní říci našim bratrům: Pokořte se a vyznejte své hříchy, jinak Bůh pokoří vás. Poselství k Laodicenské církvi přichází domů k těm, kdož ho nevztahují na sebe.“ – Counsels to Writers and Editors, p. 99.

b. Co často jde ruku v ruce s tímto typem duchovní pýchy? Žalm 12:4. Jaké nebezpečí je s tím spojeno? Přísloví 26:28 (poslední část); 29:5.

Žalm 12:4. Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný.

Přísloví 26:28 (poslední část). …a ústy úlisnými způsobuje pád.

Přísloví 29:5. Člověk, kterýž pochlebuje příteli svému, rozprostírá sít před nohama jeho.

„Musíme se vyhýbat všemu, co by povzbuzovalo pýchu a samolibost; proto bychom se měli vystříhat udělování nebo přijímání lichotky či chvály. Lichotit je Satanovo dílo. On se zabývá lichocením stejně jako obžalováváním a odsuzováním. Takto se snaží způsobit zkázu duše. Těch, kteří udělují chválu lidem, Satan používá jako svých agentů. Nechť pracovníci pro Krista odvracejí každé slovo chvály pryč od sebe. Nechť je vlastní já odstraněno z dohledu. Jedině Kristus má být povyšován.“ – Kristova podobenství (1991), str. 92; COL 161, 162.

c. Přestože byl kdysi pyšným vedoucím v Izraeli, jak se Pavlova zkušenost změnila? Filipenským 3:6–9; Římanům 7:9; Galatským 6:14.

Filipenským 3:6–9. A z strany horlivosti protivník církve, z strany pak spravedlnosti zákonní jsa bez úhony. Ale to, což mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu. Nýbrž i všecky věci pokládám škodou býti pro vyvýšenost známosti Krista Ježíše Pána svého, pro nějž jsem to všecko ztratil, a mám to jako za lejna, abych Krista získal, a v něm nalezen byl nemající své spravedlnosti, kteráž jest z zákona, ale tu, kteráž jest z víry Kristovy, tu spravedlnost, kteráž jest z Boha, a u víře záleží.

Římanům 7:9. Jáť pak byl jsem živ někdy bez zákona, ale když přišlo přikázaní, hřích ožil.

Galatským 6:14. Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.

„Posuzován podle litery zákona, jak jej lidé uplatňují na vnější život, se [Pavel] hříchu nedopouštěl; když se však vnořil do hlubin jeho svatých příkazů a uviděl sebe tak, jak jej vidí Bůh, sklonil se v pokoře a vyznal svou vinu.“ – Cesta ke Kristu (1990), str. 22; SC 29, 30.

„Čím více se přibližujeme k Ježíši, čím jasněji spatřujeme čistotu a velikost Jeho povahy, tím méně budeme stát o povyšování vlastního já. Kontrast mezi našimi povahami a Jeho povahou povede k pokoření duše a k hlubokému zpytování srdce. Čím více budeme Ježíše milovat, tím úplněji bude vlastní já pokořováno a zapomínáno.“ – The Upward Look, p. 46.

Čtvrtek 3. května

5. PROVÁDĚNÍ POKORY V NAŠEM ŽIVOTĚ

a. Jak Ježíš projevil pokoru ve svém vlastním životě? Filipenským 2:5–11.

Filipenským 2:5–11. To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši. Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu, ale samého sebe zmařil, způsob služebníka přijav, podobný lidem učiněn. A v způsobu nalezen jako člověk, ponížil se, poslušný byv až do smrti, a to smrti kříže. Protož i Bůh povýšil ho nade vše, a dal jemu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše každé koleno klekalo, těch, kteříž jsou na nebesích, a těch, kteříž jsou na zemi, i těch, kteříž jsou pod zemí, a každý jazyk aby vyznával, že Ježíš Kristus jest Pánem v slávě Boha Otce.

„Syn člověka se ponížil, aby se stal služebníkem Božím. Podvolil se pokoření a sebeoběti, a to až k smrti, aby udělil svobodu a život a místo ve svém království těm, kdož v Něho věří. Dal svůj život jako výkupné za mnohé. Toto by mělo stačit k tomu, aby ti, kdož ustavičně usilují být první a snaží se o nadřazenost, se styděli za svůj běh.“ – This Day With God, p. 356.

b. Co tedy od nás Kristus vyžaduje? Lukáš 9:23. Jaká požehnání jsou zaslíbena pokorným? Lukáš 18:14 (druhá část); 1 Petr 5:6; Jakub 4:10.

Lukáš 9:23. I pravil všechněm: Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a beř svůj kříž na každý den, a následuj mne.

Lukáš 18:14 (druhá část). … Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

1 Petr 5:6. Pokořtež se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil časem svým.

Jakub 4:10. Ponižte se před oblíčejem Páně, a povýšíť vás.

„Ti, kdož věří v Krista a chodí pokorně s Ním, … kdož dávají pozor, aby viděli, co mohou učinit ku pomoci a požehnání a posílení duší jiných, spolupracují s anděly, kteří slouží těm, kdož budou dědici spasení. Ježíš jim dává milost a moudrost a spravedlnost, čině je požehnáním pro všechny, s nimiž přicházejí do styku. Čím jsou pokornější ve svém vlastním hodnocení, tím více požehnání přijímají od Boha, protože přijímání je nepovyšuje. Využívají správně svá požehnání, neboť přijímají, aby rozdávali.

„Služební andělé přijímají pokyny od trůnu Božího, aby spolupracovali s lidskými nástroji. Přijímají milost Kristovu, aby ji předávali lidským bytostem.“ – This Day With God, p. 356.

Pátek 4. května

OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ

1. Proč může Kristus spasit pouze ty, kteří vědí, že jsou hříšníky?

2. Proč přicházíte do církve?

3. Jak bychom se měli modlit?

4. Jak můžeme překonat duchovní pýchu?

5. Proč Bůh svá požehnání svěřuje pokorným?