Vítejte na stránkách Křesťanské Církve Adventistů Sedmého Dne Reformní Hnutí

LEKCE 6. MARNOTRATNÝ SYN

06-05-2018

MARNOTRATNÝ SYN

„Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest“ (Lukáš 15:24).

„Láska Otcova vůči padlému plemeni je nezměřitelná, nepopsatelná, nesrovnatelná.“ – God’s Amazing Grace, p. 79.

Doporučená četba: Kristova podobenství (1991), str. 114–121; COL 198–211.

Neděle 6. května

1. NÁVNADA ROZKOŠÍ TOHOTO SVĚTA

a. I když mají podobenství často několik použití, na kterou zvláštní třídu lidí se vztahuje podobenství o marnotratném synu? Lukáš 15:1, 2.

Lukáš 15:1, 2. Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli. I reptali farizeové a zákonníci, řkouce: Tento hříšníky přijímá, a jí s nimi.

„V podobenství o marnotratném synu je představeno Hospodinovo jednání s těmi,

kdož kdysi poznali Otcovu lásku, ale kdož dovolili pokušiteli, aby je zjímal k činění své vůle.“ – Kristova podobenství (1991), str. 114; COL 198.

b. Když byl pokoušen světem, jakou žádost mladší syn učinil a co udělal otec? Lukáš 15:11, 12.

Lukáš 15:11, 12. Řekl také: Člověk jeden měl dva syny. Z nichž mladší řekl otci: Otče, dej mi díl statku, kterýž mně náleží. I rozdělil jim statek.

c. Jaký byl výsledek bláznivých názorů mladšího syna na svobodu? Lukáš 15:13, 14; Jeremiáš 17:5, 6. Co se můžeme z tohoto příběhu naučit o sobectví?

Lukáš 15:13, 14. A po nemnohých dnech, shromáždiv všecko mladší ten syn, odšel do daleké krajiny, a tam rozmrhal statek svůj, byv prostopašně živ. A když všecko utratil, stal se hlad veliký v krajině té, a on počal nouzi trpěti.

Jeremiáš 17:5, 6. Takto praví Hospodin: Zlořečený ten muž, kterýž doufá v člověka, a kterýž klade tělo za rámě své, od Hospodina pak odstupuje srdce jeho. Nebo bude podobný vřesu na pustině, kterýž necítí, když co přichází dobrého, ale bývá na vyprahlých místech na poušti v zemi slatinné, a v níž se nebydlí.

„Ať už se jeví jakýmkoliv, každý život, jehož středem je vlastní já, je promarněný. Každý, kdo se pokouší žít odděleně od Boha, rozmrhává svůj statek. Promarňuje drahocenné roky, promarňuje síly mysli a srdce a duše a pracuje na tom, aby se připravil o věčnost. Člověk, který se odděluje od Boha, aby sloužil sám sobě, je otrokem mamonu.“ – Kristova podobenství (1991), str. 115, 116; COL 200, 201.

Pondělí 7. května

2. PRÁZDNOTA SVĚTSKÝCH ROZKOŠÍ

a. Jaké nastaly okolnosti a co musel tento kdysi dobře živený mladý muž dělat? Lukáš 15:15, 16.

Lukáš 15:15, 16. I všed, přídržel se jednoho měštěnína krajiny té; a on jej poslal na pole své, aby pásl vepře. I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu.

„Nastává veliký hlad, [mladý muž z podobenství] začíná trpět nouzí a přidržuje se jednoho měšťana té krajiny, který jej posílá na pole, aby pásl vepře. Pro Žida to bylo nejpodřadnější a nejpotupnější zaměstnání. Mladík, který se honosil svojí svobodou, nyní zjišťuje, že je otrokem. Nachází se v nejhorším otroctví – uvázl ‚v provazích hříchu svého‘ (Přísloví 5:22.) Třpyt a pozlátko, jež jej zlákaly, zmizely a on pociťuje tíhu svých okovů.“ – Kristova podobenství (1991), str. 115; COL 200.

b. V důsledku své bolestné a ponižující zkušenosti, jak marnotratný syn reagoval na moc Ducha svatého? Lukáš 15:17–19.

Lukáš 15:17–19. Přišed pak sám k sobě, řekl: Jak mnozí nájemníci u otce mého hojnost mají chleba, a já hladem mru! Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků svých.

„Mladý muž se odvrací od stád vepřů a od mláta a nastavuje svou tvář směrem k domovu. Třesa se slabostí a mdlobou od hladu, nutí se horlivě do své cesty. Nemá žádný plášť, aby zakryl své hadry; jeho bída však přemohla pýchu a on spěchá, aby žádal o místo služebníka tam, kde byl kdysi synem.“ – Kristova podobenství (1991), str. 116, 117; COL 202, 203.

c. Jaká ponaučení nám uděluje Šalomoun poté, co většinu svého života strávil honbou za štěstím v bohatství a světské rozkoši? Kazatel 2:4–12, 17, 18.

Kazatel 2:4–12, 17, 18. Veliké jsem skutky činil, vystavěl jsem sobě domy, štípil jsem sobě vinice. Vzdělal jsem sobě zahrady a štěpnice, a štípil jsem v nich stromy všelijakého ovoce. Nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval jimi les plodící dříví. Najednal jsem sobě služebníků a děvek, a měl jsem čeled v domě svém; k tomu i stáda skotů a bravů veliká měl jsem nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě. Nahromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klínotů od králů a krajin; způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvakyně i jiné rozkoše synů lidských a nástroje muzické rozličné. A tak velikým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně. A čehožkoli žádaly oči mé, nezbránil jsem jim, aniž jsem zbraňoval srdci svému jakého veselí; srdce mé zajisté veselilo se ze vší práce mé, a to byl podíl můj ze vší práce mé. Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci úsilně vedenou, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem. Pročež obrátil jsem se, abych spatřoval moudrost a nemoudrost, i bláznovství. (Nebo co by člověk spravil, chtěje následovati krále? To, což již jiní spravili.) … Pročež mrzí mne tento život; nebo se mi nelíbí nic, což se děje pod sluncem, poněvadž všecky věci jsou marnost a trápení ducha. Ano mrzí mne i všecka práce má, kterouž jsem vedl pod sluncem proto že jí zanechati musím člověku, kterýž bude po mně.

„Skrze svou vlastní hořkou zkušenost poznal Šalomoun prázdnotu života, který v pozemských věcech hledá své nejvyšší dobro. Vystavěl oltáře pohanským bohům, jen aby poznal, jak marné je jejich zaslíbení odpočinku pro duši.

„Ve svých pozdějších letech, odvraceje se unavenější a žíznivější od pozemských děravých cisteren, se Šalomoun navrátil, aby pil ze studnice života. Historii svých promarněných let, s jejich lekcemi varování, zaznamenal prostřednictvím Ducha inspirace pro příští generace. A tak, přestože semeno, které rozséval, sklízel jeho lid ve žních zla, nebylo Šalomounovo životní dílo zcela ztraceno. Kázeň utrpení pro něj nakonec vykonala své dílo.“ – Výchova, str. 91; Ed 153, 154.

Úterý 8. května

3. PROJEV OTCOVY LÁSKY

a. Když marnotratný syn oživil svou víru, co zjistil, když se přiblížil k domovu? Lukáš 15:20, 21.

Lukáš 15:20, 21. I vstav, šel k otci svému. A když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho. I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.

„Ve svém nepokojném mládí považoval marnotratník svého otce za přísného a tvrdého. Jak odlišná je jeho představa o něm nyní!“ – Kristova podobenství (1991), str. 117; COL 204.

b. Jak otec projevil lásku a zájem, jež vždy cítil k svému zbloudilému synu? Lukáš 15:22–24.

Lukáš 15:22–24. I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy. A přivedouce to tele tučné, zabíte, a hodujíce, buďme veseli. Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest. I počali veseli býti.

„Otec nedovolí, aby se pohrdavé oko posmívalo synově bídě a hadrům. Snímá se svých ramenou široký, bohatý plášť a ovinuje jej kolem vyhublé postavy synovy a mladík vzlyká své pokání, řka: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým‘ (Lukáš 15:21). Otec jej tiskne těsně k svému boku a přivádí jej domů. Není mu dána žádná možnost, aby žádal o místo služebníka. Je synem, který bude poctěn tím nejlepším, co dům poskytuje, a komu služebníci a služebnice budou prokazovat úctu a sloužit.“ – Kristova podobenství (1991), str. 117; COL 203, 204.

c. Jak veliká je radost našeho nebeského Otce, když se dnes k němu navrací ztracená duše? Sofoniáš 3:17. Jaký dá příkaz? Zachariáš 3:4, 5.

Sofoniáš 3:17. Hospodin Bůh tvůj u prostřed tebe mocný zachová tě, radovati se bude z tebe velice, přestane na milování svém tebe, plésati bude nad tebou s prozpěvováním.

Zachariáš 3:4, 5. I odpověděl a řekl těm, kteříž stáli před ním, řka: Vezměte roucho to zmazané s něho. A řekl jemu: Pohleď, přenesl jsem s tebe nepravost tvou, a oblékl jsem tě v roucha proměnná. Opět řekl: Nechť vstaví čepici pěknou na hlavu jeho. I vstavili čepici pěknou na hlavu jeho, a oblékli ho v roucha. Anděl pak Hospodinův tu stál.

„Skrze [plán spasení] jsou hříšníku odpuštěny jeho hříchy a bude nakonec přijat do nebe – nikoliv jako viník, jemuž bylo odpuštěno, jenž byl omilostněn a propuštěn ze zajetí, na nějž se přitom pohlíží s podezřením a jemuž není přiznáno přátelství a důvěra; ale přivítán jako syn a navrácen do nejplnější důvěry. …

„Jsme spaseni proto, že Bůh miluje ty, jež vykoupila krev Kristova; a nejenže promine kajícnému hříšníku, nejenže mu dovolí vejít do nebe, ale On, Otec milosrdenství, bude čekat u samých bran nebeských, aby nás uvítal, aby nám udělil hojný vstup do příbytků patřících požehnaným.“ – The SDA Bible Commentary [E. G. White Comments], vol. 7, p. 950.

Středa 9. května

4. OTCOVA LÁSKA K HŘÍŠNÍKOVI

a. Jaký je postoj nebeského zástupu, když se hříšník navrací k Bohu? Lukáš 15:7.

Lukáš 15:7. Pravímť vám, že tak jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím větší, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteříž nepotřebují pokání.

„Padlý člověk se musí dozvědět, že náš nebeský Otec nemůže být spokojen, dokud Jeho láska neobejme kajícného hříšníka, proměněného skrze zásluhy neposkvrněného Beránka Božího.“ – God’s Amazing Grace, p. 99.

b. Jak hluboká je láska Boží k člověku a k čemu ona Boha vede, aby dělat? Jeremiáš 31:3; Jan 3:16; 12:32.

Jeremiáš 31:3. Za starodávnať se mi ukazoval Hospodin. I však milováním věčným miluji tě, pročež ustavičně činím tobě milosrdenství.

Jan 3:16. Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

Jan 12:32. A já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.

„I když je hříšník dosud daleko od Otcova domu, rozmrhávaje svůj statek v cizí zemi, Otcovo srdce po něm touží; a každá touha probuzená v duši, aby se navrátila k Bohu, je jen jemným působením Božího Ducha, který přemlouvá, naléhá, přitahuje pobloudilce k láskyplnému srdci jeho Otce.

„S bohatými biblickými zaslíbeními před sebou, můžeš přenechat místo pochybnostem? Můžeš věřit, že když se ubohý hříšník touží navrátit, touží se vzdát svých hříchů, Hospodin mu vážně zabraňuje, aby přišel k Jeho nohám v pokání? Pryč s takovými myšlenkami! Nic nemůže škodit tvé duši více nežli se zaobírat takovou představou o našem nebeském Otci. On nenávidí hřích, ale miluje hříšníka a dal sám sebe v osobě Kristově, aby všichni, kdož chtějí, mohli být spaseni a mít věčnou blaženost v království slávy.“ – Cesta ke Kristu (1990), str. 38; SC 54.

c. Jak si Bůh přeje, abychom dnes prokazovali tuto lásku ve svém vlastním životě? 1 Jan 4:20, 21.

1 Jan 4:20, 21. Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest.

Nebo kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati? A totoť přikázaní máme od něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.

„Když nebeská zásada věčné lásky naplňuje srdce, bude vytékat k druhým, ne pouze proto, že jsou od nich přijaty laskavosti, ale proto, že láska je zásadou činu a přeměňuje povahu, řídí podněty, ovládá vášně, potlačuje nepřátelství a povznáší a zušlechťuje city. Tato láska není zúžena tak, aby zahrnovala pouze ‚mne a moje,‘ ale je tak široká jako svět, a tak vysoká jako nebe, a je v souladu s láskou andělských pracovníků. Tato láska opatrovaná v duši oslazuje celý život a šíří očišťující vliv na všechny vůkol.“ – Svědectví pro církev, sv. 4, str. 176; 4T 223, 224.

Čtvrtek 10. května

5. VAROVÁNÍ PRO SAMOSPRAVEDLIVÉ

a. Co bylo největším znepokojením pro sebeospravedlňujícího staršího syna? Lukáš 15:29, 30. Jakou třídu lidí on představuje?

Lukáš 15:29, 30. A on odpověděv, řekl otci: Aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázaní tvého nepřestoupil, a však nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přátely svými vesel pobyl. Ale když syn tvůj tento, kterýž prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné.

„Starší syn představoval zatvrzelé Židy v době Kristově a také farizeje ve všech dobách, kteří s opovržením pohlížejí na ty, které považují za publikány a hříšníky. Protože se nedopouštějí velkých výstředností v neřesti, jsou naplněni samospravedlností. … Tak jako starší syn v podobenství, těšili se ze zvláštních výsad od Boha. Tvrdili, že jsou synové v Božím domě, avšak měli ducha nájemníka. Pracovali nikoli z lásky, ale z naděje na odměnu.“ – Kristova podobenství (1991), str. 120; COL 209.

b. Jaká byla otcova výzva k staršímu bratru? Lukáš 15:31, 32.

Lukáš 15:31, 32. A on řekl jemu: Synu, ty vždycky se mnou jsi, a všecky věci mé jsou tvé. Ale veseliti a radovati se náleželo. Nebo bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest.

„V podobenství byl otcův nesouhlas se starším synem jemnou výzvou Nebes k farizeům. ‚Všecky věci mé jsou tvé‘ (Lukáš 15:31) – ne jako mzda, ale jako dar. Tak jako marnotratný syn to můžeš přijmout jen jako nezasloužené obdarování z Otcovy lásky.

„Samospravedlnost nejen že vede lidi k tomu, aby nesprávně představovali Boha, ale činí je bezcitnými a kritickými vůči svým bratrům. Starší syn ve svém sobectví a žárlivosti stál připraven sledovat svého bratra, kritizovat každý čin a obviňovat jej z nejmenšího nedostatku. Odhalil by každou chybu a vytěžil by co nejvíce z každého špatného činu. Takto by se snažil ospravedlnit svého vlastního neodpouštějícího ducha. Mnozí dnes dělají totéž. Zatímco duše prodělává své úplně první boje proti záplavě pokušení, oni stojí stranou, tvrdošíjní, svéhlaví, žehrající, obviňující.“ – Kristova podobenství (1991), str. 120, 121; COL 209, 210.

Pátek 11. května

OTÁZKY K OPAKOVÁNÍ

1. Jaké ponaučení je dáno podobenstvím o marnotratném synu?

2. Proč je život v hříchu ve skutečnosti životem v otroctví?

3. Jak Bůh přijímá hříšníka, který se k Němu navrací?

4. Jak Otec přitahuje hříšníka k sobě?

5. Jak můžeme být jako starší syn v tomto podobenství?