Vítejte na stránkách Křesťanské Církve Adventistů Sedmého Dne Reformní Hnutí

MODLITEBNÍ TÝDEN 2016. Vítězné životy

28-11-2016

Hlasatel Reformace

Modlitební týden 2. – 11. prosince 2016

Vítězné životy

Další rok se blíží svému konci. Toto zvažujíce, nepřestaneme opakovat slova inspirovaného muže podle srdce Božího: „Tváť jest, ó Hospodine, velebnost i moc i sláva, i vítězství i čest.“ „Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť jest divné věci učinil; spomohla mu pravice jeho, a rámě svatosti jeho“ (1 Paralipomenon 29:11; Žalm 98:1).

Možná jsme měli nějaké zdary i nezdary v tomto roce – nikdo nerad zažívá selhání nebo zklamání. Nuže, co je klíčem k vítězství? Ježíš Kristus v životě, působící skrze Ducha svatého, když se zcela odevzdáme Jemu, a takto získáme sílu k poslušnosti vůči Jeho učení, následujíce Jeho zjevenou vůli.

Konec roku je skvělý čas děkovat Bohu za Jeho starostlivou, milosrdnou, bdělou péči nad každým z nás. Také poskytuje ideální příležitost pro duchovní sebehodnocení. Důvěřujeme Ježíši, vzhlížíme k Němu důsledně, překonáváme své povahové vady skrze moc Jeho prolité krve v rámci přípravy na konec zkušební doby?

Tyto přednášky pro letošní Modlitební týden jsou navrženy tak, aby nám poskytly podporu ve správném směru. Zvažujme zbožně téma vítězného života skrze Krista a sdílejme přednášky také s ostatními, kteří mohou být osamoceni nebo upoutáni doma, majíce na paměti následující termíny:

Modlitba s půstem:

Sobota 10. prosince

Sbírka na misie:

Neděle 11. prosince

Modlíme se, aby nás Pán uschopnil radovat se nejenom teoreticky – nýbrž abychom mohli prohlásit s plnou, upřímnou jistotou: „Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista,“ „a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše“ (1 Korintským 15:57; 1 Janova 5:4).

 

Ti, kteří zvítězili

Ve Zjevení v 2. a 3. kapitole nacházíme sedm zaslíbení těm, kteří zvítězí, v průběhu sedmi různých období Boží církve:

1. Přístup ke stromu života.

2. Osvobození od druhé smrti.

3. Skrytá mana k jídlu a bílý kamínek s Ježíšovým novým jménem.

4. Moc nad pohany; Jitřní Hvězda, kterou je sám Kristus (vykoupení budou mít výsadu věčné přítomnosti Kristovy).

5. Bílé roucho, které je Kristova spravedlnost, a majíce svá jména trvale zapsána v Beránkově knize života.

6. Být sloupy v chrámě Božím – spasení budou odrážet Boží povahu pro věčnost.

7. Budou sedět s Kristem na Jeho trůnu.

Těšíte se z těchto zaslíbení? Jistěže ano; já také. Mějme na paměti, že Bůh je věrný v plnění svých slibů, pokud my, prostřednictvím Jeho milosti, splňujeme podmínku – že jsme z těch, kteří vítězí.

Od té doby, kdy naši první rodiče poprvé upadli do hříchu, je lidstvo oslabené v morální moci a neschopné zvítězit nad zlem ve své vlastní síle. Nicméně, v ten samý den, kdy Adam a Eva zhřešili, jim Bůh předložil hvězdu naděje, když jim slíbil, že přemůže Satana a potře hlavu ďáblovu.

Těšíme se z požehnání, že známe vítězné životy Božích lidí od samého počátku biblické historie: Adam, Abel, Set, Enoch, Matuzalém, Noé, Abraham, Izák, Jákob, Sára, Jochebed, Anna, Rut, Abigail, Debora, Raab, Gedeon, Barák, Samson a velký seznam dalších hrdinů ve Svaté Knize.

Když pečlivě studujeme životy těchto mužů a žen, často nalézáme vážné povahové vady, nad nimiž zvítězili vírou. V seznamu, vyskytujícím se v knize Židům, skutečně výraz „Vírou“ předchází každé jméno. Bylo by dobré, kdybychom si udělali čas ke studiu životů všech těchto hrdinů.

Můžeme zvítězit nad svými povahovými vadami stejným způsobem — vírou v Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Máme stejného milosrdného Boha, stejnou milost, stejné božské činitele na dosah ruky. Jsou více než ochotni nám pomáhat, kdykoliv se odvoláme k našemu mocnému Spasiteli a Pánu.

Zakoušíme nějakou porážku ve svém úsilí zvítězit? Tito hrdinové byli také poraženi. Přesto je jejich konečné vítězství zárukou, že můžeme také zvítězit.

Během tohoto Modlitebního týdne budeme pečlivě zvažovat životy některých hrdinů zmíněných v Bibli. Bude to velmi užitečné studium, ale víc než to, můžeme se těšit ze stejného vítězství, jako se těšili oni, protože dostáváme stejnou milost, kterou dostávali oni. Ano, můžeme zvítězit s naším Pánem Ježíšem Kristem. Buďte si tím jisti. Bůh žehnej!

 

                                    Enoch – muž, který chodil s Bohem

Pátek 2. prosince 2016

Citáty ze spisů E. G. Whiteové

Stav našeho světa

Po celém světě se města stávají semeništěm neřesti. Na všech stranách je vidět a slyšet zlo. Všude se vyskytují lákadla k smyslnosti a rozptýlení. Příliv zkaženosti a zločinnosti se neustále zvětšuje. Každý den přináší záznam o násilí – o loupežích, vraždách, sebevraždách a nepopsatelných zločinech.

Život ve městech je falešný a umělý. Silná vášeň pro vydělávání peněz, vír vzrušení a hledání rozkoší, touha po okázalosti, přepychu a výstřednosti, to všechno jsou síly, které u velikých mas lidstva odvracejí mysl od pravého smyslu života. Otevírají dveře tisíci zel. Nad mladými lidmi mají takřka neodolatelnou moc.

Jedním z nejzákeřnějších a nejnebezpečnějších pokušení, která útočí na děti a mládež ve městech, je milování rozkoší. Volna je dost; hry… přitahují tisíce lidí a vír vzrušení a rozkoše je láká pryč od prostých životních povinností. Peníze, které by měly být ušetřeny na užitečnější věci, se promrhají v zábavách.

Působení syndikátů a kartelů, činnost odborových organizací a stávky způsobují, že podmínky pro život ve městě jsou stále obtížnější a obtížnější. Stojíme před vážnými nesnázemi. (1)

V současné době se zločiny všeho druhu páchají za účelem získání peněz. Sobectví, podvod, krádež a krveprolití dělají tento svět skutečnou Sodomou, a jeho obyvatele jako obyvatele předpotopního světa. V nenasytnosti po majetku se přestupuje Boží zákon. (2)

Již učení, že lidé jsou osvobozeni od poslušnosti vůči Božím požadavkům, oslabilo sílu morální povinnosti a otevřelo stavidla nepravosti na světě. Bezpráví, hýření a zkaženost valí se na nás jako zaplavující příliv. V rodině je Satan v práci. Jeho prapor vlaje i ve zjevně křesťanských domácnostech. Existuje tam závist, zlá domnění, pokrytectví; odcizení, rivalita, spor, zrada posvátných závazků, požitek smyslnosti. Celý systém náboženských zásad a nauk, které by měly tvořit základ a rámec společenského života, se zdá být vratkou hromadou, připravenou k pádu do zkázy. Nejodpornější ze zločinců, když jsou uvrženi do vězení za své přestupky, se často stávají příjemci darů a pozornosti, jako kdyby byli dosáhli záviděníhodného vyznamenání. Na jejich povahu a zločiny se klade největší pozornost. Noviny zveřejňují nechutné podrobnosti o neřesti, takto zasvěcujíce ostatní do praxe podvodu, krádeže a vraždy; a Satan jásá nad úspěchem svých hanebných plánů. Neřestné pobláznění, bezohledné zbavování života, hrozný růst nestřídmosti a nepravosti všeho druhu a stupně, by měly vyburcovat všechny, kdo se bojí Boha, aby se dotazovali, co lze udělat k zastavení přílivu zla. (3)

Světští lidé touží po slávě. Přejí si domy, pozemky a spoustu peněz, aby mohli být velicí podle světské míry. Vrcholem jejich ctižádosti je dosáhnout místa, kde mohou shlížet s pocitem nadřazenosti na ty, kdož jsou chudí. Tyto duše staví na písku a jejich

dům padne znenadání. Nadřazenost postavení není opravdová velikost. To, co nezvyšuje hodnotu duše, nemá samo o sobě žádnou skutečnou hodnotu. (4)

Jak se to projevuje i ve sborech?

Duchovní pýcha, přání poroučet, ctižádostivá touha po poctě nebo po postavení, nedostatek sebeovládání, oddávání se vášním nebo předsudkům, nestálý nebo chybějící úsudek, mohou porušit církev a zničit její pokoj.

Potíže často způsobují klevetníci, jejichž šeptané narážky a náznaky nakažují bezelstné mysli a rozlučují nejlepší přátele. Mnozí podporují tyto štváče v jejich zlém díle, když se postavují s otevřenýma ušima a zlým srdcem, říkajíce: „Povězte… a oznámíme to.“ (5)

Nepřítel přijde a pokusí se odvést naši mysl od důležité práce, kterou je třeba udělat pro tuto dobu. Bude se snažit, aby nás zaneprázdnil všedními věcmi, přimět nás, abychom si mysleli, že je naším oborem činnosti kritizovat a odsuzovat ostatní; ale naše práce je věrně jednat se svými vlastními dušemi. Musíme zkoumat svá srdce a vidět, jsme-li spravedliví v Božích očích. Petr řekl Kristu ohledně Jana: „Pane, co pak tento?“ Ale Pán mu odpověděl: „Co tobě po tom? Ty poď za mnou.“ Každý máme práci, kterou máme dělat pro sebe, a zatímco kritizujeme ostatní, zanedbáváme nejdůležitější práci ze všech. (6)

Po celá léta jsem cítila hlubokou úzkost v duši, když mi Pán představil, jak v našich sborech chybí Ježíš a Jeho láska. Byl tam duch soběstačnosti a usilování o postavení a nadřazenost. Viděla jsem, že sebezbožňování se stávalo běžným mezi adventisty sedmého dne a že pokud pýcha člověka nebude ponížena a Kristus povýšen, nebudeme jako lid v o nic lepším stavu, abychom přijali Krista při Jeho druhém příchodu, než byl židovský lid, aby Ho přijal při Jeho prvním příchodu. (7)

Jak můžeme uniknout převládajícímu smýšlení?

Mezi zvláštnostmi, které by měly odlišovat Boží lid od světa, je jejich pokora. Nejblíže Bohu a od něj nejvíce ctěn je ten člověk, který je nejméně domýšlivý a farizejský, má nejméně důvěry a víry v sebe sama, který čeká na Boha v pokorné důvěřující víře. Místo toho, abychom byli žádostivi porovnávat se mezi sebou v poctě a postavení, či snad ještě výš, měli bychom se snažit, abychom byli pokorní, věrní služebníci Kristovi.…

V sebelásce, ve vyvyšování sebe a v pýše je veliká slabost; ale v pokoře je veliká síla. Pýcha a domýšlivost, ve srovnání se skromností a pokorou, jsou skutečně slabostí. Byla to mírnost našeho Spasitele, Jeho prosté, skromné způsoby, které ho udělaly dobyvatelem srdcí. Ale v našem odloučení od Boha, v naší pýše a temnotě neustále usilujeme povyšovat sami sebe, zapomínajíce, že pokornost mysli je mocí. (8)

Enoch – příklad pro nás dnes

Enoch byl prvním prorokem mezi lidmi. Proroctvím předpověděl druhý příchod Krista na náš svět a jeho dílo v té době. Jeho život byl vzorem křesťanské důslednosti. Jedině svaté rty mohou mluvit slova Boží ve výpovědi a soudech. Jeho proroctví se nenachází ve spisech Starého Zákona. Asi nikdy nenajdeme nějaké knihy, které se vztahují ke skutkům Enochovým, ale Juda, prorok Boží, se zmiňuje o díle Enocha. (9)

Ti, kdož se báli Hospodina, vyhledávali tohoto svatého muže, aby sdíleli jeho poučení a jeho modlitby. Enoch pracoval také veřejně, nesa Boží poselství všem, kdož chtěli slyšet slova výstrahy. Jeho činnost se neomezovala na potomky Setovy. V zemi, do níž se Kain snažil utéci od tváře Hospodinovy, uváděl prorok Boží ve známost podivuhodné výjevy, které proběhly před ním ve vidění. „Aj,“ hlásal, „Pán se béře s svatými tisíci svými, aby učinil soud všechněm, a trestal všecky, kteříž by koli mezi nimi byli bezbožní, ze všech skutků bezbožnosti jejich“ (Juda 1:14–15).

Neohroženě káral hřích. Když lidu své doby kázal o lásce Boží v Kristu a prosil je, aby zanechali svých špatností, káral převládající nepravost a varoval lidi svého pokolení, že přestupníka jistě postihne soud. Byl to Duch Kristův, který mluvil skrze Enocha; onen Duch se nezjevuje pouze v projevech lásky, slitování a naléhavé prosby; nejsou to pouze hladké věci, jež mluví svatí lidé. Bůh vkládá do srdcí a úst svých poslů pravdy k hlásání, které jsou ostré a pronikavé jako dvousečný meč.

Boží moc, která působila s Jeho služebníkem, pocítili ti, kteří naslouchali. Mnozí dbali na varování a vzdali se svých hříchů; velká množství lidí se však posmívala svatému poselství a pokračovala ještě směleji ve svých zlých způsobech. Služebníci Boží mají nést podobné poselství světu v posledních dnech, a bude rovněž přijímáno s nevírou a posměchem. Předpotopní svět zavrhl varovná slova toho, který chodil s Bohem. Tak bude i poslední generace zlehčovat výstrahy poslů Páně. (10)

[Enoch] také viděl zkažený stav světa v době, kdy by se měl Kristus objevit podruhé – že tu bude vychloubačná, sebevědomá, svévolná generace, sšikovaná ve vzpouře proti Božímu zákonu, zapírající jediného Hospodina Boha a Pána našeho Jezukrista, pošlapávající Jeho krev a pohrdající Jeho vykoupením. Viděl spravedlivé korunované slávou a ctí, zatímco bezbožní byli odděleni od přítomnosti Páně a stráveni ohněm. (11)

V případě Enocha byli sklíčení věřící učeni, že když žijí mezi zkaženými a hříšnými lidmi, kteří jsou v otevřené a troufalé vzpouře proti svému Stvořiteli, pokud by Jej poslouchali a měli víru v zaslíbeného Vykupitele, pokud budou konat spravedlnost jako věrný Enoch, budou přijati Bohem a nakonec povýšeni k Jeho nebeskému trůnu.

Enoch, oddělující se od světa a trávící mnoho svého času na modlitbě a ve společenství s Bohem, představuje Boží věrný lid v posledních dnech, který bude oddělený od světa. Nepravosti budou na zemi převládat v hrozné míře. Lidé se budou oddávat následování všech představ svých zkažených srdcí a uskutečňování své klamné filosofie a bouření se proti autoritě vysokého Nebe.

Boží lidé se budou oddělovat od nespravedlivých způsobů jednání lidí kolem sebe a budou usilovat o čistotu myšlení a svatý soulad s Jeho vůlí, až se Jeho božský obraz bude odrážet v nich. Stejně jako Enoch budou způsobilí pro přenesení do nebe. Zatímco se snaží poučovat a varovat svět, nebudou se přizpůsobovat duchu a zvykům nevěřících, ale budou je obviňovat svým svatým obcováním a zbožným příkladem. Enochovo přenesení do nebe těsně před zničením světa potopou představuje přenesení všech živých spravedlivých ze země před jejím zničením ohněm. Svatí budou oslaveni v přítomnosti těch, kteří je nenáviděli pro jejich oddanou poslušnost vůči Božím spravedlivým přikázáním. (12)

Enoch byl svatý muž. Sloužil Bohu s prostotou srdce. Uvědomoval si zkaženosti lidské rodiny a oddělil se od potomků Kainových a káral je za jejich velkou bezbožnost. Na zemi byli ti, kteří uznávali Boha, kteří se Ho báli a uctívali Jej. Přesto byl spravedlivý Enoch tak zoufalý z rostoucí bezbožnosti bezbožných, že se s nimi

nestýkal každý den, obávaje se, že by mohl být ovlivněn jejich nevěrou a že jeho myšlenky by vůbec nemohly nazírat na Boha s tou svatou úctou, která přísluší Jeho vznešené povaze. Jeho duše byla rozmrzelá, když byl každý den svědkem jejich pošlapávání Boží autority. Oddělil se od nich a trávil mnoho svého času v osamění, které zasvětil přemítání a modlitbě. Čekal před Bohem a modlil se, aby dokonaleji poznal Jeho vůli, aby ji mohl vykonávat. (13)

Vyprávění druhým o Kristově návratu

Všude se projevuje tendence nahradit práci jednotlivců činností organizací. Lidská moudrost vede ke sjednocování, k centralizaci, k budování velkých církví a institucí. Spousta lidí přenechává dobročinnou práci ústavům a organizacím. Sami upouštějí od styku se světem a jejich srdce chladnou. Stávají se soustředěnými do sebe a necitlivými. Láska k Bohu a k člověku se z duše vytrácí.

Kristus svěřuje svým následovníkům individuální práci – práci, kterou za ně nemůže vykonat nikdo jiný. Službu nemocným a chudým a hlásání evangelia ztraceným nelze přenechat výborům nebo organizovaným charitativním společnostem. Požadavkem evangelia je osobní zodpovědnost, osobní úsilí, osobní oběť. (14)

Den co den máme bojovat dobrý boj víry. Den co den nám bude Bůh dávat naši práci; a ač nemůžeme vidět konec od počátku, máme každý den zkoumat sami sebe, abychom zjistili, zda jsme na stezce spravedlnosti. Musíme se snažit, abychom zvítězili, vzhlížejíce k Ježíši; neboť v každém pokušení On bude na naší straně, aby nám dal vítězství. Každý den by k nám měl přicházet jako poslední den, ve kterém můžeme mít výsadu pracovat pro Boha, a velkou část z něj musíme věnovat modlitbě, abychom mohli pracovat v síle Kristově. Toto je způsob, jakým Enoch chodil s Bohem, když varoval a odsuzoval svět projevováním spravedlivé povahy před lidmi.

Vyznáváme, že věříme, že Kristus přijde brzy na zem, a spočívá na nás vážná zodpovědnost; neboť ztracený svět má být varován před rychle se blížícím soudem. Nesmíme se vyvléknout ze své odpovědnosti; musíme nést břímě práce. Vlastní já musí sejít z dohledu a musí se zjevit Kristus; jako věrné, poslušné děti musíme následovat světlo a odrážet jeho vzácné paprsky na ostatní.… Ach, kdybychom si uvědomili, jak se celé nebe zajímá o spasení světa, probudili bychom se se svatou horlivostí, abychom byli Ježíšovi následovníci.…

Ti, kteří se hlásí k následovníkům Kristovým, nesou odpovědnost za varování světa. Jak konáme tuto důležitou práci, jež nám byla svěřena? Musíme se pokořit před Bohem a nenásledovat lidské názory. Musíme přicházet před svět, mluvíce slova Boží, aby poznal svět, že Bůh nás poslal. (15)

Učíce se od Enocha

Enoch věrně opakoval lidem všechno, co mu bylo zjeveno duchem proroctví. Někteří uvěřili jeho slovům a odvrátili se od své bezbožnosti, aby se báli a uctívali Boha. Takoví často vyhledávali Enocha v jeho soukromí a on je vyučoval a modlil se za ně, aby jim Bůh dal poznat svou vůli. Nakonec si zvolil určitá období pro uchýlení se do ústraní a nedopouštěl, aby ho lidé vyhledávali, neboť by přerušovali jeho svatá rozjímání a společenství s Bohem. Nevyloučil se navždy ze společnosti těch, kteří ho milovali a poslouchali jeho slova moudrosti; ani se úplně neoddělil od zkažených. Setkával se ve stanovené době se spravedlivými i s bezbožnými a snažil se odvracet bezbožné od jejich zlé cesty a učit je bázni Boží, zatímco ty, kteří měli poznání Boha, vyučoval, aby mu sloužili dokonaleji. Zůstával s nimi tak dlouho, dokud mohli mít užitek z jeho zbožného obcování a svatého příkladu, a potom se na čas stáhl od veškeré společnosti – od spravedlivé, posměvačné i modlářské, aby zůstal o samotě, dychtící a žíznící po společenství s Bohem a po onom duchovním poznání, které mu mohl dát jedině Bůh. (16)

Hospodin miloval Enocha, protože Jej pevně následoval, ošklivil si nepravost a upřímně hledal božské poznání, aby mohl dokonale činit Jeho vůli. Toužil připojit se ještě těsněji k Bohu, kterého se bál, ctil Jej a zbožňoval. Bůh nedovolil Enochovi zemřít jako ostatní lidé, ale poslal své anděly, aby ho vzali do Nebe, aniž by okusil smrti. (17)

Úžasné výsledky

Poselství, které Enoch kázal, a Enochovo přenesení do nebe, byly přesvědčivými důkazy pro všechny, kteří žili v jeho době. Tyto věci byly důkazem, který mohli Matuzalém a Noé mocně použít, aby dokázali, že spravedliví mohou být přeneseni.

Onen Bůh, který chodil s Enochem, byl náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus. On byl světlem světa tehdy právě tak, jako je dnes. Ti, kteří tehdy žili, nebyli bez učitelů, kteří by je učili cestě života; neboť Noé i Enoch byli křesťané. V třetí knize Mojžíšově je evangelium dáno v předpisech. Dnes se vyžaduje bezpodmínečná poslušnost tak jako tehdy. Jak je proto nezbytné, abychom rozuměli významu tohoto slova!

Je položena otázka: Co je příčinou bídy v církvi? Odpověď zní: Dovolujeme svým myslím, aby se oddalovaly od slova Božího. Kdyby se slovo Boží jedlo jako pokrm pro duši, kdyby se s ním zacházelo s vážností a úctou, nebylo by potřeba, aby se přinášela mnohá a opakovaná svědectví. Prostá prohlášení Písma svatého by se přijímala a jednalo by se podle nich.

Jeho živé zásady jsou jako listí stromu života k zdraví národů.…

Když Satan naléhá na naše mysli svými našeptáváními, jestliže dbáme na „Takto praví Hospodin,“ smíme být vtaženi do skrýše Nejvyššího.

Mnozí nenapodobují náš svatý Vzor, protože tak málo studují určité rysy oné povahy. Tolik je těch, kteří jsou plně zaměstnáni plány, stále v činnosti; a nemají čas ani místo pro drahého Ježíše, aby byl blízkým, milým společníkem. Neodevzdávají Mu každou myšlenku a čin, dotazujíce se: „Je toto cesta Páně?“ Kdyby to dělali, chodili by s Bohem, jako chodil Enoch. (18)

Odkazy

1. The Ministry of Healing, pp. 363, 364.

2. The Signs of the Times, 21. 6. 1899.

3. The Signs of the Times, 4. 7. 1899.

4. The Youth’s Instructor, 2. 11. 1899.

5. Testimonies, vol. 5, pp. 241, 242.

6. The Review and Herald, 18. 8. 1891.

7. Testimonies, vol. 5, pp. 727, 728.

8. The Signs of the Times, 21. 10. 1897.

9. The SDA Bible Commentary [E. G. White Comments], vol. 1, p. 1088.

10. Patriarchs and Prophets, p. 86.

11. The Signs of the Times, 20. 2. 1879.

12. The Signs of the Times, 20. 2. 1879.

13. Spiritual Gifts, vol. 3, p. 54.

14. The Ministry of Healing, p. 147.

15. The Review and Herald, 18. 8. 1891.

16. The Signs of the Times, 20. 2. 1879.

17. Spiritual Gifts, vol. 3, p. 57.

18. Testimonies, vol. 6, pp. 392, 393.

 

 

                                                  Abraham – otec věřících

Sobota 3. prosince 2016

Kompilace z Bible a Ducha Proroctví s komentáři R. C. Dumaguita

Jednou v noci začal hořet dům a chlapec byl nucen uprchnout na střechu. Otec stál dole na zemi s otevřenou náručí, volaje na svého syna: „Skoč! Já tě chytím.“ Věděl, že chlapec musí skočit, aby si zachránil svůj život. Vše, co chlapec viděl, však byly plameny, kouř a tma. Můžeme si představit, že se bál opustit střechu. Jeho otec stále křičel: „Skoč! Já tě chytím.“ Ale chlapec protestoval: „Tati, já tě nevidím.“ Otec odpověděl: „Ale já tě vidím! Skoč!“ Chlapec skočil, protože věřil svému otci. Tak nám křesťanská víra umožňuje čelit životu, nebo se setkat se smrtí, ne proto, že můžeme vidět, ale s jistotou, že jsme viděni; ne proto, že známe všechny odpovědi, ale že jsme známí. Toto je smysl pravé víry. Víra má co do činění s věcmi, které nejsou vidět, a s nadějí na věci, které nejsou na blízku. Víra nesmí být pouze naučena teoreticky; měla by být zkoušena prakticky v našich životech. Apoštol Pavel vysvětluje: „Nebo spravedlnost Boží zjevuje se skrze ně z víry u víru, jakož psáno jest: Spravedlivý pak z víry živ bude“ (Římanům 1:17).

Proč je tak důležité žít z víry? Jaká je role víry v přemáhání? Apoštol Jan prohlašuje, že „všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše“ (1 Janova 5:4).

„Skrze víru může být doplněn každý nedostatek povahy, očištěna každá poskvrna, opravena každá chyba, rozvinuta každá vynikající vlastnost.“ (1)

„Dílo vítězství nad zlem je třeba vykonat skrze víru. Ti, kteří vcházejí do bitevního pole, zjistí, že musí obléci celé odění Boží. Štít víry bude jejich ochranou a umožní jim, aby udatně vítězili.“ (2)

Tato víra, která nám dává vítězství nad světem, byla předvedena naším otcem Abrahamem. Proč byl Abraham nazván otcem věřících? Když myslíme na otce něčeho, myslíme na toho, kdo je vynálezcem něčeho nebo kdo k tomu přispěl nějakým významným pokrokem. Hippokrates je považován za otce medicíny, Edison za otce elektřiny a Karl Benz za otce automobilu. A co Abraham? Jak se stal otcem věřících? Musíme znát jeho životní zkušenost, abychom mohli porozumět víře. Chceme-li mít víru, která přináší vítězství nad světem, musíme mít víru Abrahamovu.

Povolání Abrahama

V Genesis 12:1–3 čteme o povolání Abrahama, aby vyšel z domu svého otce. „Nebo byl řekl Hospodin Abramovi: Vyjdi z země své a z příbuznosti své, i z domu otce svého do země, kterouž ukáži tobě. A učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání. Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu; ano požehnány budou v tobě všecky čeledi země.“

Ur Kaldejských bylo centrem pohanského uctívání; země byla úrodná a to místo mělo velké výhody pro snadné zbohatnutí. A Bůh v podstatě řekl Abrahamovi: „Odejdi odsud. A jak se vydáš na cestu, ukáži ti, kde je země, kterou ti dám.“ Jaká byla Abrahamova reakce? Abraham začal balit své věci. Můžete si představit reakci jeho nejbližší rodiny. Jeho příbuzní by se mohli vyptávat: „Proč se balíš?“ „Odcházím!“

„Kam jdeš?“ „Bůh mi řekne!“ „Je ta země úrodná?“ „Já nevím!“ „Pověz mi o zemi, kam jdeš.“ „Já nevím! Všechno co vím je, že Bůh chce, abych tam šel, a On bude se mnou!“ Co by si jeho příbuzní mysleli o jeho přímých odpovědích? Zajisté by si o něm mysleli, že je velký blázen. Ale co přimělo Abrahama, aby podnikl takové mimořádné kroky? Apoštol Pavel pravil: „Věrou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, kteréž měl vzíti za dědictví; i šel, nevěda, kam přijde“ (Židům 11:8).

„Abrahamova bezpodmínečná poslušnost je jedním z nejvýraznějších svědectví víry, které se v Bibli vyskytuje. Pro něho byla víra ‚nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných‘ (Židům 11:1). Spoléhaje na božské zaslíbení bez nejmenší vnější záruky jeho naplnění, opustil domov, příbuzné a rodnou zemi a šel pryč, nevěda kam, aby šel tam, kam ho Bůh povede. ‚Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí, v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení‘ (verš 9).

„Nebyla to lehká zkouška, která byla takto na Abrahama vložena, ani malá oběť, která byla na něm žádána. Byla tu silná pouta, jež ho pojila s jeho zemí, s příbuznými a domovem. Avšak nezdráhal se uposlechnout výzvu. Nekladl žádné otázky ohledně zaslíbené země – zda je tam úrodná půda a zdravé podnebí, zda krajina poskytuje příjemné prostředí a příležitosti pro hromadění majetku. Bůh mluvil a jeho služebník musí uposlechnout; nejšťastnějším místem na zemi bylo pro něho místo, kde Bůh chce, aby tam byl.“ (3)

Proč Hospodin přikázal Abrahamovi, aby vyšel od svých příbuzných a šel do země pro něho neznámé? Duch Proroctví vysvětluje: „Aby Bůh mohl učinit Abrahama způsobilým pro jeho veliké dílo jako strážce svatých výpovědí, musel ho oddělit od společenství jeho dosavadního života. Vliv příbuzenstva a přátel by narušoval výchovu, kterou Hospodin hodlal poskytnout svému služebníku. Teď, když byl Abraham ve zvláštním smyslu spojen s nebesy, musí přebývat mezi cizinci. Jeho povaha musí být zvláštní, lišící se od celého světa. Ani nemohl vysvětlit své počínání tak, aby mu jeho přátelé rozuměli. Duchovní věci se rozsuzují duchovně a jeho modlářští příbuzní nechápali jeho pohnutky a jednání.“ (4)

Cesta víry

V poslušnosti vůči Božímu povolání se Abraham přestěhoval z Ur do Cháran, kde zůstal až do smrti svého otce, Táreho. Pak ho božský Hlas vyzval, aby pokračoval dále, a on a jeho rodina vzali s sebou „všecko zboží své, kteréhož nabyli, i duše, kterýchž dosáhli v Cháran“ (Genesis 12:5) – duše získané misijní prací.

Abraham všude vzdělával oltář Hospodinu – a to i na své další zastávce v Bethel. Jak pokračoval v cestě na jih, zastihlo ho sucho, ale nepochyboval o vedení Prozřetelnosti. Nedovolil okolnostem, aby otřásly jeho vírou v Boží slovo. Aby unikl následnému hladomoru, hledal dočasné útočiště v Egyptě, ale nezapomněl na cíl, kam ho Bůh umisťoval.

Zakládání oltářů

Jak se Abraham stěhoval, oltáře, které zanechal, byly stálým svědectvím o jeho víře v živého Boha.

Život modlitby musí být vidět také v Boží církvi ostatku dnes. „Stejně jako starodávní patriarchové, by ti, kteří vyznávají, že milují Boha, měli vztyčit oltář Hospodinu všude, kde rozbijí svůj stan. Byla-li kdy doba, kdy každý dům by měl být

domem modlitby, pak je to dnes. Otcové a matky by měli často pozdvihovat svá srdce k Bohu v pokorné prosbě za sebe a své děti. Nechť otec jako kněz rodiny pokládá na Boží oltář ranní a večerní oběť, zatímco manželka a děti se připojují v modlitbě a chvále. V takové domácnosti bude Ježíš rád prodlévat.“ (5)

„V každé rodině by měl být pevně stanoven čas pro ranní a večerní pobožnost. Jak je pro rodiče vhodné, aby před snídaní shromáždili své děti kolem sebe, aby děkovali nebeskému Otci za jeho ochranu během noci a prosili Jej o pomoc, vedení a pozornou péči během dne! Jak je také s nadcházejícím večerem pro rodiče a děti vhodné, aby se znovu před Ním shromáždili a Jemu děkovali za požehnání uplynulého dne!

„Rodinná pobožnost by se neměla podřizovat okolnostem. Nemáte se modlit příležitostně ani rodinnou pobožnost zanedbávat, když máte dlouhou denní práci. Takovým jednáním vedete své děti, aby se na modlitbu dívaly jako na nijak zvlášť důležitou. Modlitby mají velký význam pro Boží děti a oběti chvály by měly stoupat před Boha ráno i večer.…

„Otcové a matky, jakkoli jste zatíženi svým zaměstnáním, nezanedbávejte shromažďovat svou rodinu kolem Božího oltáře. Proste o ochranu svatých andělů ve svém domově. Pamatujte, že vaši milovaní jsou vystaveni pokušením.“ (6)

Odkaz nesobeckosti

Jakmile to bylo možné, opustil Abraham Egypt a vrátil se do Kanaánu. „Byl pak Abram bohatý velmi na dobytek, na stříbro i na zlato“ (Genesis 13:2). Lot byl stále s ním a uvědomovali si, že pastvin už není dostatek pro jejich zvířata; bylo nezbytné, aby se oddělili. Přestože byl Abraham starší věkem a člověkem skutečně povolaným Bohem, dal Lotovi první volbu, kde by chtěl žít.

„‚Řekl tedy Abram k Lotovi: Nechžť, prosím, není nesnáze mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými, poněvadž muži bratří jsme. Zdaliž není před tebou všecka země? Odděl se, prosím, ode mne. Půjdeš-li na levo, já na pravo se držeti budu; pakli půjdeš na pravo, na levo se držeti budu‘ (Genesis 13:8–9).

„Zde se projevil ušlechtilý, nesobecký duch Abrahamův. Jak by mnozí za podobných okolností lpěli stůj co stůj na svých osobních právech a přednostech! Kolik rodin se takto rozpadlo! Kolik církví se rozdělilo, činíce věc pravdy příslovím a výtkou mezi hříšníky!… Pěstování jednotné zdvořilosti, ochota činit druhým to, co bychom chtěli, aby oni činili nám, by ze života vyhladily polovinu nemocí. Duch zveličování sama sebe je duchem Satanovým; ale srdce, v němž se pěstuje láska Kristova, bude mít onu lásku k bližnímu, která nehledá svých věcí.“ (7)

Tento nesobecký duch se projevil také v Abrahamově přímluvné prosbě ve prospěch obyvatel Sodomy.

Abrahamova největší chyba

Dříve než se stal otcem věřících, dopustil se Abraham žalostné chyby tím, že předběhl Boha. Myslel si, že on a jeho žena by mohli „pomoci“ Bohu naplnit zaslíbení, že jeho potomci se stanou velkým národem. Vzhledem k tomu, že již byli staří, dohodli se, že Abraham by se měl ujmout vedení a vzít si Agar, Sářinu služku, aby mu porodila syna. Tato chyba vytvořila tolik problémů v jeho domácnosti!

Boží zaslíbení naplněno

Nakonec, i když Sáře přestal běh ženský a Abraham byl velmi pokročilého věku, stal se zázrak a narodil se jim syn, jak Bůh zaslíbil. Nejdůležitějším dědictvím spasení, které Abraham odkázal svým potomkům, byl akt víry v jeho ochotě obětovat Bohu dítě zázraku, Izáka. „Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal, k němuž bylo řečeno: V Izákovi nazváno bude tobě símě, tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti. Pročež jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal“ (Židům 11:17–19).

„Příkaz byl vyjádřen slovy, která musela ono otcovské srdce sevřít bolestí: ‚Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka,… a obětuj ho tam v obět zápalnou‘ (Genesis 22:2). Izák byl světlem jeho domova, útěchou jeho stáří, nadevše ještě dědicem zaslíbeného požehnání. Ztráta takového syna v důsledku úrazu nebo nemoci by pro milujícího otce byla srdcervoucí; sehnula by jeho zbělenou hlavu zármutkem; avšak nyní dostal příkaz, aby prolil krev onoho syna svou vlastní rukou. Zdálo se mu to strašně nemožné.“ (8)

Přesto po velice trýznivé modlitbě započal Abraham třídenní cestu vzhůru do hor se svým milovaným synem, aby příkaz provedl.

Když se blížili k vrcholu, Izák se otázal: „‚Otče můj,‘ ‚aj, teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti?‘ Ach, jaká to byla zkouška! Jak roztomilá slova ‚otče můj‘ probodla Abrahamovo srdce! Ještě ne – ještě mu to teď nemohl říci. ‚Synu můj,‘ řekl, ‚Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné‘ (Genesis 22:7, 8).

„Na stanoveném místě vystavěli oltář a položili na něj dříví. Potom chvějícím se hlasem vyjevil Abraham svému synovi božské poselství. S úžasem a hrůzou vyslechl Izák svůj osud, nekladl však odpor. Byl by mohl uniknout svému osudu, kdyby se byl k tomu rozhodl; zdrcený stařec, vyčerpaný bojem těchto tří strašných dnů, nebyl by mohl odolat vůli silného mládence. Izák však byl od dětství vychováván k ochotné, důvěřivé poslušnosti, a když mu byl odhalen úmysl Boží, odevzdaně se podvolil. Sdílel víru Abrahamovu a pokládal si za čest, že je povolán položit svůj život jako oběť Bohu. Něžně se snažil zmírnit otcův žal a dodával mu odvahy, když ho ochablýma rukama svazoval provazy, které ho poutaly k oltáři.

„A pak si řekli poslední slova lásky, prolili poslední slzy, naposledy se objali. Otec pozvedl nůž, aby usmrtil svého syna, když náhle byla jeho ruka zadržena. Anděl Boží zavolal z nebe na patriarchu: ‚Abrahame, Abrahame!‘ Ten rychle odpověděl: ‚Aj, já.‘ A opět bylo slyšet hlas: ‚Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň; neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne‘ (verše 11, 12).

„Tehdy Abraham uviděl, že ‚skopec za ním vězel v trní,‘ i přinesl rychle novou oběť a obětoval ji ‚místo syna svého.‘ Jako projev své radosti a vděčnosti dal Abraham tomuto posvátnému místu nové jméno – ‚Jehovah-Jireh,‘ ‚Hospodin opatří‘ (verše 13, 14).“ (9)

Ponaučení z Abrahamova života

1. Bezpodmínečná poslušnost

„Abrahamova bezpodmínečná poslušnost je jedním z nejvýraznějších svědectví víry, které se v Bibli vyskytuje.“ (10)

„Tak jako Abraham jsou stále mnozí zkoušeni.… Mohou být vyzváni, aby se vzdali své kariéry, která slibuje bohatství a slávu, aby zanechali výhodných a výnosných styků a oddělili se od příbuzných, aby nastoupili cestu, která se jeví být toliko cestou sebezapření, těžkostí a obětí. Bůh má pro ně dílo k vykonání.“ (11)

2. Život modlitby

„Život Abrahama, přítele Božího, byl životem modlitby.… Otcové a matky, každé ráno a večer shromážděte své děti kolem sebe a v pokorné prosbě pozdvihněte svá srdce k Bohu o pomoc. Vaši drazí jsou vystaveni pokušení a zkoušce. Denní obtíže obkličují cestu mladých i starých. Ti, kteří chtějí žít trpělivé, láskyplné, radostné životy, se musejí modlit. Vítězství lze získat pouze pevným a neochvějným úmyslem, stálou bdělostí a neustálou pomocí od Boha.“ (12)

3. Jeho ušlechtilý a nesobecký duch

Pamatujte na Abrahamův příkladný postoj vůči Lotovi. „Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale každý také toho, což jest jiných“ (Filipenským 2:4).

4. Láska k hynoucím duším

Přestože se Abrahamovi hnusily hříchy Sodomy, „přál si, aby hříšníci byli zachráněni. Jeho hluboký zájem o Sodomské ukazuje, jakou úzkost bychom měli pociťovat nad zatvrzelými. Měli bychom pěstovat nenávist vůči hříchu, ale lítost a lásku k hříšníkům. Všude kolem nás jsou duše, jež se řítí do zkázy tak beznadějné, tak strašné, jako té, která postihla Sodomu. Každý den někomu končí doba zkoušky. Každou hodinu někdo překročí meze milosrdenství. A kde jsou hlasy, které by varovaly, a prosby, které by vybízely hříšníka, aby unikl tomuto strašlivému osudu? Kde jsou ruce, které se vztahují, aby jej vyrvaly smrti? Kde jsou ti, kteří s pokorou a vytrvalou vírou prosí za něho u Boha?“ (13)

5. Otec, který dobře vládl svému domu

„Svědectví Boží o tomto věrném patriarchovi zní: ‚Uposlechl Abraham hlasu mého, a ostříhal nařízení mých, přikázaní mých, ustanovení mých a zákonů mých‘ (Genesis 26:5). A dále: ‚Znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil‘ (Genesis 18:19).… Ze strany Abrahamovy nebyla pravda zrazována pro sobecké zájmy.“ (14)

6. Víra, která byla činná

Když Bůh tomuto patriarchovi přikázal, aby obětoval svého jednorozeného syna, poslechl vírou.

7. Svědectví celému vesmíru

„Oběť požadovaná na Abrahamovi byla nejen pro jeho vlastní dobro, nejen ku prospěchu budoucích generací, ale byla také poučením pro bezhříšné bytosti nebes a jiných světů. Pole rozepře mezi Kristem a Satanem – pole, na němž se uskutečnil plán vykoupení – je učebnicí vesmíru.…

„Bylo obtížné i pro anděly, aby pochopili tajemství vykoupení – aby pochopili, že nebeský Vůdce, Syn Boží, musí zemřít za hříšného člověka.… Když byla zadržena ruka otcova, jak se chystal usmrtit svého syna, a beránek, kterého Bůh opatřil, byl obětován namísto Izáka – tehdy bylo vylito světlo na tajemství vykoupení a i andělé jasněji porozuměli podivuhodnému opatření, jež Bůh učinil pro spasení člověka.“ (15)

Odkazy

1. The Acts of the Apostles, p. 564.

2. Counsels to Parents, Teachers, and Students, pp. 182, 183.

3. Patriarchs and Prophets, p. 126.

4. Patriarchs and Prophets, p. 126.

5. Patriarchs and Prophets, p. 144.

6. Child Guidance, p. 520.

7. Patriarchs and Prophets, pp. 132, 133.

8. Patriarchs and Prophets, p. 148.

9. Patriarchs and Prophets, pp. 152, 153.

10. Patriarchs and Prophets, 126.

11. Patriarchs and Prophets, pp. 126, 127.

12. My Life Today, p. 35.

13. Patriarchs and Prophets, p. 140.

14. Patriarchs and Prophets, pp. 140, 141.

15. Patriarchs and Prophets, pp. 154, 155.

 

 

                                                  Josef – věrný mladý muž



Neděle 4. prosince 2016

Eli Tenorio da Silva

V domě svého otce

Josefův příběh je jedním z nejdramatičtějších a nejdobrodružnějších příběhů, které nacházíme v Bibli. Jeho rodina byla v mnoha ohledech špatně fungující. Byl velmi milován svou matkou Ráchel a svým otcem Jákobem, ale jeho bratři mu záviděli a nenáviděli ho.

Jákobův hřích byl odpuštěn. Lest, podvod, faleš a další nižší prvky jeho povahy byly stravovány v peci života, dokud se v Jákobově životě neprojevila víra jeho otce a děda. Nicméně, důsledky jeho hříchu a zla mnohoženství provázely jeho domácnost a přinášely trpké ovoce. Jeho ženy byly plné žárlivosti; jeho synové byli svárliví, netrpěliví a postrádali sebeovládání. Tyto důsledky zarmucovaly Jákoba a přinášely mu smutek a úzkost.

Potom se narodil Josef. Přišel jako balzám, aby potěšil srdce postaršího patriarchy, dar z nebe pro jeho osvěžení a povzbuzení. Byl jiný než jeho bratři; jeho „vzácná tělesná krása byla zevním projevem vnitřní krásy mysli a srdce.… Vlastnosti, kterými se později vyznamenal v Egyptě – dobrotivost, poctivost a pravdomluvnost – se již projevovaly v jeho každodenním životě.“ (1)

Josef byl věrný, laskavý a ohleduplný v domě svého otce a tato věrnost ho připravovala pro větší úkol.

Prodán jako otrok

Josefovi bratři byli z domova několik měsíců. Aby měli dostatek pastvy pro svá stáda, museli odcházet na daleká místa. Jákob postrádal své syny a poslal Josefa, aby je našel a přinesl mu o nich zprávy.

Josef s radostí poslechl svého otce a rozloučil se s domovem.

Skrze sny Bůh Josefovi zjevil, že bude úspěšný a prospívající muž. Jeho budoucnost měla být skvělá. Ale Bůh Josefovi neukázal, co bude mezi jeho současností a jeho budoucností.

Poté, co putoval více než 65 mil, dostihl Josef konečně své bratry. Byl šťastný a radoval se z této příležitosti vidět je a trávit čas s nimi. Navzdory nevlídnosti bratrů je Josef stále miloval.

Laskavost a láska Josefova k jeho bratrům byla odměněna nenávistí. Děsily ho jejich pomstychtivé pohledy, hněv, posměšky a hrozby, které odhalily jejich strašné úmysly. Občas světlo svítící ze spravedlivého života narušuje ty, kteří nejsou obráceni.

Josefovi bratři ho chtěli zabít. Zmocnili se ho a svlékli s něho suknici a pak ho hrubě vhodili do hluboké studny. Zatímco se posadili k jídlu, které pro ně přinesl, strádal Josef v jámě, kde byl ponechán, aby zahynul hladem.

Ale skrze Boží prozřetelnost byl ušetřen: „Zanedlouho spatřili, jak se k nim blíží zástup poutníků. Byla to karavana Izmaelitských z druhé strany Jordánu, která vezla do Egypta koření a jiné zboží. Tu navrhl Juda, aby svého bratra nenechávali zemřít, nýbrž aby ho prodali těmto pohanským kupcům.… S tímto návrhem všichni souhlasili a rychle vytáhli Josefa ze studny.

„Když Josef spatřil obchodníky, uvědomil si strašnou skutečnost. Stát se otrokem bylo ještě hroznější než smrt. Ve své hrůze se obracel na každého ze svých bratrů, ale nadarmo.“ (2)

Vždycky to bolí být opovrhovaný, nepochopený a týraný, ale ještě více bolí, když jste opovrhováni a týráni těmi, které milujete!

Byla to dlouhá cesta do Egypta. Sám, daleko od domova a od těch, které miloval a kteří milovali jeho, musel mít Josef pochybnosti: „Kde je zaslíbení, dané mi od Boha ve snu? Změnil Bůh svůj úmysl?“ Během cesty procházeli v blízkosti Kanaánu a on z dálky viděl kopce, kde žil jeho otec. Provázely ho myšlenky hrůzy a zoufalství. Uvidí ještě někdy znovu svého otce? Cítil se nepřipravený čelit hořkému životu v otroctví.

„Pak se jeho myšlenky obrátily k Bohu jeho otce. Ve svém dětství se naučil milovat Boha a bát se ho. V otcovském stanu často naslouchal vyprávění o vidění, které měl Jákob, když utíkal z domova jako psanec a uprchlík. Slyšel vyprávět o tom, jak Hospodin dal Jákobovi zaslíbení a jak je vyplnil – jak ve chvíli nouze přišli andělé Boží, aby mu radili, utěšovali ho a ochraňovali. A zvěděl, že Bůh ve své lásce dá lidstvu Vykupitele. Všechna tato vzácná poučení nyní před ním ožila. Josef uvěřil, že Bůh jeho otců bude jeho Bohem. Načež se zcela odevzdal Hospodinu a modlil se, aby Ochránce Izraele byl s ním v zemi jeho vyhnanství.“ (3)

V životě často dochází k nepředvídanému a nepředvídané je často rozumem nevysvětlitelné a je nepochopitelné pro lidskou mysl. Když se nepředvídané stane, můžeme se buď odevzdat plně Bohu, nebo se vzbouřit proti Němu. Volba je na nás.

Pracoval jsem kdysi s postarším ministrem, který mi vyprávěl příběh osmiletého chlapce, který často pracoval se svým otcem na železnici. Dítě milovalo svého otce a naučilo se ho radostně a bez váhání poslouchat. Jednoho dne, když chlapec a jeho otec pracovali na železničních kolejích, pohroužili se do své práce a nevšimli si rychle jedoucího vlaku. Často ti na kolejích jsou poslední, kdo slyší vlak, dokud již není u nich, v důsledku hluku rozptylujícího se do stran. Tak tomu bylo s tímto otcem a jeho synem. Když se otec otočil a uviděl vlak, ten se již rychle blížil k jeho synovi. Otec neměl žádný čas, aby na něho dosáhl. Místo toho vykřikl: „Lehni těsně k zemi a nehýbej se!“ Aniž se otáčel nebo se nechápavě zarazil, chlapec okamžitě poslechl a vlak projel po kolejích nad ním, zanechávaje ho bez zranění. Byl zachráněn vírou a poslušností i bez porozumění.

V případě Josefa, ten si ještě nebyl vědom toho, proč ho taková zkouška postihla, ale nějak musel projít školou utrpení, aby byl připraven pro větší užitečnost k naplnění Božího plánu pro jeho život.

Josef byl přece jenom člověk. Měl stejné sklony k hříchu jako vy i já máme dnes. Měl chyby, které bylo třeba odstranit. Doma byl obklopen péčí svého otce a zvykl si, že byl obsluhován, místo aby sloužil druhým. Potřeboval se naučit, aby nedoufal v rámě člověka, ale aby skrze víru mohl vidět a držet se ruky Neviditelného. Josef se učil, že napřed přichází kříž a pak přichází koruna.

Zkoušen v Egyptě

Po svém příjezdu do Egypta byl Josef prodán jako otrok. Po deset let sloužil kapitánovi faraónovy stráže, Putifarovi.

Během deseti let, co sloužil Josef Putifarovi, všechno, co předával do Josefovy péče, prospívalo, a takto Putifar pochopil, že Bůh je s Josefem.

Josef se stal úspěšným člověkem a Bible podává tajemství jeho úspěchu: „Byl pak Hospodin s Jozefem, a všecko se mu šťastně vedlo, a bydlil v domě pána svého toho Egyptského“ (Genesis 39:2).

Josef pracoval pro svůj úspěch a Bůh požehnal jeho úsilí. Dávno jsou pryč zkažené vlastnosti jmenovaného. Neočekával, že se mu bude dařit v důsledku přímého zázraku. Věděl, že úspěchu nelze dosáhnout bez přímého úsilí, a věrně pracoval celým svým srdcem a silou, aby oslavil Boha a obdařil druhé. Jakmile zdar následoval jeho úsilí, připisoval svůj úspěch Bohu.

Zde je příběh mladého muže, který hledal práci na farmě. Během jeho rozhovoru s farmářem se ho farmář zeptal, jaké jsou jeho schopnosti, načež mladý muž odpověděl: „Nemohu spát během bouřlivé noci.“ Farmář nerozuměl a znovu se ho zeptal: „Jaké jsou tvé schopnosti?“ Odpověď byla stejná: „Nemohu spát během bouřlivé noci.“

Protože farmář neměl jinou možnost, s obavami najal tohoto mladého muže. Jeho obavy se utišily, jakmile mladý muž začal pracovat a farmář si všiml, že byl čestný a pracovitý. Začal si mladíka oblibovat a už zapomínal na jeho „nesmyslnou odpověď.“ Jednou v noci farmáře a jeho manželku probudily uprostřed noci větry blížící se bouře.

Farmář běžel k pokoji mladíka, aby ho probudil za účelem přípravy farmy na bouři. Opakovaně klepal na dveře, ale mladý muž se neprobouzel. Farmář podrážděně odešel a plánoval mladého muže ráno propustit. Pomyslel si. „K čemu je námezdní dělník, jestliže, když ho nejvíce potřebuji, se neprobudí, aby mi pomohl?“ Když šel farmář přikrýt traktor, našel traktor již přikrytý. Když šel, aby uvedl dobytek do jeho stájí, našel již zvířata v klidu na místě. Všechno, co si myslel, že je potřeba udělat, aby to bylo připraveno na bouři, našel již hotové. Pak si vzpomněl a pochopil odpověď mladého muže: „Nemohu spát během bouřlivé noci.“

Josef byl tímto typem člověka; plnil věrně své povinnosti a mohl odpočívat v pokoji. Ač obklopen všemi druhy pokušení, nebyl ovlivněn světskou okázalostí ani odvrácen od své povinnosti být věrný Bohu.

Inspirace se zmiňuje, že Josef byl pohledný mladý muž. Jeho vzhled nakonec upoutal pozornost manželky jeho pána a ona ho sváděla, aby přestoupil Boží zákon. Věděl, že by následovaly důsledky, ať už by odmítl nebo přijal její svádění. Kdyby přijal, mohla by ho chránit a upevnit jeho postavení v domácnosti. Kdyby odmítl, mohla by mu znepříjemnit život. „Až dosud byl neposkvrněn zkažeností, jíž byla tato pohanská země zaplavena, Jak měl však čelit tomuto pokušení, tak nenadálému, tak silnému a svůdnému?“ (4)

Je uklidňující vědět, že andělé rozumějí našim obavám a mají pro nás pochopení v našich úzkostech, neboť Inspirace tvrdí, že jak se tento výjev v historii odvíjel, andělé přihlíželi s napjatým zájmem: „S nevýslovnou úzkostí sledovali andělé výjev.“ (5)

„Celý jeho budoucí život závisel na okamžitém rozhodnutí. Zvítězí zásada? Zůstane Josef věrný Bohu?“ (6)

Při střetnutí s tímto z nejtěžších pokušení si Josef nezvolil výhodnost, ale stál pevně na rozhodnutí, které učinil před lety, když byl poprvé vzat z domova. Zastával svých vyznání a Boha, kterému sloužil. Jeho odpověď ženě jeho pána zněla: „Jak bych tedy učinil takovou nešlechetnost, a hřešil i proti Bohu?“ (Genesis 39:9.)

Zatímco ho formovaly jeho životní okolnosti, musel se Josef také aktivně rozhodovat, aby zůstal věrný. Vyhýbání se pokušení nebylo snadné ani pro našeho biblického hrdinu. Přesto skrze stejnou moc, která se nabízí dnes nám, byl Josef schopný odmítnout zlo.

Bůh je ochoten připravovat každého z nás, aby zastával pevně Jeho, přesto když přijde čas, musíme učinit rozhodnutí a sami podle něho jednat, navzdory časným důsledkům.

Josef odmítl svádění, aby hřešil proti svému Učiniteli, a to, co následovalo, bylo nepřátelství ženy, která byla tak přitahována jeho vnějším vzhledem, ale která nemohla ani vidět ani ocenit jeho vnitřní krásu.

V důsledku své věrnosti byl Josef uvržen do vězení, kde s ním jeho žalářníci zacházeli velmi krutě. Ale Hospodin byl s Josefem a jeho skutečná povaha vyzařovala i v temnotě žaláře.

Z vězně na vládce

Josef byl nadále věrný ve svém pokorném díle jako vězeň a Bůh nadále působil v jeho životě.

Skrze Boží prozřetelnost se Josef dostal do přítomnosti faraona, který viděl v Josefovi jediného člověka, který by mohl zachránit Egypt před hrozícím suchem a hladem. Josef se stal vládcem Egypta a zachráncem nejen pro Egypt, ale i pro sousední národy, které by jinak zahynuly suchem, které tuto krajinu postihlo.

Jako vládce Egypta byl Josef druhý po faraonovi, přesto zůstal laskavý, čestný a ve všem věrný nejprve Bohu a pak faraonovi.

S veškerou mocí, která mu byla dána, se mohl Josef snadno pomstít svým bratřím, stejně jako Putifarově bezbožné ženě. Ale neudělal to, protože stále miloval ty, kteří nemilovali jeho. Místo toho, aby potrestal své bratry, projevil k nim soucit, zaopatřil je, přivítal se s nimi a obhajoval je.

Ponaučení z Josefova života:

Význam malých věcí:

Josef byl věrný v malých povinnostech a ve svém postoji vůči těm, kteří ho obklopovali. Kráčel, vědom si toho, že kráčí v přítomnosti Boží. Jeho věrnost v malých věcech ho připravovala k úspěchu; získal přízeň Boha i lidí.

„Život se neskládá z velkých obětí a podivuhodných činů, ale hlavně z maličkostí. Nejčastěji právě prostřednictvím těchto maličkostí, které zdánlivě nestojí za povšimnutí, přichází do našeho života velké dobro nebo velké zlo.… Jedině tehdy, jednáme-li ve zkouškách každodenního života zásadově, můžeme získat sílu k tomu, abychom stáli pevně a věrně v nejnebezpečnějších a nejobtížnějších situacích.“ (7)

Trpělivost:

Bůh ve své božské moudrosti neukázal Josefovi zkoušky, kterým bude čelit, a nechal ho čekat mnoho let, než Josef viděl Jeho zaslíbení slavných dnů naplněna.

„Buďtež i vy trpěliví a potvrzujte srdcí svých; neboť se přibližuje příští Páně“ (Jakub 5:8). „Trpělivost přináší svá vítězství právě tak jako odvaha. Pokorou ve zkouškách mohou být získány duše pro Krista právě tak jako srdnatostí v boji. Křesťan, který projevuje trpělivost a radostnou mysl v strádání a utrpení, který i tváří v tvář smrti zachovává pokoj a klid neochvějné víry, může pro evangelium vykonat více, než by mohl vykonat celoživotní věrnou prací.“ (8)

Sebezapření:

K tomu, aby byl věrný Bohu, kterého miloval, si Josef odepřel příležitost mít přízeň a vášeň Putifarovy manželky, i když viděl, že jeho věrnost mu způsobí pouze pronásledování a utrpení.

„Máme se rozhodovat pro to, co je správné, jen z toho důvodu, že je to správné, a důsledky ponechat Bohu.“ (9)

„Pouze ti, kteří se s Kristem podílejí na Jeho sebezapření a oběti, budou těmi, kteří se budou podílet na Jeho slávě.“ (10)

Sebezapření je nedělat zlo, k jehož dělání vás svádějí vaše sklony. Je to odolávat pokušení oplácet stejnými slovy nebo činy; zdržovat se od kritizování ostatních; mít trpělivost s těmi, jejichž chování je nepříjemné a jdoucí na nervy; dělat těžkou práci, kterou nikdo jiný dělat nechce, ne pro pochvalu nebo kvůli povinnosti, ale proto, že Bůh chce, abyste ji dělali s neochvějnou věrností. Sebezapření je sloužit druhým, když tělo usiluje, abyste sloužili sobě.

Láska:

Josef byl obrazem Krista. Miloval ty, kteří si nezasloužili být milováni, kteří jím opovrhovali a odmítali ho. Byla to láska, která mu umožnila odpustit a zachránit ty, kteří ho týrali.

Josef zažil Ježíšovu lásku, a takto se stal pramenem života a podílníkem Ježíšovy lásky.

Když chápeme, že jsme milováni Bohem a že nám odpustil, tehdy a jen tehdy budeme schopni milovat a odpouštět.

Závěr

Bůh může pracovat s našimi omezeními; může opravit naše chyby.

Přes své nedostatky Josef zvítězil. Tento věrný mladý muž se odevzdal do rukou Božích a rozhodl se nechat vést Bohem svůj život.

Pochybujete někdy o všech Božích plánech pro vás? Není nutné a ani není možné pochopit všechny Jeho plány, protože Jeho myšlení a Jeho cesty jsou vyšší než naše.

Ale je tu něco, co je na vás: rozhodnout se být Jemu věrný navzdory okolnostem a vždy důvěřovat a věřit, že Bůh vám odpustí a opraví i ty největší chyby.

Všechno, co Josef dělal, pokud šlo o odmítnutí pokušení, bylo spojené úsilí mezi ním a Bohem. Byl vyučován, aby spoléhal na Boha skrze své okolnosti, přesto i on osobně zvolil říci ne pokušení. To není něco, co by mohl udělat jedině on. Bůh

připravuje každého z nás, aby Boha pevně zastával, ale musíme jednat. Musíme učinit volbu a postupovat podle toho. Nebylo to snadné pro Josefa. Nebude to snadné pro nás. Když je to hezky zabaleno v příběhové formě, zdá se to být tak jednoduché, ale nebylo.

V Egyptě, když se mladí lidé „těšili“ ze smyslnosti a všech druhů světských radovánek, musel se rozhodnout, kde bude stát. Vybral si být jiný. Jeho řeč byla jiná, jeho chování, jeho jídlo, jeho šaty i den, ve kterém uctíval Boha, všechno bylo jiné. A i když lidé ne vždy ocenili tyto rozdíly, on se za to nestyděl; Kristus je osvěcoval skrze jeho život.

Jste odlišní, jako byl odlišný Josef? Svítí skrze vás Ježíš? Žijete věrný, vítězný život?

Potřebujeme sílu žít právě tak, jako žil Kristus. On zaslíbil: „Přijmete moc.“ Potřebujeme Ježíše, abychom zvítězili nad hříchem, abychom pronikli pevnými hradbami sobectví a lhostejnosti, abychom dosáhli změny lidského srdce.

Ježíš může být skutečností v mém životě i ve vašem životě, jako byl v životě Josefově. Brzy přijde, aby nás vzal domů. Je čas, abychom svítili!

Odkazy

1. Patriarchs and Prophets, p. 209.

2. Patriarchs and Prophets, p. 211.

3. Patriarchs and Prophets, pp. 213–214.

4. Patriarchs and Prophets, p. 217.

5. Patriarchs and Prophets, p. 217.

6. Patriarchs and Prophets, p. 217.

7. The Ministry of Healing, p. 490.

8. The Acts of the Apostles, p. 465.

9. The Great Controversy, p. 460.

10. Selected Messages, bk. 2, p. 216.

 

                                                Mojžíš – laskavý a pokorný vůdce

Středa 7. prosince 2016

L. Tudoroiu

 

 

Dar

Příběh Mojžíše je příběhem, který se rozšířil po celém světě díky obdivu a respektu, které získal mezi mnoha generacemi a kulturami. „Mojžíš“ je jméno, které celou židovskou společnost naplňuje hrdostí a radostí z velikosti tohoto slavného vysvoboditele. Ale mimo to, co svět ví o Mojžíšovi nebo cokoliv židovská tradice může zdůrazňovat o tomto velkém muži Božím, co skutečně zůstává s lidmi, je onen překrásný biblický příběh, který si děti pamatují – příběh o ošatce s plačícím pacholátkem Mojžíšem.

Bůh Izraelský láskyplně bděl nad svým utlačovaným lidem během 400 dlouhých let otroctví. Nyní byl Původce času připraven naplnit proroctví a zachránit své děti skrze dar, který se měl jmenovat „Mojžíš.“

Úklady

Mojžíš vstoupil na scénu, když faraonova chamtivost, nenávist a osobní záludná ctižádost dosáhla svého vrcholu. Mojžíš byl Boží odpovědí na „pýchou onemocnělou“ Egyptskou říši. Egyptský faraon doufal, že Josefova smrt vymazala z paměti jeho národa Josefova Boha, který je všechny zachoval. Přesto můžeme číst, že čím více Egyptští úředníci trápili Hebrejský lid, „tím více rostl a tím se více rozmáhal“ (Exodus 1:12).

Kdykoliv lidé představující Boží církev čelili nejzuřivějšímu pronásledování od různých králů a císařů, místo aby se jejich počet snižoval, tak se zvyšoval. Takto se Boží láska rozšiřuje v co možná nejvíce srdcích – a tak se stalo, že Bůh Mojžíšův se stával Bohem budoucích generací mnoha věřících.

Božská Prozřetelnost

Podle všeho se zdálo, že se Mojžíš narodil v nesprávný čas a na nesprávném místě. Ale Bůh nebeský nepotřebuje nikomu vysvětlovat své úmysly nebo záměry. Proto za takových okolností se víra Mojžíšových rodičů – Amrama a Jochebed – zesilovala a Hospodin odměnil jejich odvahu. Víra Jochebed byla nad lidské uvažování a andělé Boží byli vysláni, aby ochránili dítě pro velmi důležité poslání. Samotný dekret, který zamýšlel zničit dítě, byl využit Prozřetelností.

Egyptský občan

Jak ošatka ze sítin plula sama po Nilu, větry a proudy veliké řeky se podřídily vůli Boží, vedouce ji k místu, kam se přišla mýt faraonova dcera. Napřed byla překvapená, ale když otevřela ošatku, vidouc nejbezmocnějšího mezi bezmocnými, její srdce se hluboce a jemně dojalo při pohledu na toto pacholátko. Mojžíš měl „matku“ a domov – a Egypt měl od té doby dál budoucnost. Hrdinkou této kapitoly je Jochebed, pravá matka, která musela dát dítěti to nejlepší z nejlepších vzdělání, tak značné, jaké kdy

člověk dostal. Jochebed byla matka, která bojovala proti času a využívala každou vteřinu, počítajíc dny, šetříc noci, dokud nepřišla bolestná chvíle, kdy její syn musel čelit nejdůvtipnější zkoušce, před jakou člověk jeho doby mohl stát.

Jsa adoptován za faraonova vnuka a dědice trůnu, obdržel Mojžíš nejvyšší vojenskou a civilní výchovu – jako vojevůdce byl mužem válečným. Nakonec se stal ikonou národní hrdosti. Největší panorama, jaké si lidské oko mohlo kdy představit, se rozprostřelo před Mojžíšem; půvaby světa a smyslná potěšení mu ležely u nohou, připraveny obohatit jeho vášně a uspokojit jeho „já.“ Padne, nebo bude zastávat svou „první lásku,“ Boha svého dětství?

„Mojžíš měl schopnosti, aby mohl zaujmout přední místo mezi velkými muži této země, zářit na dvorech nejskvělejších království a uchopit žezlo moci.… Jako dějepisec, básník, filosof, vojevůdce a zákonodárce nemá sobě rovného. Přesto se světem u nohou měl tolik mravní síly, že odolal lákavým vyhlídkám na bohatství, velikost a slávu, ‚vyvoliv sobě raději protivenství trpěti s lidem Božím‘ (Židům 11:25).“ (1)

Ve jménu spravedlnosti

Právě když byl Egyptský svět připravený vidět změnu, která měla zajistit budoucnost této říše, spáchal Mojžíš neodpustitelný skutek a stal se národním zrádcem.

„Tím, že zabil Egypťana, dopustil se Mojžíš téže chyby, jaké se tak často dopouštěli jeho otcové, když vzali do svých rukou dílo, které Bůh zaslíbil učinit. Nebylo vůlí Boží, aby svůj národ osvobodil válkou, jak si myslel Mojžíš, ale svou vlastní mocí, aby sláva byla připsána jen Jemu. Pro uskutečnění svých záměrů využil však Hospodin i tohoto unáhleného činu. Mojžíš nebyl pro svůj velký úkol připraven.“ (2)

V očích mnoha lidí byl Mojžíšův čin rozumný, založený na lidském uvažování a morálce. Lidská řešení jsou často oblíbenější než řešení Boží, protože zahrnují lidské hodnoty, vedoucí k mylné lidské snaze pokoušet se zasloužit si spasení.

„Mojžíšova ukvapenost při zabití Egypťana byla podnícena domýšlivým duchem. Víra postupuje kupředu silou a moudrostí Boží, a nikoli způsoby lidskými.“ (3)

Kolik lidí bylo zabíjeno, mučeno, pronásledováno nebo vyobcováno ve jménu Boha nebo ve jménu spravedlnosti? Vždy, když jsme naplněni stejným typem emocí, které mají tendenci napadat naši víru a poslušnost vůči Bohu, jsme náchylní chovat se stejným způsobem, za jinak zákonných sociálních, náboženských či legislativních podmínek. Mojžíš, budoucí farao, muž meče, se musel znovu narodit, nebyl dosud připraven. Rádoby vysvoboditelé nejprve potřebují být osvobozeni od své vlastní nenávisti ve svém nitru. Duchovní „operace“ byla potřebná k tomu, aby se odřízlo dlouhé hromadění nenávisti vůči egyptskému otroctví; Mojžíš potřeboval nové srdce a nového ducha.

Oheň

„Vlivy, které na [Mojžíše] působily v Egyptě – láska jeho pěstounky, jeho vysoké postavení královského vnuka, zábavy všeho druhu, prohnanost, klam a tajuplnost falešného náboženství, nádhera modloslužebnictví, velkolepá velikost staveb a soch – zanechaly hluboké dojmy v dospívajícím chlapci a utvářely do jisté míry jeho povahu

a návyky. Čas, změna prostředí a obcování s Bohem setře tyto dojmy. Mojžíš bude muset sám vybojovat svůj zápas jako o život, aby se zřekl bludu a přijal pravdu; Bůh mu však pomůže, kdyby zápas byl nad lidské síly.“ (4)

Pokud se podíváme na Mojžíšovu historii, můžeme si snadno všimnout, že jeho život byl rozdělen do 40tiletých úseků. Ve věku 40 let byl připraven vládnout světu silou meče. Byl připraven vysvobodit svůj národ lidskou silou – ale nebyl připraven vyvést Boží lid z otroctví. Prozřetelnost považovala za nutné přidat dalších 40 let k odstranění Egypta z Mojžíšova srdce.

„Taková byla zkušenost, kterou Mojžíš získal v průběhu čtyřicetileté výchovy na poušti. Aby Nekonečná Moudrost vštípila takovou zkušenost, nestanovila období příliš dlouhé ani cenu příliš vysokou.“ (5)

Pověření

Kolem 80 let věku Mojžíš konečně pochopil, že má být pastýřem, nikoli válečníkem – a takto přijal pověření od Boha s takovým tichým a pokorným duchem, že Bible o něm prohlašuje, že byl „nejtišší ze všech lidí, kteříž byli na tváři země“ (Numeri 12:3).

„Mojžíš o Bohu nejen přemýšlel, on Jej viděl. Viděl Boha stále před sebou. Nikdy neztratil z dohledu Jeho tvář.

„Víra nebyla pro Mojžíše domněnkou; ona byla skutečností. Věřil, že Bůh podrobně řídí jeho život; a ve všech podrobnostech života Jej uznával. Pro sílu odolat každému pokušení doufal v Něho.“ (6)

Vůdce

Jedinečnost Mojžíše se vynořila v době velkého odpadnutí: uctívání zlatého telete. Zaujal pevný postoj proti hříchu svého národa, přesto se vyrovnal se situací, kdy jeho láska k nim ho nakonec podnítila, aby se modlil tu nejjedinečnější modlitbu, která kdy byla smrtelníkem vyslovena.

„Když vešel do tábora, prošel Mojžíš zástupem prostopášníků, uchopil modlu a srazil ji do ohně. Pak ji rozetřel v prach, který vhodil do proudu vytékajícího z hory, a vodu dal pak pít lidu. Tak prokázal naprostou nicotnost boha, kterého uctívali.“ (7) Toto je právě, co znamená stát pevně proti hříchu. Může to vypadat velmi nemilosrdně, ale byl to správný přístup, díky opravdové lásce, kterou měl k nim jako k lidu, a díky jeho horlení pro čest a slávu Boží.

„Tento hřích [uctívání zlatého telete] musel být potrestán; žádala si to nejen spravedlnost, ale i láska. Bůh je nejen vládcem svého lidu, ale i ochráncem. Vyhlazuje ty, kteří jsou zarytými vzbouřenci, aby neuvedli druhé do zkázy.…

„Bůh ve svém milosrdenství dal trpět tisícům, aby zabránil soudu nad miliony. Aby zachránil mnohé, trestá Bůh některé.“ (8)

Pokolení Léví nemělo žádný podíl v modlářském uctívání a někteří z jiných pokolení projevili svou lítost. „Velká skupina lidí, většinou ze smíšeného zástupu, která dala popud k zhotovení telete, však tvrdošíjně setrvávala ve své vzpouře. Ve jménu ‚Hospodina, Boha Izraelského‘ přikázal Mojžíš těm, kteří stáli po jeho pravici a neposkvrnili se modlářstvím, aby se chopili svých mečů a usmrtili všechny, kteří setrvávali ve vzpouře. ‚A padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce mužů‘ (Exodus 32:28).

Bez ohledu na postavení, příbuzenské nebo přátelské vztahy byli původci bezbožnosti vyhlazeni. Všichni pak ti, kdož činili pokání a pokořili se, byli ušetřeni.“ (9)

To byla „spravedlnostní“ část Mojžíšova budování povahy v Božím zájmu. Poté šel, aby se přimlouvat za ty, kteří byli vinni, a přesto se káli. „Vy jste zhřešili hříchem velikým,“ pravil, „protož nyní vstoupím k Hospodinu, zda bych ho ukrotil pro hřích váš.“ Šel a ve svém vyznání před Bohem pravil: „Prosím, zhřešilť jest lid ten hříchem velikým; nebo udělali sobě bohy zlaté. Nyní pak neb odpusť hřích jejich, a pakli nic, vymaž mne, prosím, z knihy své, kteroužs psal“ (Exodus 32:30–32).

Jaká to modlitba! Po mnoho let toužíme zpívat „píseň Mojžíše a píseň Beránkovu,“ ale jen někteří mají ponětí o tom, jaký je význam této písně, co je to vášeň, jaké bude emocionální zatížení našeho srdce, když budeme tuto píseň zpívat, a do jaké míry bude tato píseň odrážet názornou lekci z naší osobní pozemské pouti a zkušenosti. Modlíme se jako Mojžíš, říkajíce: „Pane, pokud nepřivedeš zpět mého syna nebo mou dceru, pokud neodpustíš hřích mého lidu, mého sboru, pokud nepřijmeš jejich pokání, pakli nic, vymaž mne, prosím, z knihy své, kterou jsi psal“?

Po osobním rozboru tohoto historického „klipu“ jsem pochopil, že ne každý člověk, který se prohlašuje za vůdce, je skutečným vůdcem, a ne každý může být vůdcem. Máme tendenci dívat se na Mojžíše jako na muže meče a na Arona, jeho pokrevního bratra, jako na jemného člověka, „vyrovnaného,“ intelektuálního, pohodového, oblíbeného u lidí a majícího velké charisma. Ale kde byl Aron, když Mojžíš prosil také za jeho život? Kde byl v oné situaci, aby řekl: „Pakli nic, vymaž mne, prosím, z knihy své, kterou jsi psal“? Teď to vidím! Pohodový, klid milující Aron ve srovnání s Mojžíšem miloval sebe, zatímco Mojžíš miloval své stádce; Aron se bál o svůj život, Mojžíš se nebál; Aron se nestaral o lid Izraelský, Mojžíš byl připraven pro ně zemřít – to byl ten rozdíl. Prosím Pána Ježíše o odpuštění ve prospěch nás všech, pro všechny případy, ve kterých můžeme být v takovém smutném, zničujícím postavení, jako byl Aron.

Na druhou stranu, Mojžíš každodenní oddaností umožnil Bohu, aby ho učinil tím, kým byl. Jsem ochoten udělat totéž? Dokonalý proces mezi spravedlností a milosrdenstvím byl dokonale vyvážený v životě tohoto velkého muže Božího. Kromě Ježíše Krista a apoštola Pavla (Římanům 9:3) je zde muž, který byl ochoten změnit osudy svého lidu. Jmenoval se Mojžíš – a proto budeme zpívat píseň Mojžíše a píseň Beránkovu.

Vidění

Po tolika letech dřiny se vzpurným, reptavým, tvrdohlavým lidem byl Mojžíš přemožen chybou svého věku dospělosti. V jediném okamžiku únavy se jeho trpělivost vytratila a lidský faktor selhal v tom, aby vzdal čest Bohu. Stařičký Mojžíš dvakrát udeřil do skály. Bylo nezbytné pouze mluvit ke skále, ale udeřením se ve skutečnosti vzpíral symbolu Krista. Když Mojžíš takto převzal na sebe čest a moc, zneuctil Stvořitele. V jediném bodě, v jediném případě, po tolika letech poslušnosti se Mojžíš dopustil chyby, která ho připravila o jeho budoucnost v zaslíbené zemi. (Deuteronomium 3:23–26.)

„Veliký Vládce národů prohlásil, že Mojžíš neuvede Izraelské do zaslíbené země, a úpěnlivá prosba služebníka Božího nemohla zvrátit rozsudek Boží. Mojžíš viděl, že musí zemřít. Nepolevil však ani na okamžik ve své péči o Izrael. Věrně se snažil připravit jej ke vstupu do zaslíbeného dědictví.“ (10)

Jaký to vůdce, který ví, že už nebude součástí „Projektu zaslíbené země“! Teď tuto výsadu pro sebe ztratil, ale přesto si stále zachovává stejně sebeobětavého ducha pro Izrael. Nesváděl vinu na nikoho jiného; pokorně, bez reptání přijal svůj osud a bezpodmínečně se podřídil Bohu.

Druhou velkou modlitbu svého života pronesl Mojžíš za sebe: „Prosím, nechť vejdu a uzřím zemi tu výbornou, kteráž jest za Jordánem, horu tu výbornou i Libán“ (Deuteronomium 3:25). Nejlepší možný lidský jazyk, nejsilnější zaujetí, nejintenzivnější a nejtrýznivější prosba byla jistě vložena do každého jednotlivého dechu té modlitby. Přesto to bylo poprvé, kdy Mojžíš uslyšel slovo „NE“ od Toho, který byl jeho drahým Přítelem, Učitelem, Rádcem a hlavně jeho Bohem. Na jiné modlitby dostával kladnou odpověď – na všechny kromě této. Jak bolestné to pro něj bylo, přesto se pokorně podrobil hlasu, který řekl: „Vstup… na vrch Nébo… a spatř zemi Kananejskou, kterouž já dávám synům Izraelským právem dědičným. A umřeš na vrchu, na kterýž vejdeš, a připojen budeš k lidu svému“ (Deuteronomium 32:49–50).

„Mojžíš v poslušnosti vůči božským výzvám často opouštěl tábor, aby obcoval s Bohem. Nyní však se měl odebrat na novou a tajemnou cestu. Musí se vydat na cestu, aby odevzdal svůj život do rukou svého Stvořitele. Pochopil, že musí zemřít o samotě, nikdo z pozemšťanů mu nesmí posloužit v jeho poslední hodině.“ (11)

Ale náš Bůh, který je vždy dobrý Bůh a úžasný Bůh – uschoval poslední, nejsladší lekci pro svého přítele Mojžíše na konec. Co mě přimělo být v žalu a uctívání u nohou Ježíšových, to byla tato poslední lekce.… Když Ježíš řekl Mojžíšovi, že nevejde do zaslíbené země, Mojžíš nemohl vidět dál nic než hrob. Měl naději na vzkříšení; věděl, že mu bylo odpuštěno, protože jeho pokání bylo téměř okamžité. Bůh mu zjevil, že mu odpustil, přesto starýma, unavenýma lidskýma očima mohl Mojžíš vidět jen konec svého života. Jedním z největších projevů pronesených lidským jazykem byla řeč na rozloučenou k jeho milovanému stádci. Nebyla doba v průběhu exodu, kdy by Izrael naslouchal s tak velikou úctou, soucitem, bolestným žalem, slitováním a slzami pro svého vůdce, jako při této poslední závěrečné řeči Mojžíšově. Plakali; pokud by mohli udělat něco, aby ho zachovali mezi sebou, byli by to udělali – dokonce by uctívali jeho mrtvé tělo, pokud by to bylo možné. Nebyla doba, kdy byl Mojžíš více ceněn, než právě teď, ale Boží konečné rozhodnutí bylo pevné. Bylo učiněno poslední objetí, pronesena poslední slova. Těžce obtížený obavami o své milované, unavený a vyčerpaný, vystupoval na horu sám.

Jaký to soucitný pastýř! Celé nebe se dívalo na tuto scénu. Ó, kdyby mohly být otevřeny Mojžíšovy oči, byť jen na chvilku, viděl by svého milovaného PŘÍTELE, jak jde po jeho boku.… Ale ne, musel pít kalich sám a přemýšlet pod vlivem svého Mistra o svém minulém, přítomném i budoucím životě.

Nakonec Boží láska proráží mrak jeho mysli – vypuzujíc temnotu a přinášejíc světlo do každé její jednotlivé komůrky. S plnou silou své božské lásky zjevuje Hospodin Mojžíšovi nadcházející dobu, velikou rozepři, drama sahající až do konce dějin – když vidí, že Ten, kdo otevírá brány do Svatého Města, je Kristus! Jaký silný okamžik, jaký objev! „To stačí,“ vykřiklo jeho srdce. „Budu tam s Ním.“ Mojžíš viděl, že pocta, kterou mu Kristus udělil, byla daleko nad jeho očekávání. Pozemská zaslíbená země se stala bezvýznamnou v porovnání s velkým viděním, které spatřil.

Mojžíš byl rozhodně jedním z největších hrdinů Bible, znázorňuje Ježíše Krista Vykupitele Světa ve všech stránkách svého života, ztotožňuje se s utrpením svého lidu, soucitně chápaje jejich potřeby a slabosti. A nakonec, nebe je Ježíš Kristus náš Vykupitel – On je smyslem, základem všeho co děláme v tomto životě i v životě budoucím.

Odkazy

1. Patriarchs and Prophets, p. 246. [Zvýraznění přidáno.]

2. Patriarchs and Prophets, p. 247.

3. Fundamentals of Christian Education, p. 344. [Zvýraznění přidáno.]

4. Patriarchs and Prophets, p. 248. [Zvýraznění přidáno.]

5. Education, p. 64. [Zvýraznění přidáno.]

6. Education, p. 63. [Zvýraznění přidáno.]

7. Patriarchs and Prophets, p. 320.

8. Patriarchs and Prophets, p. 325.

9. Patriarchs and Prophets, p. 324.

10. Patriarchs and Prophets, p. 469.

11. Patriarchs and Prophets, p. 470. [Zvýraznění přidáno.]

 

 

                                                  Eliáš – prorok obnovy

Pátek 9. prosince 2016

A. C. Sas

Stav Izraele

Za dnů krále Achaba byl Izraelský lid v hrozném odpadlictví. Sám král byl hlavním činitelem tohoto otřesného stavu. Bible nás informuje, že „činil Achab syn Amri před oblíčejem Hospodinovým horší věci než kdo ze všech, kteříž před ním byli. V tom stalo se, (nebo málo mu to bylo, že chodil v hříších Jeroboáma syna Nebatova), že sobě pojal ženu Jezábel dceru Etbál, krále Sidonského, a odšed, sloužil Bálovi a klaněl se jemu. A vzdělal oltář Bálovi v chrámě Bálově, kterýž byl ustavěl v Samaří. Udělal také Achab i háj, a tak přičinil toho, čím by popouzel Hospodina Boha Izraelského, nade všecky jiné krále Izraelské, kteříž byli před ním“ (1 Královská 16:30–33).

Bál byl uctíván jako nejvyšší božstvo, bůh plodnosti. Král, kněží a proroci, všichni uctívali tohoto falešného boha.

Nemáme mnoho informací o Eliášovi před jeho vystoupením před Achabem. Bible ho představuje neočekávaně jako „Eliáše Tesbitského.“ Přišel z Tesby, města v zemi Galád. Eliáš se nijak zvlášť neuvedl ke králi; prostě mu předal poselství Hospodinovo. Neobvyklé bylo jeho poselství: „Živť jest Hospodin Bůh Izraelský, před jehož obličejem stojím, že nebude těchto let rosy ani deště, jediné vedlé řeči mé“ (1 Královská 17:1).

Opravdu, následovalo sucho a hlad – a kvůli nedostatku potravin v zemi Bůh prorokovi nařídil, aby přebýval u potoka Karit, blízko Jordánu řeky, kde slíbil, že ho bude živit. Posílal mu chléb a maso k jídlu a poskytoval mu vodu z potoka k pití.

Brzy se sucho stalo tak hrozné, že i potok Karit vyschl. A tak Hospodin poslal Eliáše do domu vdovy a jejího syna. Měl nařízeno říci vdově, aby vzala svou úplně poslední trochu mouky a oleje a udělala mu malý chléb a pak připravila chléb pro sebe a poté pro svého syna. Mohlo by se zdát, že je sobecké žádat vdovu, aby připravila jídlo nejdříve pro něj a pak pro sebe a svého syna. Ale tímto způsobem byla zkoušena. Vírou uposlechla – a Hospodin zázračně rozmnožoval pokrm její domácnosti až do toho dne, kdy skončilo sucho. (Viz 1 Královská 17:10–16.)

Eliáš poslán k Achabovi

Sucho bylo tak hrozné, že nebylo možné nalézt ani žádnou trávu pro zvířata k žrádlu. „Byl pak hlad veliký v Samaří“ (1 Královská 18:2). Král byl velmi rozzlobený a žádal si Eliáše, dávaje mu vinu za trvající pohromu, když ho přivítal nepřímým obviněním: „Zdaliž ty nejsi ten, kterýž kormoutíš lid Izraelský?“ (Verš 17.) Boží posel se nepolekal ani neměl strach, ale raději krále pokáral, řka: „Jáť nekormoutím lidu Izraelského, ale ty a dům otce tvého, když opouštíte přikázaní Hospodinova a následujete Bálů“ (verš 18).

Kárání hříchů lidu

Nyní se Eliáš ujal vedení tím, že řekl králi, aby shromáždil všechen lid a proroky Bálovy k setkání na hoře Karmel. „Příkaz vydal ten, jenž stál v samé přítomnosti Hospodinově, a Achab okamžitě uposlechl, jakoby prorok byl panovníkem a král poddaným.“ (1)

Když se shromáždilo dohromady 450 proroků Bálových, 400 proroků toho háje (1 Královská 18:19) a lid, vyzval je Eliáš všechny přímým, pronikavým poselstvím: „I dokudž kulhati budete na obě straně? Jestližeť jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli jest Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova“ (verš 21).

Lidé byli v hrozném zmatku a tak zatvrzelí neposlušností, že nemohli rozlišovat mezi pravým Bohem a Bálem. Mlčeli.

„Ani jediný člověk z tohoto obrovského shromáždění se neodvážil prohlásit se věrným Hospodinu. Klam a slepota jako temný mrak zahalila Izrael. Ne všichni najednou propadli tomuto osudnému odpadnutí, nýbrž postupně, tak jak časem opomínali dbát slov výstrah a kárání, která jim Pán posílal. Každý odklon od konání spravedlnosti, každé zdráhání učinit pokání prohlubovalo jejich vinu a oddalovalo je od Nebe. A nyní, v této rozhodné chvíli, tvrdošíjně odmítali vyslovit se pro Boha.“ (2)

Obklopen tisíci, stál Eliáš směle sám. Přesto nebeští andělé byli po jeho boku.

Utkání s proroky Bálovými

Eliáš vyzval lid, aby jak Hospodinovi, tak následovníkům Bálovým poskytli možnost, aby se pravý Bůh ohlásil skrze oheň.

V důsledku toho „falešní kněží vypadají sice směle a vyzývavě, ale v srdci mají strach, když připravují svůj oltář a pokládají na něj dřevo a oběť; a pak začínají se svým zaklínáním. Jejich pronikavé výkřiky se ozvěnou vracejí od lesů a okolních pahorků, když vzývají jméno svého boha: ‚Ó Báli, uslyš nás‘ (verš 26). Kněží se shromažďují kolem svého oltáře, poskakují, svíjejí se a ječí, rvou si vlasy a vyřezávají si maso z těla a zapřísahají svého boha, aby jim pomohl.

„Míjí ráno a nastává poledne a stále se neukazuje důkaz, že Bál slyší volání svých oklamaných následovníků. Jejich vzrušené modlitby nevyvolávají žádný ohlas, nepřichází žádná odezva. Oběť zůstává nestrávená.

„Když pokračují ve svých vzrušených modlitbách, snaží se prohnaní kněží neustále vymyslet nějaký způsob, jak by mohli zapálit oheň na oltáři a svést lid, aby věřili, že oheň přichází přímo od Bála. Eliáš však sleduje každé hnutí; a kněží v naději, že se jim naskytne příležitost k provedení klamu, pokračují ve svých nesmyslných obřadech.…

„Nakonec kněží, jejichž hlasy hlasitým voláním ochraptěly a jejichž roucha byla zkrvavená od ran, jež si způsobili, propadají zoufalství. Neustávají ve svém zběsilém počínání, ale do jejich modliteb se mísí strašné proklínání jejich boha slunce. Eliáš dává stále bedlivý pozor; neboť si je vědom toho, že kdyby se kněžím nějakým podvodem podařilo zažehnout oheň na oltáři, byl by ihned rozsápán na kusy.

„Nastává večer. Proroci Bálovi jsou unavení, umdlévají a jsou bezradní. Jeden navrhuje to, a druhý něco jiného, až nakonec ustávají ve svém usilování. Jejich výkřiky a proklínání se přestávají ozývat nad horou Karmel. V zoufalství se vzdávají boje.“ (3)

Obnova uctívání pravého Boha

„Je hodina večerní oběti a Eliáš vyzývá lid: ‚Přistuptež ke mně‘ (verš 30). Když se chvějící se přiblíží, obrátí se Eliáš k rozbořenému oltáři, na němž kdysi lidé uctívali Boha nebeského, a znovu jej postaví. Tato hromádka sutin je mu dražší než všechny nádherné pohanské oltáře.

„Znovuzřízením tohoto starobylého oltáře projevil Eliáš svou úctu ke smlouvě, kterou Hospodin učinil s Izraelem, když Izraelští překročili Jordán do Země Zaslíbené. Eliáš vzal totiž ‚dvanácte kamenů, vedlé počtu pokolení synů Jákobových,… a vzdělal z těch kamenů oltář ve jménu Hospodinovu‘ (verše 31, 32).“ (4)

Dříve než mohl Eliáš očekávat nějaký úspěch ve své práci, dříve než mohl žádat Boha, aby odpověděl na jeho modlitbu, musel vykonat dílo obnovy. A to také udělal. Opravil Boží oltář, který byl rozbořený. Dokud tato reformace nebyla dokončena, nebylo možné očekávat déšť.

„Když prorok dokončil opravu oltáře, udělal kolem něj příkop, narovnal dříví a připravil volka, položil oběť na oltář a přikázal lidu, aby polili oběť a oltář vodou. ‚Naplňte čtyři stoudve,‘ nařídil, ‚a vylíte na obět zápalnou i na dříví. Řekl opět: Učiňtež to po druhé. I učinili po druhé. Řekl ještě: Po třetí učiňte. I učinili po třetí, tak že tekly vody okolo oltáře; také i struhu naplnila voda‘ (verše 33–35).“ (5)

Eliáš nemusel celé hodiny křičet, aby získal odpověď na svou modlitbu. Bible nám říká, že jakmile se modlil, sestoupil oheň z nebe a pohltil oběť. Jeho modlitba byla krátká a k věci: „Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aťby poznal lid tento, že jsi ty, Hospodine, Bohem, když bys obrátil srdce jejich zase. V tom spadl oheň Hospodinův, a spálil obět zápalnou, dříví i kamení i prsť; též vodu, kteráž byla v struze, vypil“ (verše 37–38).

Protože lidé byli svědky mocného projevu Boží odpovědi na modlitbu Eliášovu, jejich reakce byla pozitivní. „Což když uzřel všecken ten lid, padli na tváři své a řekli: Hospodinť jest Bohem, Hospodin jest Bohem“ (verš 39).

Po tomto podivuhodném projevu Boží moci „řekl jim Eliáš: Zjímejte ty proroky Bálovy, žádný ať z nich neujde. I zjímali je. Kteréž svedl Eliáš ku potoku Císon, a tam je zmordoval“ (verš 40).

Veliké dílo reformace bylo završeno. Teď mohli očekávat požehnání budoucího deště. Eliáš vystoupil na horu, aby se modlil, a jeho víra byla silně zkoušena, když prosil o příchod deště. Šestkrát se modlil, a nebylo ani vidu ani náznaku deště. Posedmé služebník Eliášův k němu přišel se zprávou: „Aj, oblak maličký jako dlaň člověčí vystupuje z moře“ (verš 44).

Všichni lidé byli šťastní, když viděli, že přišel déšť, s výjimkou královny Jezábel. Bezbožná žena, zatvrzelá v hříchu, odpověděla s hořkou hrozbou, aby zahubili Božího proroka, stejně jako on zahubil falešné proroky.

Eliáš na poušti

Opět byla zkoušena víra Eliášova. Uprchl na poušť v domnění, že toliko on zůstal jako ctitel pravého Boha. Teď prostě chtěl zemřít, proto žádal Hospodina, aby si vzal jeho život. Unavený a vyčerpaný si lehl pod jalovec, aby spal. Přišel k němu anděl, probudil ho a nařídil mu, aby pojedl chléb a napil se číše vody, jež přinesl. Po jídle a

pití šel zase spát. Anděl mu podruhé nařídil jíst a pít, protože jeho cesta k hoře Oréb bude velmi dlouhá. Putoval čtyřicet dní, aby přišel k hoře Boží, a v blízkosti hory vstoupil do jeskyně na poušti, aby byl v bezpečí před divokou zvěří. Bůh poslal anděla a vyptával se ho: „Co tu děláš, Eliáši?“ Eliáš vysvětlil své soužení: „Velice jsem horlil pro Hospodina Boha zástupů; nebo opustili smlouvu tvou synové Izraelští, oltáře tvé zbořili a proroky tvé zmordovali mečem. I zůstal jsem já sám, teď pak hledají života mého, aby mi jej odjali“ (1 Královská 19:9–10).

Hospodin přikázal Eliášovi, aby vyšel z jeskyně. Dul velmi silný vítr a za ním bylo zemětřesení a potom oheň. Ale Hospodin nebyl v žádném z nich. Tichý, jemný hlas byl slyšet znovu: „Co tu děláš, Eliáši?“ Prorok opakoval stejnou stížnost. Když si myslel, že je po všem a že on jediný zůstal věrný – a nyní byl ohrožen i jeho život – Hospodin mu odhalil, že není po všem. Bylo ještě dalších 7000 věrných Izraelců, kteří neuctívali Bála.

Nyní Hospodin Eliášovi přikázal, aby se nevracel na Karmel, ale šel dále na sever do Damašku – a pomazal krále nad Sýrií, pomazal dalšího krále nad Izraelem a pomazal proroka, který zaujme jeho místo. Boží dílo se nesmí zastavit. Muselo pokračovat a rozšiřovat se.

Srovnání mezi Eliášem a Janem Křtitelem

Eliáš

Eliáš byl velký prorok.

Eliáš učil na poušti.

Eliáš káral krále.

Král Achab měl špatné manželství.

Jezábel zabila proroky Boží.

Eliáš byl zastrašený a zklamaný.

Eliáš byl obnovitel, reformátor.

Eliáš udělal pokrok ve své stravě.

Eliáš byl ohrožen smrtí.

Jan Křtitel

Jan Křtitel byl velký prorok.

Jan Křtitel učil na poušti.

Jan Křtitel káral krále.

Král Heródes vstoupil do špatného manželství.

Herodias způsobila smrt Jana Křtitele.

Jan Křtitel měl pochybnosti.

Jan Křtitel byl reformátor.

Jan Křtitel byl vegetarián.

Jan Křtitel byl vydán na smrt.

Srovnání mezi Janem Křtitelem a Božím lidem ostatku

Jan Křtitel

Jan Křtitel byl obnovitel či reformátor.

Jan Křtitel byl vegetarián.

Jan Křtitel připravoval cestu pro první příchod Ježíše.

Jan Křtitel přijal prostý oděv.

Jan Křtitel nazýval hřích jeho jménem.

Jan Křtitel zemřel za sdělování pravdy.

Boží lid ostatku

Boží lid jsou obnovitelé a reformátoři.

Boží lid jsou vegetariáni.

Boží lid bude připravovat cestu pro Kristův druhý příchod.

Boží lid přijímá prostý oděv.

Boží lid nazývá hřích jeho jménem.

Mnozí z Božího lidu jsou mučedníci pro Krista, hájící pravdu.

Ponaučení z Eliášova života

Existuje mnoho lekcí, kterými bychom se mohli poučit ze života Eliášova:

Eliášova strava byla pokroková. Nejprve chléb a maso; potom chléb, olej a voda; a pak chléb a voda. V době, kdy byl uzpůsoben pro přenesení, byl příjemcem nejjednodušší stravy. Jak se vírou připravujeme na přenesení, bude podobně možné vidět pokrok také v našich zdravotních návycích.

Prorok nebojácně káral krále Achaba kvůli jeho odpadnutí, jeho odvrácení od pravého Boha, za to, že se oddával modlářství, a proto, že vstoupil do nezákonného manželského vztahu – a tím vším sváděl lid.

Eliáš chápal, že dříve než by mohl přijít déšť, musí být dokončeno dílo obnovy. Stejně tak dříve než bude vylit pozdní déšť, musí být dokončeno dílo obnovy či reformace a Boží lid musí být nalezen bez úhony, připraven pro dokončení Božího díla na zemi a připraven pro přenesení.

Když jsou Boží služebníci, tak jako Eliáš, přepadeni malomyslností a ztrátou odvahy, myslíce si, že nemá smysl drát se kupředu – a když mají v plánu opustit svou práci a službu Bohu, „tichý jemný hlas“ přichází v jejich uši a ptá se: „Co tu děláte?“ Hlas šeptá něco jako toto: „Poslal jsem vás pracovat na mou vinici, ale kdo vás poslal sem, abyste se skryli před svým povoláním?“

Boží služebníci představovaní Eliášem by se mohli vytratit (mohou ustat ve své práci), ale dílo se nesmí zastavit. Bude pokračovat s druhými, dokud celá země nebude osvícena přítomnou pravdou – spravedlností Kristovou, Jeho povahou odráženou od Jeho věrného lidu. Se mnou nebo beze mě, poselství spásy dosáhne nejvzdálenějších končin světa. Ale je to velká čest a výsada být spolupracovníky s

Bohem! Je jen jedna věc, která zůstane, a to je to, co jsme udělali pro Ježíše. Celý zbytek, Filistinští s veškerým svým bohatstvím, jimž jsou propůjčeny naše talenty, zahynou. Duše, které jsou spaseny naším úsilím, jsou hvězdy umístěné na našich korunách jako odměna za opravdovou práci pro Pána.

Jan Křtitel byl Eliáš, který měl přijít a „napravit všecky věci“ (Matouš 11:12–14; 17:11). Pokáral Heródesa, který se zapletl do špatného manželského vztahu (Matouš 14:3–4), stejně jako Eliáš pokáral krále Achaba, který měl také špatný manželský vztah. Jan Křtitel byl vegetarián, (6) maje prostou stravu jako Eliáš před svým přenesením.

Boží lid, očekávající druhý příchod Ježíše, je představován Eliášem i Janem Křtitelem. Hospodin prohlásil: „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím“ (Malachiáš 4:5–6).

Boží lid ostatku bude podporovat dílo nápravy či obnovy: „A vzdělají od tebe zplození pustiny starodávní; základy od národu do pronárodu vyzdvihneš. I slouti budeš vzdělavatel zbořeniny, a napravovatel stezek k bydlení“ (Izaiáš 58:12).

„Ti, kteří mají připravovat cestu pro druhý příchod Kristův, jsou představeni věrným Eliášem, jako Jan přišel v duchu Eliáše, aby připravoval cestu pro Kristův první příchod. Má se propagovat veliký předmět reformy a podněcovat veřejné mínění. S poselstvím se má spojovat střídmost ve všech věcech k odvrácení lidu Božího od jejich modlářství, jejich obžerství a jejich výstřednosti v odívání a jiných věcech.“ (7)

„Kristus toužebně čeká na to, že se projeví ve své církvi. Až se povaha Spasitelova dokonale vytvoří v Jeho lidu, pak přijde, aby je přijal jako své vlastnictví.

„Výsadou každého křesťana je nejen očekávat, ale i urychlovat příchod našeho Pána Ježíše Krista.“ (8)

Jsi připraven?

Odkazy

1. Prophets and Kings, p. 143.

2. Prophets and Kings, p. 147.

3. Prophets and Kings, pp. 149, 150.

4. Prophets and Kings, p. 151.

5. Prophets and Kings, pp. 151, 152.

6. Testimonies, vol. 3, p. 62.

7. Testimonies, vol. 3, p. 62.

8. Christ’s Object Lessons, p. 69.

 

 

                                             Daniel – morální a intelektuální velikán



Sobota 10. prosince 2016

R. Ionita

„Buďtež vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, kterýž jest v nebesích, dokonalý jest“ (Matouš 5:48).

„Boží ideál pro Jeho děti je vyšší, než až kam sahá nejvyšší lidské myšlení. Zbožnost – podobnost Bohu – je cíl, který má být dosažen.“ (1) Když uvažujeme o ideálu Páně pro nás, cítíme strach, dokonce beznaděj, neboť „všickniť zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží“ (Římanům 3:23). Můžeme někdy dosáhnout tohoto ideálu? Můžeme žít v neustálém růstu, a nikoli pouze v řadě vzestupů a pádů? (Římanům 7:14–19.)

Ano, skrze Toho, který žil dokonalý život 33½ let, můžeme být více než vítězi! Jeho život byl dán nám. Nebudeme spaseni kvůli své poslušnosti, ale budeme poslouchat, protože jsme spaseni – vzkříšeni s ním v novosti života, obnoveni Jeho Duchem, nová stvoření v Kristu Ježíši, a oděni Jeho spravedlností! (Římanům 6:4, 6, 8; 2 Korintským 5:17.)

Pán nejen stanovuje ideál – On hojně vylévá na nás svou milost a předvádí svoje metody a svou moc a navíc nám dává podnětné lidské příklady ve Svém slově.

„Slovo Boží nejen stanovuje velké zásady pravdy a povinnosti, které by měly řídit naše životy, ale také pro naše povzbuzení předkládá minulost mnoha lidí, kteří tyto zásady dokládají příkladem. Lidé ‚týmž bídám jako i my poddaní‘ (Jakub 5,17) bojovali s pokušením a zvítězili v síle Všemohoucího Pomocníka. Za obtíží, větších než s jakými jsme povoláni se setkat my, byli lidé věrni povinnostem a Bohu.“ (2)

Na druhém místě za Ježíšem v povaze

Mezi těmito příklady je jeden, který svítí pro slávu našeho Pána velmi zvláštním způsobem:

„Kromě jednoho dokonalého Vzoru není na posvátných stránkách popsána jediná povaha více hodna napodobení, než povaha proroka Daniela. Vystaven v mládí všem pokušením královského dvora, stal se mužem neochvějné bezúhonnosti a vroucí oddanosti Bohu. Byl vystavován krutým Satanovým pokušením, přesto jeho povaha nekolísala ani se neměnil jeho způsob života. Byl pevný tam, kde mnozí bývali ústupní; byl opravdový tam, kde oni bývali falešní; byl silný tam, kde oni bývali slabí. Daniel byl vznešený jako cedr na Libánu.“ (3)

„Vznešený cedr“ „neochvějné bezúhonnosti“ v bouřlivém Babyloně – co by nás mohlo dnes více povzbudit, když musíme brzy čelit bouři zítřejšího Babylona! Takový krásný život, taková inspirující zkušenost! Od bohatého života s rodiči, kteří patřili do šlechtické třídy v Jeruzalémě, k tomu, aby byl spoután řetězy jako vyhnanec do Babylona; od bídy otroctví, k nádheře královské univerzity mezi paláci a chrámy vládce světa; od pozice vládnoucí celé říši, do jámy lvové, svítil tento muž pro svého Boha – a žádné opatření nepřítele ho nemohlo rozkolísat! Pokorný, ušlechtilý, s vynikajícím intelektem, bez poskvrny sloužící svým utlačovatelům a svému

milovanému Spasiteli, vládnoucí říši, a přitom nikdy nezmeškající svůj čas na pobožnost. Danielův život se stal povzbuzením pro mnoho generací.

„Kéž by víra, bezúhonnost a oddanost proroka Daniela žila v srdcích Božího lidu dnes. Nikdy nebyly tyto vznešené vlastnosti ve světě více potřebné než teď.“ (4)

Jak mohl tento muž, „týmž bídám jako i my poddaný,“ uspět za takových těžkých okolností? Pokud chápeme jeho motivaci, můžeme se inspirovat k následování stejných zásad, používat stejné duchovní nástroje v naší vlastní zkušenosti a očekávat podobné výsledky. Takže zkoumejme zbožně některé stránky Danielovy zkušenosti:

Základ

Pro Burdž Chalífa, nejvyšší umělou stavbu v dnešním světě – mající výšku 829,8 metrů (2716,5 stop) – představuje základ 45000 krychlových metrů, vážících 110000 tun, což je asi 1/7 z celkového množství betonu použitého pro celou budovu. Je pravda, že návštěvníci většinou obdivují pouze „viditelnou“ část mrakodrapu, nikoli základ hluboký 50 metrů. Ale kdo může pochybovat o rozhodujícím významu takového základu?

Podobně, co takhle základ povahy, kterou měl Daniel, „morální velikán,“ (5) po Ježíši nejlepší člověk představený v Bibli? Jak mohl získat důvěru asi deseti vládců jako nejlepší ministerský předseda – když byl cizincem, dokonce i otrokem?

„Danielovi rodiče ho v dětství vedli k návykům přísné střídmosti. Učili ho, že se musí přizpůsobit přírodním zákonům ve všech svých zvycích; že jeho jídlo a pití má přímý vliv na jeho tělesnou, duševní a morální přirozenost a že je odpovědný Bohu za své schopnosti; neboť je všechny obdržel jako dar od Boha a nesmí je žádným způsobem nechat zakrnět nebo ochromit. Následkem tohoto učení byl Boží zákon vyvýšen v jeho mysli a ctěn v jeho srdci.“ (6)

Při babylonském obléhání Jeruzaléma bylo Danielovo pozemské bohatství a společenské postavení náhle odňato a okamžitě nahrazeno otroctvím. Ale jeho královská duchovní bohatství nebyla nikdy odňata – porozumění sebeovládání a hluboký smysl pro zodpovědnost, pro odpovědnost vůči Bohu za všechny své vlohy. Tento urozený mládenec a jeho tři přátelé brzy v životě pochopili, že je pouze Jeden možný základ (1 Korintským 3:11), široký, rozsáhlý, věčný – a pevně se rozhodli budovat svůj život na něm!

„Tato [rodičovská] výchova byla pro Daniela a jeho druhy prostředkem jejich záchrany uprostřed znemravňujících vlivů babylonského dvora. Silná byla pokušení, jež na ně doléhala u tohoto zkaženého a rozmařilého dvora, přesto zůstali neposkvrněni. Žádná síla, žádný vliv je nemohl odvést od zásad, jež si osvojili v raném životě studiem slova a skutků Božích.“ (7) Svědomitá práce vykonaná bohabojnými rodiči měla nedozírné následky, týkající se nejen času, ale i věčnosti. Izraelský lid procházel těžkými časy. Neposlušnost a modlářství uvedly pohromu na celý národ. Ale tyto rodiny zvládly dát věci na správné místo ve svém domácím životě a správně stanovit své priority. To nám přináší naději v dnešní době.

Sloupy

Pevné kořeny zasazené v dětství přinesly své požehnané ovoce. Daniel a jeho přátelé by mohli zdůvodnit, že vzhledem k jejich obtížné situaci by nebylo vhodné jít

proti králově vůli a tím ho urazit a ohrozit své životy, domnívajíce se, že nepatrný odklon od poslušnosti Božích nařízení by neměl žádný vliv.

„Daniel však nezaváhal. Libost Boží mu byla dražší než přízeň nejmocnějšího pozemského panovníka – dražší než sám život. Rozhodl se stát pevně ve své bezúhonnosti, ať budou následky jakékoli.“ (8)

Na druhou stranu, proč se dnes tolik Božích dětí potácí jako malé loutky v rozmarech nepřítele? „Vzdát se své vlastní vůle, svých vybraných objektů náklonnosti či zábavy, vyžaduje oběť, při které váhají a ztrácejí odvahu a couvají.… Přejí si dobro, vynakládají určité úsilí, aby ho získali; ale nevyberou si ho; nemají pevný úmysl si ho zajistit za cenu všech věcí.“ (9)

V Danielově zkušenosti bylo klíčem odhodlání (Daniel 1:8). Boží čest, sláva Jeho jména mu byla dražší „než sám život!“ Lidstvo nemůže použitím vůle provádět sebeovládání a umlčet bouře vášní v srdci. Nikdo to nemůže udělat. Ale můžeme se rozhodnout podřídit svou vůli vůli našeho Svatého Otce a pak se naše vůle stane všemocnou! (10) S Boží milostí „můžeme všecko“! (Filipenským 4:13.) Tato moc, tato síla je vidět v životech všech hrdinů víry – a život Danielův září na vrcholu seznamu.

Neustálý růst vyžaduje neustálé úsilí

Daniel začal dobře, se správným úmyslem a neoblomným odhodláním. Bude pokračovat ve stejné linii? „Jeden každý viz, jak na něm staví“ (1 Korintským 3:10). Což mnozí jiní, kteří začali dobře, neshledali později v bitvách života, že selhání je součástí lidské situace? Zde je rozhodující faktor:

„Povaha nepřichází náhodou. Není určena jedním výbuchem vzteku, jedním krokem špatným směrem. Je to opakované jednání, které způsobuje, že se stává zvykem a formuje povahu buď pro dobré, nebo pro zlé. Pravé povahy mohou být vytvořeny pouze vytrvalým, neúnavným úsilím, vylepšováním každého svěřeného talentu a schopnosti k slávě Boží.… Pokud dnešní mladí lidé chtějí stát tak, jako stál Daniel, musejí napínat každý duchovní nerv a sval. Pán si nepřeje, aby zůstávali nováčky. Přeje si, aby dosáhli nejvyššího bodu dokonalosti. Touží, aby dosáhli nejvyšší příčky žebříku, aby z něho mohli vkročit do království Božího.“ (11)

Tato touha Boží byla hojně naplněna v Danielově životě. Neúnavná snaha, každodenní zdokonalování jakékoliv vlohy ho uvádělo „od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně“ (2 Korintským 3:18). „Ač Daniel byl muž týmž bídám poddán jako my, pero inspirace ho představuje jako bezúhonnou osobnost. Jeho život je nám podán jako jasný příklad toho, čím se člověk může stát ještě v tomto životě, když bude skládat v Bohu své síly a moudře zdokonalovat výsady a příležitosti ve svém dosahu.“ (12)

Zásady

Jaký je recept na bezúhonnou povahu? Co způsobuje, že se tento druh lidí tak odlišuje od většiny? Zde je odpověď: „Bible lidi učí, aby jednali ze zásady; a vždycky když úspěšně vzdorujeme zlému vlivu, posilujeme tu zásadu, která byla napadena. Pouhé vlastnění talentu není zárukou užitečnosti ani štěstí v životě. Pravé zásady jsou jediným základem pravého úspěchu.“ (13)

Přesně totéž je zřetelně zjeveno v životě Danielově: „Ač byl [Daniel] obklopen nedůvěrou a podezíravostí a jeho nepřátelé mu ukládali o život, přesto si udržoval klidnou a radostnou důvěru v Boha, nikdy se vůbec neodchyluje od zásad.“ (14)

„Z Danielovy historie se můžeme učit, že přísné dodržování požadavků Božích se projeví v požehnání nejen v budoucím nesmrtelném životě, ale také v životě současném. Prostřednictvím náboženských zásad mohou lidé zvítězit nad pokušeními Satanovými a záměry bezbožných lidí, i když je to stojí velikou oběť. Co kdyby Daniel udělal kompromis s těmito pohanskými vladaři a zapřel svého Boha? Co kdyby při prvním vstupu ke dvoru podlehl tlaku pokušení tím, že by jedl a pil tak, jak bylo zvykem mezi Babylonskými? Tento jeden špatný krok by nepochybně vedl k dalším, dokud by, jsouc jeho spojení s nebem přerušeno, nebyl zachvácen silou pokušení. Ale když se držel Boha neochvějnou zbožnou vírou, nemohl být opuštěn. Božská ochrana je zaslíbena těm, kteří ji takto hledají, a Bůh nemůže zapomenout na své slovo.“ (15)

To znamená, že Kristus – Věčná Skála Věků – nebyl pouze Základem; byl Sloupem, Úhelným Kamenem, Střechou, Počátkem i Koncem. Byl Zárukou pro neposkvrněný, úspěšný život. Důsledným uplatňováním Jeho Slova v každodenním životě, oddávaje se Jemu jako se oddával Daniel, může věřící zvítězit v kterémkoli stadiu svého života!

Toto je i dnes úžasným zaslíbením pro vás i pro mě: „Vyváženi náboženskou zásadou můžete vystoupit do jakékoli výše dle libosti. Rádi bychom viděli, jak stoupáte k ušlechtilým výšinám, které Bůh vytyčuje, abyste jich dosáhli.“ (16)

Společenství se Všemohoucím

Jak je možné, že děti takového Nekonečného Boha nejsou úplnými vítězi v životních bitvách? Nebo ještě hůře, že jsou zahanbeny, poraženy, ztraceny? Žel, je to proto, že Bůh ctí své děti a respektuje jejich svobodu, když Jej nežádají o pomoc! Jak je pro Něho smutné, když jim musí říci: „Nechcete přijíti ke mně, abyste život měli“ (Jan 5:40).

„Daniel byl těžce zkoušen; ale zvítězil, protože byl pokorného a zbožného ducha.“ (17)

„Daniel byl muž modlitby a Bůh mu dal moudrost a pevnost, aby odolal každému vlivu, který působil tak, aby ho vtáhl do osidla nestřídmosti. I v mládí byl morálním velikánem v síle Mocného.“ (18) Jak se „morální velikáni“ cítí uvnitř? „Když mdlím, tehdy silen jsem“ (2 Korintským 12:10), široce otevíraje okna srdce Zdroji veškeré síly, moudrosti a útěchy. On či ona má o sobě pochybnosti a plně důvěřuje Mocnému. S pokorným duchem prosí o světlo z nebe a přijímá ho. Apoštol Pavel pravil: „Podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji“ (1 Korintským 9:27). Boží moc je bezplatně dána právě takovým. Morální velikán je člověk modlitby, neboť ona je „dýcháním duše. Je tajemstvím duchovní moci.“ (19) Modlitba byla každodenní skutečností v Danielově životě. Kupodivu, i jeho nepřátelé si to o něm uvědomovali, když se spikli, aby byl vhozen do jámy lvové. (Daniel, kapitola 6.)

„Daniel znal hodnotu společenství s Bohem“ (20) a netajil se s ním, aby chránil svůj život před žárlivými lidmi. Nic ho nemohlo přerušit! (Římanům 8:35–39.)

„Prostřednictvím morální odvahy tohoto jednoho muže [Daniela], který si i tváří v tvář smrti zvolil vydat se správným směrem raději než směrem

vypočítavým, byl Satan poražen a Bůh poctěn. Neboť vysvobození Daniela z moci lvů bylo pozoruhodným důkazem, že Bytost, kterou uctíval, byl pravý a živý Bůh.“ (21)

Velké maličkosti

Pro Boha nemá nic malý význam; stejně tak i pro jeho milované dítě: „Tajemství Danielovy síly se nacházelo v jeho svědomité pozornosti tomu, co by svět nazýval věcmi menšího významu.“ (22) Ani ve své pobožnosti třikrát denně ani v malých věcech či velkých záležitostech říše nebyl tak nedokonalý, aby cokoli považoval za nedůležité! Jeho nepřátelé po pečlivém prozkoumání celé jeho vlády nemohli najít vůbec žádnou vinu, vůbec žádnou poskvrnu!

Pokorný nositel světla

Daniel se stal nositelem Božího Ducha – „duch znamenitější v něm byl“ (Daniel 6:3). Společenstvím, spatřováním, se lidská bytost mění. (23) S úžasem pozorovali králové nebeskou přítomnost v Danielově životě, „v němž jest duch bohů svatých“! (Daniel 4:8.) „Daniel si cenil svých lidských schopnosti, ale nedoufal v ně. Jeho důvěra byla v onu sílu, kterou Bůh zaslíbil všem, kdož k Němu přijdou v pokorné závislosti, spoléhajíce se výhradně na Jeho moc.“ (24)

Daniel se netěšil sobecky z výsad svého úředního postavení, chlubě se svými přednostmi, (25) zatímco Boží lid byl v nebezpečí. Ztotožnil svůj zájem s jejich, svůj stav s jejich, prose za sebe i za ně (Daniel 9). Vskutku, tento „velmi milý“ (Daniel 10:11) syn člověka věrně odrážel Dokonalý Vzor. Neustále formoval své duchovní poznání „v postu, v žíni a popele“ (Daniel 9:3), byl „zhrozen na duchu“ a „předěšen“ ve své mysli (Daniel 7:15), hledaje „rozum“ (Daniel 8:15) odhalených věcí. A drahocenné byly poklady světla, které mu byly zjeveny pro temné věky, jež měly přijít.

Ponaučení pro vás i pro mne

Nyní je náš čas!

„Požadujte Boží zaslíbení. Pán udělá pro vás vše, jako to udělal pro Daniela, pokud s ním budete spolupracovat, jako to dělal Daniel. Můžete být vítězi skrze pokornou, upřímnou důvěru ve svého Vykupitele.“ (26)

„Stůjte jako Daniel, onen věrný státník, muž, kterého žádné pokušení nemohlo porušit. Nezklamte Toho, který vás tak miloval, že dal svůj vlastní život, aby vymazal vaše hříchy. On říká: ‚Beze mne nic nemůžete učiniti‘ (Jan 15:5). Pamatujte na to. Jestliže jste se dopustili chyb, určitě zvítězíte, jestliže si své chyby uvědomíte a budete je pokládat za varovné signály. Takto změníte porážku ve vítězství, zklamete nepřítele a uctíte svého Vykupitele.“ (27)

„Mějte odvahu být Danielem, mějte odvahu stát sami! Mějte odvahu činit spravedlnost.“ (28)

„Daniel byl považován za zvláštního a každý člověk, který činí Boha svým rádcem a který Jej hledá v prostotě srdce, bude světem považován za zvláštního. Ale toto je víra, kterou potřebujeme, toto je zkušenost, kterou musíme mít.“ (29)

„Ale ti, kteříž jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky“ (Daniel 12:3). Budeš

jedním z nich? Cena je zaplacena, vítězství získáno! Rozhodnutí, slavnostní rozhodnutí skvít se, je na tobě! Skvěj se jako živý blesk, skvěj se pro Pána! Amen!

Odkazy

1. Education, p. 18.

2. The Review and Herald, November 7, 1882.

3. The Review and Herald, November 7, 1882. [Zvýraznění přidáno.]

4. The Review and Herald, November 7, 1882.

5. My Life Today, p. 20

6. Christian Temperance and Bible Hygiene, p. 23. [Zvýraznění přidáno.]

7. Prophets and Kings, p. 482.

8. Prophets and Kings, p. 483. [Zvýraznění přidáno.]

9. God’s Amazing Grace, p. 225.

10. Our High Calling, p. 298.

11. The Youth’s Instructor, July 27, 1899. [Zvýraznění přidáno.]

12. The Signs of the Times, November 4, 1886. [Zvýraznění přidáno.]

13. The Review and Herald, September 25, 1883. [Zvýraznění přidáno.]

14. The Signs of the Times, November 4, 1886. [Zvýraznění přidáno.]

15. The Signs of the Times, November 4, 1886. [Zvýraznění přidáno.]

16. Fundamentals of Christian Education, p. 83. [Zvýraznění přidáno.]

17. The Signs of the Times, November 4, 1886. [Zvýraznění přidáno.]

18. My Life Today, p. 20. [Zvýraznění přidáno.]

19. Messages to Young People, p. 249.

20. The Signs of the Times, November 4, 1886.

21. The Signs of the Times, November 4, 1886. [Zvýraznění přidáno.]

22. The Signs of the Times, May 25, 1891. [Zvýraznění přidáno.]

23. Lift Him Up, p. 266.

24. Christian Temperance and Bible Hygiene, p. 22. [Zvýraznění přidáno.]

25. Selected Messages, bk. 3, p. 353.

26. Gospel Workers (1892), p. 239.

27. Christ’s Object Lessons, p. 332. [Zvýraznění přidáno.]

28. Temperance, p. 189.

29. The Signs of the Times, November 4, 1889. [Zvýraznění přidáno.]

 

                                                       Žít vítězný život

Neděle 11. prosince 2016

D. P. Silva

Lidstvo bylo stvořeno, aby odráželo Boží povahu a oslavovalo Stvořitele. Náš život by měl být v plném souladu s Boží vůlí. Adam a Eva měli veškeré podmínky k naplnění Hospodinova účelu jejich existence. A když udržovali své podřízení a poslušnost vůči božskému slovu, žili velmi šťastný život v Edenu.

V Genesis v kapitole 3 nacházíme počátek celého dramatu lidstva. Eva se oddělila od svého manžela a vstoupila do nebezpečného rozhovoru s nepřítelem duší. Satan použil veškeré své lstivosti, aby lichotil Evě, slibuje jí možnost být „jako Bůh“ – tatáž představa, kterou úhlavní nepřítel vyvolal v nebi. Jedná se o dobře známou historii.

Eva následovala ďáblův návrh a byla svedena, aby obešla určité Boží příkazy. Jedla zakázané ovoce a dala také Adamovi. „Adam nebyl podveden hadem, jako byla Eva, a bylo u Adama neomluvitelné, že ukvapeně přestoupil jasný Boží příkaz. Adam byl opovážlivý proto, že jeho žena zhřešila. Nemohl se dívat na to, co by se stalo s Evou. Byl smutný, ustaraný a pokoušený. Naslouchal Evinu vypravování o hadových slovech a jeho věrnost a bezúhonnost začaly kolísat. V jeho mysli vyvstaly pochybnosti ohledně toho, zda to Bůh mínil právě tak, jak řekl. A unáhleně jedl lákavé ovoce.“ (1) Oba byli potom vyhnáni ze Zahrady Eden, aby žili úplně jiný život.

Když dvojice přijala slova Satanova, stali se oba přáteli ďábla a nepřáteli svého Stvořitele. Nyní se jejich přirozenost stala porušenou a už neměli sílu, aby konali Boží vůli. Prosili Hospodina, aby jim dovolil zůstat v jejich ráji blaženosti, a slibovali, že budou poslušni Jeho slovu, ale Hospodin je poučil, že – jako hříšní lidé, kteří se od Něho oddělili – nemohou již mít výsadu být v Edenu, kde by měli přístup ke stromu života.

Avšak ve svém velkém milosrdenství jim Bůh dal naději, která bude obnovena skrze Jeho milost. Ve verši Genesis 3:15 řekl Hospodin Satanovi, který použil hada jako prostředníka k oklamání páru: „Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.“

V tomto božském prohlášení dal Bůh jasně najevo, že lidství se stalo podřízeným Satanovi a lidstvo potřebuje Hospodinův zásah ke změně této smutné skutečnosti. Bůh „položí nepřátelství“ mezi Satanem a těmi, kteří se budou podřizovat Hospodinu. Kromě toho také zaslíbil poslat Vykupitele, „semeno ženy“ – Ježíše Krista, který přijde bez hříchu, bez hříšných lidských sklonů, aby zvítězil nad Satanem, obnovil ztracené panství a přivedl zpět kajícné hříšníky, aby znovu žili v souladu s Bohem.

V pravý čas přijal Kristus lidskou přirozenost, žil dokonalý život v plném souladu s Bohem a zemřel na kříži Golgotském, aby splatil trest, který patřil každé lidské bytosti. Pak vstal z mrtvých a vystoupil do nebe a nyní se přimlouvá za nás. Skrze svou dokonalou a spravedlivou povahu, která je připočtena kajícným hříšníkům, dal Kristus lidem veškerou milost potřebnou k tomu, aby mohli žít vítězný život v souladu s Bohem. Lidstvo bylo umístěno na úroveň, kde ve společenství s Pánem je nyní možné přemoci svět, tělo i ďábla.

V tomto procesu máme na dosah Kristovu milost, která je zjevena v Jeho Slově. Kromě toho máme moc Ducha svatého, jež je nám udílena s včasnou pomocí nebeských andělů a spoluprací věřících v Boží církvi.

Hlavní podmínkou nezbytnou k tomu, abychom se stali vítězi, je nacházet se ve spojení s Pánem skrze víru v zásluhy Kristovy.

„Hříšný člověk může najít naději a spravedlnost pouze v Bohu a žádná lidská bytost není spravedlivá déle, než dokud má víru v Boha a udržuje s Ním živé spojení.“ (2)

Osobní zkušenost s Kristem

Kristus zve všechny hříšníky, aby byli Jeho věrnými následovníky. Ve verších Matouš 11:28–30 nacházíme Jeho pozvání a podmínky, za kterých můžeme být vítězi: Ježíš říká: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“

Když to shrneme, máme pozvání, zaslíbení a podmínky potřebné k tomu, abychom mohli být vítězi:

„Pojďte ke mně všichni.“

„Já vám dám odpočinutí.“

„Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“

„Naleznete odpočinutí pro své duše.“

Celé lidstvo je zváno k přijetí Krista. Nikdo není vyloučen z Jeho pozvání: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:16, zvýraznění přidáno).

Ve verši Matouš 16:24 Kristus opakuje pozvání a dává podmínky:

„Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne“ (zvýraznění přidáno).

V tomto krátkém biblickém verši nacházíme čtyři základní kroky na cestě spasení:

„Chce-li kdo.“ Musíme se rozhodnout následovat Krista svou vlastní volbou. Nikdo není nucen to udělat. Kristus přijímá pouze ochotné srdce. Avšak jako otroci hříchu nemají lidé žádnou sílu ani ochotu následovat Krista. Potom Bůh nám svou úžasnou milostí dává ochotu i sílu, abychom šli k Němu a následovali Jej, pokud jsme ochotni stát se ochotnými. „Bůh zajisté jest, kterýž působí v vás i chtění i skutečné činění, podlé dobře libé vůle své“ (Filipenským 2:13).

„Zapři sám sebe.“ Nemůžeme následovat Krista a zároveň následovat příkazy sobeckého srdce. Opět Boží milostí, skrze působení Ducha Svatého, dostáváme moc zapřít vlastní zvrácenou vůli a přijmout vůli Jeho.

„Vezmi svůj kříž.“ Kristus nemluví o svém kříži. Pouze On mohl vzít svůj kříž. Musíme přijmout to, co udělal pro nás skrze svůj kříž, a musíme vzít svůj kříž, abychom ukřižovali své vlastní hříšné touhy a sklony. Apoštol Pavel vysvětluje: „Ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné v kříži Pána našeho Jezukrista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu.“ „S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne a vydal sebe samého za mne“ (Galatským 6:14; 2:20). „Na každý

den umírám, skrze slávu naši, kterouž mám v Kristu Ježíši Pánu našem.“ „Podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji“ (1 Korintským 15:31, 9:27).

„Následuj mne.“ Skrze studium Božího slova poznáváme Krista – a Jeho spasitelnou milostí můžeme následovat Jeho příklad nepřetržitého společenství s Bohem, celkové poddání se a poslušnost vůči Jeho vůli, jakož i vítězství nad Satanem a hříchem.

Vítězství nad světem

Kristus ve své přímluvné modlitbě prosil svého Otce za své následovníky: „Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého“ (Jan 17:15).

V Boží moudrosti a záměru musíme žít na tomto světě až do druhého příchodu Krista. Ale nesmíme být znečištěni světskými hříchy, zvyky a způsoby jednání. Skrze Pavla nás Bůh vyzývá, abychom se oddělili od těch, kteří jsou pod kontrolou knížete tohoto světa.

„Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Nebo vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A protož vyjdětež z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2 Korintským 6:14–18).

Toto vítězství nad světem vidíme například v životě Jana Křtitele. „Jeho život byl tak nesobecký, vyznačující se pokorou a sebezapřením. Jeho učení, napomínání a kárání bylo vroucí, upřímné a odvážné. Ve svém poslání se neuchýlil napravo ani nalevo, aby se ucházel o něčí přízeň či pochvalu. Neusiloval o světskou poctu ani světskou důstojnost, ale byl pokorný v srdci i životě a nepřisvojoval si pocty, které mu nepatřily.“ (3)

Jan, apoštol lásky, prohlašuje: „Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše. Kdo jest, ješto přemáhá svět, jediné, kdož věří, že Ježíš jest Syn Boží?“ (1 Janova 5:4–5.)

Vítězství nad tělem

V epištole Galatským v 5. kapitole se vysvětlují dva nepřátelské stavy, že „tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné, tak abyste ne, což byste chtěli, to činili“ (verš 17).

Potom Pavel popisuje působení těla: „Zjevníť jsou pak skutkové těla, jenž jsou: Cizoložstvo, smilstvo, nečistota, chlipnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svárové, nenávisti, hněvové, dráždění, různice, sekty, závisti, vraždy, opilství, hodování, a těm podobné věci. Kteréž kdokoli činí, toť vám předpovídám, jakož jsem i prvé pravil, že království Božího dědicové nebudou“ (verše 19–21).

The New International Version vyjadřuje varování před těmito způsoby jednání ve větší míře soudobými výrazy jako „sexuální nemravnost, nečistota a zhýralost; modlářství a čarodějnictví; nenávist, svár, žárlivost, návaly vzteku, sobecká ctižádost, rozbroje, stranění a závist; opilství, orgie a podobně.“

Ale pak Pavel pokračuje popisem požehnaného opaku: Ovocem Ducha je „láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, dobrota, věrnost, krotkost, středmost. Proti takovýmť není zákon“ (verše 22–23).

Po popsání skutků těla a ovoce Ducha podává apoštol také klíč k vítězství v křesťanském životě: „Nebo kteříž jsou Kristovi, ti své tělo ukřižovali s vášněmi a s žádostmi. Jsme-liť Duchem živi, Duchem i choďme“ (verše 24–25).

„Ti, kteří vstupují do utkání tělesných sil o porušitelnou cenu, si uvědomují nutnost přísného zřeknutí se každého požitkářství, které by tělesné síly oslabovalo.…

„Jak mnohem více by se ti, kteří se přihlašují k evangelijnímu běhu, měli zdržovat od nedovoleného holdování chuti a od ‚tělesných žádostí, kteréž rytěřují proti duši‘ (1 Petr 2:11). Musejí být vždy zdrženliví. Stejná zdrženlivost, která jim dává sílu k získání vítězství v jednom čase, bude-li stále prováděna, poskytne jim velkou výhodu v běhu o korunu života.“ (4)

Naše vítězství pak záleží na odevzdání našeho života Kristu a na vedení Duchem Svatým skrze Boží Slovo. „Ale Bohu díka, kterýž dal nám vítězství skrze Pána našeho Jezukrista“ (1 Korintským 15:57).

Vítězství nad ďáblem

Satan je velký protivník Kristův. Začal boj proti našemu Spasiteli na nebi a pokračuje v něm na zemi.

„Stal se boj na nebi: Michal a andělé jeho bojovali s drakem, a drak bojoval i andělé jeho. Ale nic neobdrželi, aniž jest nalezeno více místo jejich na nebi. I svržen jest drak ten veliký, had starý, kterýž slove ďábel a satanáš, svodící všecken okršlek světa; svržen jest na zem, i andělé jeho s ním svrženi jsou“ (Zjevení 12:7–9).

„Naším hlavním protivníkem je ďábel. Je popisován jako řvoucí lev, který obchází, hledaje, koho by sežral. Když nachází muže a ženy, kteří se stali vyvyšujícími sebe, jako se on sám stal v nebi, a jsou plní žárlivosti a ctižádosti po moci a významnosti, ví přesně, jak je svést svým pokušením tak, aby prodávali své síly k jeho užitku a stali se jeho činiteli v ničení svých bližních. Je připraven působit prostřednictvím svých lidských činitelů takovým způsobem, aby sebe skryl z dohledu, aby mohl uvést do chodu sled okolností, které odvedou lidi od Boha, odvedou je od společenství a přátelství těch, kteří jsou spojeni s Kristem, a ovlivňovat je, aby konali dílo rozčilování, stresování a odrazování těch, kteří milují Ježíše. Kouzlo pokušení poutá tyto duše jako kouzelný talisman. ‚Jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván‘ (Jakub 1:14). Poddáním se hlasu pokušitele se pokoušený vzdává ctnosti a zásad, a místo okamžitého obrácení se k Bohu s lítostí a pokáním, přetrhuje poslední spojení, jímž Boží moc může pro něj pracovat, a peklo jásá, protože se stává kořistí nepřítele. Když protivník takto okouzluje člověka a lapá do osidel neopatrné nohy, pak představuje Boha jako neúprosného a nemilosrdného, prohlašuje, že to nebude k ničemu, aby nyní vyznal hřích, protože Bůh mu neodpustí. Nechť pokoušená duše nenaslouchá hlasu žalobníka a zhoubce a nepřijímá způsob beznadějného odpadlíka a nevrhá se do půlnoční temnoty. Pamatujte na zaslíbení Boží. On říká: ‚Obratiž se… cele k Hospodinu Bohu svému, nebo jsi padl příčinou nepravosti své. Vezměte s sebou slova, a obraťte se k Hospodinu, a rcete jemu: Sejmi všelikou nepravost, a dej to, což dobrého jest‘ (Ozeáš 14:1–2). Hospodin odpovídá: ‚Uzdravím odvrácení jejich, budu je milovati dobrovolně; nebo odvrácen bude hněv

můj od nich‘ (verš 4). Rozejděte se s nepřítelem a usilujte o Ježíšovu přítomnost; se slzami vyznání a s kajícnou lítostí připomínejte znovu svou žádost u trůnu milosti. Hospodin vyslyší, Hospodin odpoví; navraťte se dříve, než bude příliš pozdě.“ (5)

Jan Zjevovatel potvrzuje, jak je toto vítězství možné. Popisuje: „Slyšel jsem hlas veliký, řkoucí na nebi: Nyní stalo se spasení, a moc, i království Boha našeho, a moc Krista jeho; nebo svržen jest žalobník bratří našich, kterýž žaloval na ně před oblíčejem Boha našeho dnem i nocí. Ale oni svítězili nad ním skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví svého, a nemilovali duší svých až do smrti. Protož veselte se nebesa, a kteříž přebýváte v nich. Běda těm, kteříž přebývají na zemi a na moři; nebo ďábel sstoupil k vám, maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zjevení 12:10–12, zvýraznění přidáno).

Výše vidíme, jak Jan popisuje boj a vítězství Božího lidu: „Oni zvítězili nad ním skrze krev Beránka a skrze slovo svědectví svého a nemilovali duší svých až do smrti.“

„Tiť [politické a náboženské mocnosti] bojovati budou s Beránkem, a Beránek svítězí nad nimi, neboť Pán pánů jest a Král králů, a ti, kteříž jsou s ním, jsou povolaní, a vyvolení, a věrní“ (Zjevení 17:14).

Vidíte? Vítězství již bylo dosaženo Kristem v náš prospěch a ti, kteří jsou s Ním, se také stávají vítězi prostřednictvím svého spojení se svým Vykupitelem. Jsou povolaní a vyvolení a věrní.

Můžeme být vítězi? Samozřejmě! Pokud si zachováváme svou víru v Krista a udržujeme živé spojení s Ním.

Písní vítězství napsanou Pavlem v listu Římanům 8 je velmi vhodné zakončit toto poselství:

„Což tedy díme k tomu? Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti nám? Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal? Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, kterýž ospravedlňuje. Kdo jest, ješto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás. Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Zarmoucení-li, aneb úzkost, neb protivenství? Zdali hlad, čili nahota? Zdali nebezpečenství, čili meč? Jakož psáno jest: Pro tebe mrtveni býváme celý den, jmíni jsme jako ovce oddané k zabití. Ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, kterýž nás zamiloval. Jist jsem zajisté, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížatstvo, ani mocnosti, ani nastávající věci, ani budoucí, ani vysokost, ani hlubokost, ani kterékoli jiné stvoření, nebude moci nás odloučiti od lásky Boží, kteráž jest v Kristu Ježíši, Pánu našem“ (verše 31–39).

Odkazy

1. Confrontation, p. 86.

2. Testimonies for Ministers, p. 367.

3. The SDA Bible Commentary [E. G. White Comments], vol. 5, p. 1119.

4. The SDA Bible Commentary [E. G. White Comments], vol. 6, p. 1089.

5. The Review and Herald, December 11, 1894.

 

 

                                                        Vítězné životy

Jsou zesměšňováni a jsou opovrhováni

Pro svá pravidla, která jsou přísnější.

Někteří se na ně dívají jako na poražené,

Ale každý je vítězem.

Procházejí dějinami –

Jen vrátit čas:

Znamenitý byl jeden

Muž jménem Enoch.

Pak Abraham následoval.

Obětoval svého syna,

Ale Bůh zasáhl

A vítězství bylo získáno.

A pak tu byl Josef –

Týraný bratřími.

Odpouštějící a ušlechtilý

Byl jeho život pro druhé.

Po smrti jsou uznáváni

A jejich hroby posypané růžemi –

Ale život byl s těžkostmi:

Dalším byl Mojžíš.

Jeden prorok, jehož odvahu

Velice obdivujeme:

Bůh odpověděl Eliášovi

Nebeským ohněm.

Dalším byl Daniel,

Prorok, jehož osudem

Bylo otroctví, ohrožení –

Pak hlava státu.

Jsou to právě jen lidé –

Někteří slabí, zápasící hříšníci.

Ale s Ježíšovým vedením

Jak brzy byli vítězi!

Vyjmenovali jsme tu jen několik;

Tito jsou jen někteří.

Neboť nám je také nabídnuto

Přemoci – zvítězit!

Čas je nyní blíže

Pro Boží ostatek.

Učme se od těchto vítězů –

Budete pak vítězi vy?

Stezka je strmá

A chůze po ní bolestivá.

Ale vzpomeňme jak

Boží vlastní Beránek byl zabit.

Hledíce, naše srdce jihnou

Pro zisk a ne ztrátu –

Při kladení všeho dolů

K úpatí kříže.

                                                                B. Montrose