Warning: Parameter 1 to wp_default_scripts() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.sdarm.cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601

Warning: Parameter 1 to wp_default_styles() expected to be a reference, value given in /www/doc/www.sdarm.cz/www/wp-includes/plugin.php on line 601
Základní články křesťanské víry « Církev Adventistů Sedmého Dne Reformační Hnuti
Vítejte na stránkách Křesťanské Církve Adventistů Sedmého Dne Reformní Hnutí

Základní články křesťanské víry

12-01-2016

Základní články křesťanské víry, reformního hnutí, adventistů sedmého dne.

Citované texty Písma jsou z Bible svaté podle posledního vydání kralického z roku 1613.

Obsah 

Předmluva

  1. Bůh
  2. Otec
  3. Syn
  4. Duch svatý
  5. Svatá Písma

III. Boží zákony

  1. Mravní zákon
  2. Obřadní zákon
  3. Sobota
  4. Původ zla a pád Lucifera
  5. Stvoření

VII. Plán vykoupení

  1. Milost, víra a skutky
  2. Spravedlnost připočtená a spravedlnost udělená
  3. Lidský podíl
  4. Křesťanská dokonalost
  5. Žádná druhá šance

VIII. Křest

  1. Obřad přijímání
  2. Umývání nohou
  3. Večeře Páně
  4. Svatyně
  5. Poselství tří andělů

XII. Ten jiný anděl

XIII. Zapečeťování

XIV. Dar proroctví

  1. Manželství

XVI. Křesťanská rodina

XVII. Křesťanská střídmost

XVIII. Oddělení od světa

XIX. Naše povinnost vůči občanským autoritám

  1. Církev Boží

XXI. Správcovství

XXII. Druhý příchod Krista

XXIII. Původ, přirozenost a osud člověka

XXIV. Milénium

XXV. Nová země

Závěr

Předmluva

 

Kristus „byl to pravé Světlo, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. Na světě byl, a svět skrze něho učiněn jest, ale svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho. Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny Božími býti, těm, kteříž věří ve jméno jeho, kteříž ne ze krví, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha zplozeni jsou.“ (Jan 1:9–13)

Během staletí prodělala pravda smutnou historii v rukou jejích opatrovníků.

„Jako byly světlo a život lidí odmítány církevními úřady za dnů Kristových, tak byly odmítány v každé následující generaci. Znovu a znovu se opakovala historie Kristova odstoupení od Judstva. Když Reformátoři kázali slovo Boží, vůbec nepomýšleli odděliti se od zřízené církve; avšak náboženští vůdcové nechtěli přijmouti světlo, a ti, kteří ho nesli, byli nuceni hledati jinou skupinu lidí, kteří toužili po pravdě. Za našich dnů málokteří z těch, kdož vyznávají, že jsou následovníky Reformátorů, jsou ovládáni jejich duchem. Málokteří naslouchají hlasu Božímu a jsou připraveni přijmouti pravdu, ať se předkládá v jakékoliv podobě. Často ti, kdož kráčejí v šlépějích Reformátorů, jsou nuceni odejíti z církví, které milují, aby mohli hlásati prosté učení slova Božího. A mnohokrát ti, kdož hledají světlo, jsou tímtéž učením přinuceni opustiti církev svých otců, aby se mohli vydati v poslušnost.“ – DA 232.

„První křesťané byli opravdu lid zvláštní. Jejich bezúhonné chování a neochvějná víra byly ustavičnou výtkou, která rušila hříšníkův klid. Ač v počtu málo, bez bohatství, postavení či čestných titulů, byli postrachem pro zle činící, kdekoli byly známy jejich povaha a učení.“ – GC 46.

Jati bolestí a žalem, viděli první křesťané, že do církve vnikají různé formy pohanství. Po nějakou dobu usilovali o nápravu těchto zlých věcí, ale marně.

„Po dlouhém a ostrém sporu se hrstka věrných rozhodla, že zruší veškeré spojení s odpadlickou církví, bude-li stále odmítati, aby se osvobodila od falše a modlářství. Viděli, že odděliti se jest naprostou nutností, pokud chtějí býti poslušni slova Božího. Neodvažovali se trpěti bludy zhoubné pro jejich duše, ani býti vzorem, který by ohrozil víru jejich dětí a dětí jejich dětí. Aby zajistili pokoj a jednotu, byli připraveni udělati nějaký ústupek v souladu s věrností Bohu; avšak cítili, že i pokoj by byl příliš draze vykoupen obětováním zásady. Jestliže jednota by mohla býti zajištěna pouze ústupkem na úkor pravdy a spravedlnosti, tedy nechť jest spor, a třeba i boj.

„Dobré by bylo pro církev i svět, kdyby zásady, které podněcovaly ony skálopevné duše, byly oživeny v srdcích lidu hlásícího se k Bohu. Znepokojující jest lhostejnost, pokud jde o nauky, které jsou sloupy křesťanské víry. Oporu získává názor, že tyto vlastně nejsou životně důležité. Tento úpadek posiluje ruce činitelů Satanových, takže na falešné teorie a zhoubné bludy, kvůli nimž věrní v minulých dobách nasazovali své životy, aby jim vzdorovali a odhalovali je, se nyní pohlíží se zalíbením tisíci těch, kteří tvrdí, že jsou následovníky Krista.“ – GC 45, 46.

Malé skupinky věrných věřících, skryty v horách v různých zemích, udržovaly pravdu při životě, dokud Bůh nevzbudil Protestantskou Reformaci.

Jehovah použil následníky Reformátorů šestnáctého století, aby podnítil veliké náboženské probuzení v raných letech devatenáctého století. V té době se mnozí zabývali kázáním poselství o druhém příchodu. William Miller, baptistický kazatel v Americe, se stal věhlasným pro své učení o proroctvích týkajících se konce času. Jeho poselství ovlivnila mnoho křesťanů natolik, že v létě roku 1844 jich okolo padesáti tisíc opustilo církve za účelem přípravy na bezprostřední příchod Krista, který očekávali, že nastane koncem onoho roku.

Po zklamání se malá skupinka z tohoto lidu sešla dohromady v Albany, stát New York, v roce 1845, aby zkoumala slovo Boží pro jasnější porozumění. Někteří z těchto věřících obdrželi nové světlo od Hospodina a v roce 1861 se začali organizovat, zavazujíce se „ostříhati přikázaní Božích a víry Ježíšovy.“ (Zjevení 14:12) Tito se stali známí jako Adventisté sedmého dne.

Adventním věřícím byly ustavičně předkládány opakované výzvy k pokání a obrácení. (Skutky 3:19) Jako příprava na příchod Kristův přišla na řadu reforma předložením poselství „Kristus spravedlnost naše“ v roce 1888. Tato reforma přišla opět na řadu během první světové války (1914–1918), kdy mnozí věrní Adventisté povstali k obraně zákona Božího a víry Ježíšovy, a byli následně vyobcováni z církve, kterou milovali.

V roce 1925 tito odpírači vojenské služby a věrní věřící se sešli z 16 zemí a zorganizovali se se záměrem následovat radu Věrného a Pravého Svědka ze Zjevení 3:18–20. Tím, že svým každodenním jednáním v životě a duchem ukazujeme na toto poselství, rozhodujeme o svém věčném osudu.

Od té doby se odlišujeme jak od hlavního proudu církve Adventistů, tak i od mnoha jiných větví Adventismu užíváním názvu Reformní hnutí Adventistů sedmého dne, založeného na prorokované reformě (6T 119).

Ve vydání těchto Základních článků křesťanské víry Reformního hnutí ASD žádným způsobem nevyjadřujeme člověkem vytvořenou víru založenou na lidské tradici. Naším hlavním záměrem je obracet pozornost po pravdě prahnoucích duší k Ježíši, našemu osobnímu Spasiteli, v naději, že přijmou jeho slovo v celém rozsahu za základ své víry. Proto v této publikaci uvádíme ve známost základní nauky nalezené v Bibli, o nichž by všichni praví následovníci Krista měli být připraveni vydat zprávu „každému, kdož by požádal.“ (1 Petr 3:15)

Zastáváme názor, že všechny nauky musí být zkoušeny oním „Takto praví Hospodin.“ „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře.“ (Izaiáš 8:20) Proto používáme Bibli jako jediné pravidlo naší víry a jednání. Slovem Božím máme být souzeni.

„Slovo Boží jest dostačující k tomu, aby osvítilo nejvíce zatemněnou mysl, a mohou mu rozuměti ti, kdož mají touhu mu rozuměti.“ – 3SM 31.

„Bůh bude míti na zemi lid, který udržuje Bibli, a jen Bibli, jako měřítko všech učení a základ všech reforem. . . . Satan se neustále snaží, aby upoutával pozornost na člověka místo na Boha. Svádí lid k tomu, aby vzhlíželi k biskupům, ke kazatelům, k profesorům teologie, jako k svým průvodcům, místo aby zkoumali Písma, aby se svým povinnostem učili sami pro sebe. Pak ovládáním myslí těchto vůdců může Satan ovlivňovati zástupy podle své vůle.“ – GC 595.

Je naprosto nezbytné, abychom přijali učení Písem a podřídili svou vůli zjevené vůli Boží. (Jan 7:7; Jakub 4:7) Úplným vzdáním se své vůle získáme sílu k překonání hříchu a temnoty na tomto světě. (2 Petr 1:4)

Ve svém Slově Bůh zaslíbil dát vidění v posledních dnech (Skutky 2:17, 18), ne jako nové pravidlo víry, ale pro osvícení svého lidu a pro nápravu těch, kteří zbloudili od pravdy Bible (srov. EW 78).

Používáme také spisy E. G. Whiteové z následujícího důvodu:

„Pán má v úmyslu vás napomínati, kárati, raditi vám, skrze svědectví, jež byla dána, a vštípiti do vašich myslí důležitost pravdy svého slova. Psaná svědectví nemají dávati nové světlo, ale vštípiti živě do srdce inspirované pravdy již zjevené. Povinnost člověka vůči Bohu a vůči svému bližnímu byla zřetelně a výslovně uvedena v Božím slově, přesto jen málokteří z vás jsou poslušni vůči světlu, jež bylo dáno. Nevynáší se dodatečná pravda; ale Bůh prostřednictvím Svědectví zjednodušil veliké pravdy již dané a svou vlastní vyvolenou cestou je přinesl před lid, aby jimi probudil mysl a vštípil je do ní, aby všichni byli nalezeni bez výmluvy.“ – 2T 605.

John Robinson, pastor Poutníků putujících do Ameriky, učinil následující výzvu k svému stádci, když se chystali vydat se na cestu:

„Pamatujte na svou církevní smlouvu, v které jste souhlasili s tím, že budete choditi po všech cestách Hospodinových, které jste poznali či které máte poznati. Pamatujte na svůj slib a smlouvu s Bohem a navzájem mezi sebou, že přijmete jakékoliv světlo a pravdu, která vám k poznání bude učiněna z jeho psaného slova; ale zároveň dávejte pozor, zapřísahám vás, na to, co přijímáte jako pravdu, a srovnávejte to a zvažujte to s ostatními Písmy či pravdami dříve, než to přijmete.“ – GC 292.

Výzva Johna Robinsona platí také dnes pro nás všechny, kteří chceme být připraveni na brzký příchod našeho Pána Ježíše Krista. Modleme se všichni za vedení Ducha svatého, aby byl s námi, když učiníme tyto Základní články křesťanské víry Reformního hnutí ASD předmětem svého vážného studia!

GK Doktrinální Rada

 

Kapitola I

Bůh

„Takto praví Hospodin, král Izraelův a vykupitel jeho, Hospodin zástupů: Já jsem první, a já poslední, a kromě mne není žádného Boha. . . . Obraťtež zřetel ke mně, abyste spaseny byly všecky končiny země; nebo já jsem Bůh silný, a není žádného více.“ (Izaiáš 44:6; 45:22)

Bible mluví o jednom jediném Bohu. (5 Mojžíš 6:4; 1 Korintským 8:4) V hebrejštině se termín Bůh často užívá v množném tvaru (Elohiym jako opačný k jednotnému číslu Elowahh). Podle Písma svatého Bůh či Božství (1 Mojžíš 1:1, 26; Římanům 1:20; Kolossenským 2:9) zahrnuje tři Božské bytosti – Otce, Syna a Ducha svatého – působící společně jako jeden Bůh. (Izaiáš 48:16, 17; Matouš 3:16, 17; 28:19; Jan 14:16, 26; 15:26; 2 Korintským 13:13; Efezským 2:18; Juda 20, 21)

Naše víra v existenci Boha se zakládá na důkazu, který poskytuje on sám. Ruka Boží je přítomna všude – v přírodě, v průběhu dějin, v naší osobní zkušenosti a především v jeho Slově, Bibli. Toto mohou vidět všichni, kteří touží vidět důkaz sami pro sebe. (Job 11:7; 2 Paralipomenon 15:2; Jeremiáš 29:13; Matouš 5:8; Římanům 1:20; 1 Korintským 2:14, 15)

Některé z vlastností trojjediného Boha:

věčný (Žalm 90:2; Izaiáš 40:28; Římanům 1:20)

nesmrtelný (1 Timoteovi 1:17; 6:15, 16)

neviditelný hříšnému člověku (1 Jan 4:12; 1 Timoteovi 1:17)

všudypřítomný (Žalm 139:7–12; Jeremiáš 23:24)

vševědoucí (1 Samuel 16:7; Žalm 139:2–4; Židům 4:13; 1 Jan 3:20)

všemohoucí (Job 37:22; 38:1–41; 42:2; Žalm 33:6–9; Matouš 19:26)

neměnný (Žalm 33:11; Malachiáš 3:6; Jakub 1:17)

svatý (3 Mojžíš 19:2; Jozue 24:19; Žalm 99:9; 1 Petr 1:16)

spravedlivý (Ezdráš 9:15; Jeremiáš 23:6; Daniel 9:7; Žalm 7:10)

milosrdný (2 Mojžíš 34:6; Žalm 103:8; Pláč 3:22; Micheáš 7:18)

dobrý (2 Mojžíš 33:19; Žalm 34:9; Matouš 19:17; Římanům 2:4)

pravda (5 Mojžíš 32:4; Žalm 31:6; Izaiáš 65:16)

láska (Jan 3:16; 1 Jan 4:7–11)

„Zjevení sebe samého, které Bůh podal ve svém slově, jest pro naše studium. Smíme usilovati, abychom tomuto rozuměli. Avšak nad toto nemáme proniknouti. Nejschopnější rozum se může namáhati až do vyčerpání v dohadech týkajících se přirozenosti Boží, ale to úsilí bude marné. Tento problém nám není dáno vyřešiti. Žádná lidská mysl nemůže obsáhnouti Boha. Nikdo se nemá oddávati spekulacím ohledně jeho přirozenosti. Mlčení jest zde výmluvností. Vševědoucí Bůh jest mimo diskusi.“ – MH 429.

„Otec nemůže býti popsán věcmi pozemskými. Otec jest všecka plnost Božství tělesně a jest neviditelný smrtelnému zraku. Syn jest všecka plnost Božství projevená. Slovo Boží o něm prohlašuje, že jest ‚obraz osoby jeho.‘ (Židům 1:3) ‚Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.‘ (Jan 3:16) Zde se ukazuje osobnost Otce.

„Utěšitel, kterého Kristus zaslíbil poslati poté, co vstoupí na nebesa, jest Duch, který jest všecka plnost Božství, projevující moc božské milosti všem, kdož přijímají Krista a věří v něho jako osobního Spasitele. Existují tři osoby nebeské trojice: ve jméno těchto tří velkých mocností – Otce, Syna a Ducha svatého – jsou ti, kdož živou vírou přijímají Krista, pokřtěni, a tyto mocnosti budou spolupracovati s poslušnými poddanými nebes v jejich úsilí, aby žili nový život v Kristu.“ – Ev 614, 615.

„Bůh jest duch; přesto jest osobní bytost, neboť člověk byl učiněn k jeho obrazu.“ – 8T 263.

„Kristus praví: Ovce mé slyší můj hlas a následují mne mimo postranní cesty hříchu. Jak pracoval Kristus, tak máte pracovati vy. V něžnosti a lásce usilujte vésti bloudící na pravou cestu. Toto bude vyžadovati velikou trpělivost a snášenlivost a stálý projev odpouštějící lásky Kristovy. Každodenní soucit Spasitele musí se zjevovati. Příklad, který zanechal, musí se následovati. On vzal na svou bezhříšnou přirozenost naši hříšnou přirozenost, aby mohl poznati, jak pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.“ – MM 181.

„Vyhýbejte se každé otázce ohledně Kristova lidství, které není snadné porozuměti. Pravda leží blízko cesty domýšlivosti. Při pojednávání o Kristově lidství musíte usilovně hlídati každé tvrzení, aby vaše slova nebyla brána, že znamenají více, než vyjadřují, a takto ztratíte nebo zatemníte jasná vnímání jeho lidství jako složeného s božstvím. Jeho narození byl zázrak Boží; neboť anděl pravil: ‚A počneš v životě, a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož i to, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.‘“ – 5BC 1128.

  1. OTEC

 

Otec je první osobou Boží trojice. (Matouš 3:17; 11:25; Jan 14:28; 15:1, 9; Skutky 1:7; 2 Korintským 1:3; Židům 1:1–13; Jakub 1:17)

Skrze Krista a Ducha svatého je Otec Stvořitelem a Udržovatelem všeho. (Malachiáš 2:10; Židům 1:1–3; Kolossenským 1:14–16; Jan 1:3; Job 26:13; 33:4; Žalm 104:30)

Bůh je Otec všech, kteří přijímají Krista za svého osobního Spasitele a poslouchají všechna jeho přikázání. (Matouš 5:48; 6:9; Jan 1:12, 13; 20:17; Římanům 8:15–17; 2 Korintským 6:17, 18; 1 Jan 3:24)

Nejvýjimečnější vlastností Otce – která podnítila plán spasení – je jeho láska. (Jan 3:16; 1 Jan 4:8–13, 16) Jeho láska se zjevuje v nás, jestliže on v nás přebývá skrze Ducha svatého. (Jan 14:16, 23; Římanům 8:14; 1 Jan 4:16)

„Ježíš nás učí, abychom jeho Otce nazývali naším Otcem. Nestydí se nazývati nás bratřími. (Židům 2:11) Spasitelovo srdce jest tak ochotné, tak horlivé přijímati nás za členy rodiny Boží, že v úplně prvních slovech, která máme používati, když přistupujeme k Bohu, podává ujištění o našem příbuzenském vztahu: ‚Otče náš.‘“ – MB 103.

„Starý dnů jest Bůh Otec. Žalmista praví: ‚Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.‘ (Žalm 90:2) On to jest, zdroj veškerého bytí a pramen veškerého zákona, kdo má předsedati na soudu.“ – GC 479.

  1. SYN

 

Kristus, druhá osoba Boží trojice (1 Timoteovi 3:16; Titovi 2:13; Židům 1:8), je věčný, sám ze sebe existující Syn Boží, „obraz“ Otce. (Židům 1:3; Jan 14:7–10) Spolu s Otcem je počátek (Zjevení 3:14; řec. arche – původce) všech věcí. (Jan 1:1–3; Kolossenským 1:15–17; Židům 1:2; Římanům 9:5 [srov. Jan 17:3; 1 Jan 5:20]; Izaiáš 9:6; Jan 6:33)

Věčná prapůvodní existence Krista se jasně vyučuje v Bibli. (Micheáš 5:2; Přísloví 8:22–30; Jan 1:1, 2, 14; 17:5, 24) Srovnání veršů Izaiáš 40:3–5 a Matouš 3:3 prokazuje, že Kristus je součástí trojjediného Boha. Vizte též 2 Mojžíš 3:14 a Jan 8:58.

Protože Kristus je také Bůh, jedno s Otcem a jemu roven, má být také uctíván. Toto by nebylo v případě, kdyby byl stvořenou bytostí (Zjevení 19:10). (Jan 10:30; 20:28; Matouš 14:33; Lukáš 4:8; Filipenským 2:9–11; Židům 1:6; Lukáš 24:52)

Aniž se vzdal své božské přirozenosti, přijal Kristus přirozenost lidskou a stal se člověkem při svém vtělení, když se narodil z panny Marie. (Izaiáš 7:14; Matouš 1:23; Lukáš 1:35) Ve svém narození v Betlémě nepřijal přirozenost Adama před pádem, ale símě Abrahamovo a Davidovo. (Jan 1:14; Římanům 8:3; Židům 2:14, 16, 17; Filipenským 2:7, 8; Římanům 1:3, 4; 2 Timoteovi 2:8)

Kristus přišel na svět, „aby hledal a spasil, což bylo zahynulo“ (Lukáš 19:10); aby žil a zemřel pro naše ospravedlnění a posvěcení (Římanům 5:9, 10; 1 Jan 1:9; Jan 17:19); aby sňal naše hříchy (Matouš 1:21; Jan 1:29; 1 Timoteovi 1:15; 1 Jan 3:5); aby nás vykoupil z trestu zákona (Galatským 3:13; 4:4, 5); aby potupil hřích na těle, umožňuje nám, prostřednictvím Ducha svatého, vyplnit spravedlnost zákona (Římanům 8:3, 4); aby nám dal příklad poslušnosti (Jan 15:10; 1 Petr 2:21–24; 1 Jan 2:5, 6; Židům 5:8, 9); a aby kazil skutky ďáblovy (1 Jan 3:8).

Jako člověk byl Kristus pokoušen ve všech bodech jako my sami; přesto hříchu nepoznal. (Marek 1:13; Lukáš 4:1, 2, 13; Židům 2:18; 4:15; Jan 14:30; 2 Korintským 5:21; 1 Petr 2:22)

Kristova zástupná smrt na kříži zajišťuje (vylitím krve) obětní část smíření za hříchy lidstva. Pouze ti, kdož přijímají toto opatření, budou spaseni. (Izaiáš 53:1–12; Jan 3:14–17; 2 Korintským 5:19; Židům 9:22; 1 Petr 1:18, 19; 1 Jan 1:7) Zprostředkující část smíření se zajišťuje Kristovou přímluvou v nebeské svatyni. (Římanům 5:8–11; 8:34; Židům 8:12)

Dvojí přirozenost

 

„Božská přirozenost nebyla učiněna lidskou, a lidská se nestala božskou smícháním dvou přirozeností dohromady. Kristus neměl stejně hříšnou, zkaženou, padlou nevěrnost, kterou máme my, neboť pak by nemohl býti dokonalou obětí.“ – 3SM 131.

„Kristus má dvojí přirozenost, současně lidskou i Božskou. On jest jak Bůh, tak i člověk.“ – 6BC 1074.

„Dvě přirozenosti byly tajemně složeny v jedné Osobě – v člověku Kristu Ježíši.“ – 5BC 1113.

„Svým lidstvím se Kristus dotýkal lidství; svým božstvím dosahuje trůnu Božího. Jako Syn člověka nám dal příklad poslušnosti; jako Syn Boží nám dává sílu, abychom byli poslušni.“ – DA 24.

Božská přirozenost

 

„Kristus byl v podstatě a v nejvyšším smyslu Bůh. Byl u Boha od celé věčnosti, nade všecky Bůh, požehnaný navěky.“ – 1SM 247.

„Když Kristus mluví o své prapůvodní existenci, uvádí mysl zpět přes nekonečné věky. Ujišťuje nás, že nikdy nebyla doba, kdy by nebyl v těsném společenství s věčným Bohem.“ – Ev 615.

„Ode dnů věčnosti byl Pán Ježíš Kristus jedno s Otcem.“ – DA 19.

„V obrovském shromáždění nastalo ticho. Jméno Boží, oznámené Mojžíši, aby vyjádřilo představu věčné přítomnosti, tento Galilejský Učitel prohlásil za své vlastní. Oznámil o sobě, že on jest ten, který existuje sám ze sebe, ten, který byl zaslíben Izraeli, ‚jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných.‘ (Micheáš 5:2)“ – DA 469, 470.

„Když bylo v Kristově hrobce slyšeti hlas mocného anděla, řkoucího: Tvůj Otec tě volá, vyšel Spasitel ven z hrobu prostřednictvím života, který byl v něm samém. Nyní prokázal pravdivost svých slov: ‚Já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. . . . Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji.‘ Nyní se naplnilo proroctví, které mluvil kněžím a vladařům: ‚Zrušte chrám tento, a ve třech dnech zase vzdělám jej.‘ (Jan 10:17, 18; 2:19)

„Nad pronajatou hrobkou Josefovou Kristus vítězně prohlásil: ‚Já jsem vzkříšení i život.‘ Tato slova mohl říci pouze Bůh. Všechny stvořené bytosti žijí z vůle a moci Boží. Jsou závislými příjemci života Božího. Od nejvyššího serafína po nejpokornější živou bytost jsou všichni napájeni ze Zdroje života. Pouze ten, který je jedno s Bohem, mohl říci: Mám moc položiti svůj život, a mám moc zase jej vzíti. Ve svém božství měl Kristus moc rozlomiti pouta smrti.“ – DA 785.

„V něm přebývala všecka plnost Božství tělesně. Když byl Kristus ukřižován, byla to jeho lidská přirozenost, která zemřela. Božství nekleslo a nezemřelo; to by bylo nemožné.“ – 5BC 1113.

„Duch Ježíšův spal v hrobce s jeho tělem, a nevznesl se cestou do nebe, aby tam udržoval oddělenou existenci a shlížel dolů na truchlící učedníky balzamující tělo, od kterého se dal na útěk. Celý ten složený život a inteligence Ježíšovy zůstaly s jeho tělem v hrobce; a když vyšel ven, byla to celá bytost; nemusel povolávati svého ducha z nebe. Měl moc položiti svůj život a zase jej vzíti.“ – 5BC 1150, 1151.

„Božství Kristovo jest pro věřícího jistotou věčného života.“ – DA 530.

Lidská přirozenost

 

„Bylo by už téměř nekonečným ponížením pro syna Božího, kdyby přijal lidskou přirozenost, když ještě Adam stál ve své nevinnosti v ráji. Avšak Ježíš přijal lidství tehdy, kdy lidstvo bylo oslabeno čtyřmi tisíci lety hříchu. Jako každé dítě Adamovo, přijal následky působení velikého zákona dědičnosti.“ – DA 49.

„Za nekonečnou cenu a procesem záhadným pro anděly stejně jako pro lidi, přijal Kristus lidskou přirozenost. Skrývaje své božství, odkládaje svou slávu, narodil se jako dítě v Betlémě.“ – YI, July 20, 1899.

„Když Ježíš přijal lidskou přirozenost a stal se v způsobu člověkem, měl veškerá lidská ústrojí. Jeho potřeby byly potřeby člověka. Měl tělesné nedostatky, které doplňoval, tělesnou únavu, které se zbavoval. Modlitbou k Otci se utužoval pro povinnosti a pro zkoušky.“ – 5BC 1130.

„On jest bratrem v našich nemocech, ale nikoli ve vlastnictví podobných vášní. Protože byl bez hříchu, jeho přirozenost se odvracela od zlého.“ – 2T 202.

„Lidská přirozenost Syna Božího jest pro nás vším. Jest to zlatý řetěz, který poutá naše duše ke Kristu, a skrze Krista k Bohu. Toto má býti naším studiem. Kristus byl opravdový člověk; podal důkaz o své pokoře tím, že se stal člověkem. Přesto byl Bohem v těle. Když přistupujeme k tomuto předmětu, udělali bychom dobře, kdybychom věnovali pozornost slovům, která mluvil Kristus k Mojžíši z hořícího keře: ‚Szuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.‘ (2 Mojžíš 3:5)“ – 1SM 244.

Pokoušen ve všech bodech

 

„Oděn v roucho lidské přirozenosti, sestoupil Syn Boží na úroveň těch, které si přál spasiti. Nebylo v něm lsti ani hříšnosti; byl vždy čistý a neposkvrněný; přesto vzal na sebe naši hříšnou přirozenost. Zahaliv své Božství lidstvím, aby se mohl sdružovati s padlým lidstvem, snažil se pro člověka znovu získati to, co Adam svou neposlušností ztratil pro sebe a pro svět.“ – RH, December 15, 1896.

„Když po svém křtu zahájil svou službu, podstoupil trýznivý půst po téměř šest týdnů. Nebylo to jenom hlodavé bodání hladu, co činilo jeho utrpení nevyjádřitelně krutým, ale byla to vina hříchů světa, která na něho tak těžce doléhala. Ten, který hříchu nepoznal, byl učiněn hříchem za nás. S touto hroznou tíhou viny na sobě kvůli našim hříchům odolával strašné zkoušce na chuť, a na milování světa a pocty, a na pýchu okázalosti, která vede k domýšlivosti.“ – 3T 372.

„Kristovo srdce bylo bodáno mnohem ostřejší bolestí, než jakou způsobovaly hřeby vbité do jeho rukou a nohou. Nesl hříchy celého světa, snášeje náš trest – hněv Boží proti přestoupení. Jeho utrpení bylo spojeno s krutým pokušením pomysliti si, že byl opuštěn Bohem. Jeho duše byla mučena tíhou veliké temnoty, aby se neodchýlil od své upřímnosti během té hrozné zkoušky. Kdyby nebyla možnost to vzdáti, pokušení by nebylo pokušením. Pokušení se klade odpor, když na člověka silně působí, aby vykonal špatný čin; a on, věda, že to může udělati, odolává, prostřednictvím víry, pevným držením se Božské moci. Toto byla zkouška, skrze kterou Kristus procházel. Nemohl by býti pokoušen ve všech bodech, jako je pokoušen člověk, kdyby neměl žádnou možnost selhati. Byl svobodnou bytostí, uvedenou do zkušební lhůty, jako byl Adam a jako je každý člověk. Ve svých posledních hodinách, když visel na kříži, v plném rozsahu zakoušel to, co musí zakoušeti člověk, když bojuje proti hříchu. Uvědomoval si, jak špatným se člověk může státi, když se poddá hříchu. Uvědomoval si strašný následek z přestoupení Božího zákona; neboť nepravost celého světa byla na něj vložena.“ – YI, July 20, 1899.

Přesto bez hříchu

 

„Kristus byl jediný člověk, který chodil po zemi, na němž nespočinula žádná poskvrna hříchu.“ – 3SM 134.

„Buďte opatrní, mimořádně opatrní, když se zabýváte lidskou přirozeností Krista. Nepředstavujte ho lidem jako člověka se sklony k hříchu. On jest druhý Adam. První Adam byl stvořen jako čistá, bezhříšná bytost, na níž nebylo poskvrny hříchu; byl k obrazu Božímu. Mohl padnouti, a padl skrze přestoupení. Následkem hříchu se jeho potomstvo rodilo s vrozenými sklony k neposlušnosti. Avšak Ježíš Kristus byl jednorozený Syn Boží. Vzal na sebe lidskou přirozenost a byl pokoušen ve všech bodech, jako je pokoušena lidská přirozenost. Byl by mohl zhřešiti; byl by mohl padnouti, ale ani na jediný okamžik v něm nebyl sklon k zlému.“ – 5BC 1128.

„Kníže temnoty v něm nenalezl nic; ani jediná myšlenka ani pocit reagující na pokušení.“ – 5T 422.

„Kristus měl zaujmouti své postavení v čele lidstva převzetím přirozenosti ale ne hříšnosti člověka.“ – 7BC 925.

„Neměli bychom míti žádné pochyby ohledně dokonalé bezhříšnosti lidské přirozenosti Krista.“ – 5BC 1131.

„Byl neposkvrněný zkažeností, odcizený hříchu; přesto se modlil, a to často se silným pláčem a slzami. Modlil se za své učedníky a za sebe, takto se ztotožňuje s našimi potřebami, našimi slabostmi a našimi nedostatky, které jsou tak běžné při lidskosti. Byl mocným prosebníkem, nemaje vášně naší lidské, padlé přirozenosti, ale obklíčen stejnými slabostmi, pokoušen ve všech bodech právě tak, jako jsme my. Ježíš trpěl mukami, která si žádala pomoc a podporu od jeho Otce.“ – 2T 508, 509.

„Každý hřích, každý nesoulad, každý chtíč, který přestoupení přinášelo, byl mukami pro Jeho ducha.“ – DA 111.

Můžeme zvítězit stejným způsobem

 

„Mnozí, kdož padli pod pokušením, se vymlouvají s námitkou, že Kristovo božství mu pomohlo zvítěziti a že člověk nemá tuto moc ve svůj prospěch. Ale to je omyl. Kristus přinesl božskou moc do dosahu všech. Syn Boží přišel na zemi, protože viděl, že mravní síla v člověku jest slabá. Přišel, aby přivedl smrtelníka do těsného spojení s Bohem. Právě spojením božské moci s lidskou silou se člověk stává vítězem.“ – YI, December 28, 1899.

„Ježíš neprojevil žádné vlastnosti a nevykonal žádné moci, které nemohou míti lidé skrze víru v něho. Jeho dokonalé lidství jest tím, co mohou míti všichni jeho následovníci, budou-li se poddávati Bohu, jako se poddával on.“ – DA 664.

„Když jsme sváděni k otázce, zda Kristus odolával pokušení jako člověk, musíme hledati pravdu v Písmech. Jako zástupce a záruka lidstva se Kristus nacházel ve stejném postavení vůči Otci, jako se nachází hříšník. Výhody pro svou sílu získával Kristus ze závislosti na Otci, a stejně tak i my.“ – YI, December 28, 1899.

„Bůh přijal lidskou přirozenost v osobě svého Syna, a tutéž nesl do nejvyššího nebe. . . . V Kristu jsou rodina pozemská a rodina nebeská svázány dohromady.“ – DA 25, 26.

Kristova přímluva

 

Poté co zemřel na kříži za naše hříchy (1 Korintským 15:3), vstal Kristus z mrtvých třetího dne (Lukáš 24:19–24, 46; 1 Korintským 15:4); a o čtyřicet dnů později vstoupil na nebe (Skutky 1:3, 11) k orodování za nás a k dokončení díla smíření (Židům 9:24; 7:25; Římanům 8:34; 1 Timoteovi 2:5; Jan 14:6; Skutky 4:12), když předkládá zásluhy své krve před Otce za hříšníky činící pokání (Židům 9:11–14; Zjevení 7:14). Skrze zásluhy jeho krve byla očišťováním svatyně a vymazáváním hříchů (Skutky 3:19) zahájena v roce 1844 poslední fáze smíření (Daniel 8:14; Židům 8:1–4; 9:23), kdy byla otevřena svatyně svatých v nebeské svatyni (Zjevení 11:19).

„Kristova přímluva ve prospěch člověka v nebeské svatyni jest stejně tak nezbytná pro plán spasení, jako byla jeho smrt na kříži.“ – GC 489.

„Božský Přímluvce předkládá prosbu, aby všem, kdož zvítězili skrze víru v jeho krev, byla odpuštěna jejich přestoupení, aby byli znovu navráceni do svého rajského domova a korunováni jako jeho spoludědicové k ‚panování prvnímu.‘ (Micheáš 4:8)“ – GC 484.

„Svým neposkvrněným životem, svou poslušností, svou smrtí na kříži Golgotském, se Kristus přimlouvá za ztracené lidstvo. Avšak nyní Vůdce spasení našeho oroduje za nás nikoli jako pouhý prosebník, ale jako přemožitel uplatňující své vítězství.“ – 7BC 930, 931.

  1. DUCH SVATÝ

 

Duch svatý, Zástupce Krista, je třetí osobou Boží trojice. Kromě Krista je největším ze všech Božích darů člověku; a Kristus zaslíbil, že jeho prostřednictvím bude se svými následovníky. (Jan 14:16–18, 23; Matouš 28:19, 20; 1 Jan 3:24; 4:12, 13; Efezským 3:16, 17; Římanům 8:9–11)

Srovnání mezi verši Izaiáš 6:8–10 a Skutky 28:25–27 dokazuje, že Duch svatý je nespornou součástí Boží trojice. (Izaiáš 48:16) Zatímco Kristus je náš Prostředník před Otcem (1 Timoteovi 2:5), Duch svatý prosí za nás působením na naše srdce. (Římanům 8:26 [srov. verš 34])

Prvořadým dílem Ducha svatého je, aby nás obviňoval z hříchu a vedl nás ke Kristu. (Jan 16:8) Tím, že přijímáme Ježíše za svého osobního Spasitele, poddáváme se vlivu a kontrole Ducha svatého, který vydává svědectví o Kristu a přináší pokání, obrácení (nové narození či znovuzrození) a posvěcení. Dále pokračuje, aby nás uváděl do veškeré pravdy (poslušnosti) a my se stáváme účastníky božské přirozenosti (2 Petr 1:4), majíce mysl Kristovu. (Jan 15:26; 16:8; 3:5–8; Titovi 3:5; 1 Korintským 6:11; 2 Korintským 3:18; Římanům 8:1, 2, 9, 14, 16; 2 Tessalonicenským 2:13; Galatským 5:16, 25; Jan 16:13; 1 Korintským 2:10–16)

Dříve než může člověk obdržet dary Ducha, musí nést ovoce Ducha svatého ve svém životě. (Galatským 5:22–25; 1 Korintským 12:7–11)

Naše spojení s Kristem prostřednictvím Ducha svatého je závdavek (záruka) našeho vzkříšení. Přítomnost Božího Ducha v nás je počátek věčného života. (Římanům 8:9–11 [srov. Jan 11:25, 26; 1 Jan 4:13; Efezským 1:13, 14])

Osobnost

 

Duch svatý je často uváděn jako moc pocházející od Otce a Syna – moc působící v lidských bytostech a skrze ně. (Micheáš 3:8; Lukáš 1:35; 4:14; 24:49; Skutky 1:8; 1 Korintským 2:4)

Zároveň však Bible také odkazuje na Ducha svatého jako na zvláštní osobnost. Příklady:

  1. Nejen Otec je Jehovah, ale také Syn a Duch svatý. (Izaiáš 40:3 v hebr., srov. Matouš 3:3; Izaiáš 6:8–11 v hebr., srov. Skutky 28:25–27)
  1. Je Utěšitel. (Jan 14:26; 16:7)
  1. Slyší, mluví, vodí nás a zjevuje nám budoucí události. (Jan 16:13; Lukáš 2:26)
  1. Varuje nás před budoucími zkouškami a souženími. (Skutky 20:23; 21:11)
  1. Vyučuje nás všem věcem a připomíná nám slova Kristova. (Jan 14:26)
  1. Přichází k nám se zákazy a příkazy. (Skutky 16:6; 13:2)
  1. Dává poselství k lidu Božímu skrze proroky. (2 Petr 1:21)
  1. Má mysl (Římanům 8:27), vůli (1 Korintským 12:7–11) a schopnost milovat (Římanům 15:30). Vnímá, když je urážen a zarmucován (Efezským 4:30), pokoušen (Skutky 5:9) a obelháván (Skutky 5:3).
  1. Zpytuje všechny věci, i „tajemství, která leží skryta v mysli Boží.“ (1 Korintským 2:10, 11)
  1. Oslavuje Krista, jako Kristus oslavil Otce. (Jan 16:14; 17:1)
  1. Prosí za nás. (Římanům 8:26)
  1. Odkazuje na sebe jako na osobu, užívaje osobních zájmen „já“ a „mi.“ (Skutky 13:2)

„Musíme si uvědomiti, že Duch svatý, který jest právě tak osobou, jako je osobou Bůh, se prochází těmito místy. (Z řeči k studentům v Avondalské škole.)“ – Ev 616.

„Duch svatý . . . zosobňuje Krista, přesto jest zvláštní osobností.“ – 20MR 324.

„Duch svatý jest svobodnou, pracující, nezávislou osobností.“ – RH, May 5, 1896.

Duch svatý sdílí vševědoucnost a všemohoucnost Boží trojice.

„On [Kristus] věděl, že pravda, vyzbrojená všemohoucností Ducha svatého, zvítězí v boji se zlem.“ – AA 21.

„Duch měl býti dán jako obnovující činitel a bez tohoto by oběť Kristova byla marná. Moc zla se po staletí zesilovala a podrobení se člověka tomuto satanskému zajetí bylo převeliké. Hříchu bude možné odolati a nad ním zvítěziti pouze skrze mocné působení třetí osoby Boží trojice, která přijde nikoli s přizpůsobenou silou, ale v plnosti božské moci. Jest to Duch, který dělá účinným to, co bylo vydobyto Vykupitelem světa. Právě prostřednictvím Ducha se srdce očišťuje.“ – DA 671.

„Naše posvěcení jest dílem Otce, Syna a Ducha svatého.“ – 7BC 908.

„Otec, Syn a Duch svatý, mocnosti nekonečné a vševědoucí, přijímají ty, kdož opravdově vstupují do smluvního vztahu s Bohem. Jsou přítomni u každého křtu, aby přijali uchazeče, kteří se vzdali světa a přijali Krista do chrámu duše. Tito uchazeči vstupují do rodiny Boží a jejich jména jsou zapsána do Beránkovy knihy života.“ – 6BC 1075.

„Duch svatý sestavuje veškerou pravou modlitbu. Jsem poučena poznáním, že ve všech mých prosbách Duch prosí za mne a za všechny svaté; avšak jeho prosby jsou podle vůle Boží, nikdy proti jeho vůli. ‚Také i Duch pomocen jest mdlobám našim;‘ a Duch, jsa Bůh, zná mysl Boží; proto v každé naší modlitbě za nemocné nebo za jiné potřeby máme bráti ohled na vůli Boží. ‚Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží.‘ (1 Korintským 2:11) Jsme-li vyučováni Bohem, budeme se modliti v souladu s jeho zjevenou vůlí, a v podrobení se jeho vůli, kterou neznáme. Máme pokorně prositi podle vůle Boží, spoléhajíce se na drahé slovo, a věříce, že Kristus nevydal sebe pouze za své učedníky ale i svým učedníkům. Písmo prohlašuje: ‚Dechl na ně a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.‘ (Jan 20:22)“ – ST, October 3, 1892.

Povaha Ducha svatého

 

Zde vstupujeme na půdu, kde máme – jako Mojžíš na poušti – sezout svou obuv. Pán nám říká skrze svou služebnici:

„Není pro nás podstatné, abychom byli schopni přesně určiti, co jest Duch svatý. Kristus nám říká, že Duch jest Utěšitel, ‚Duch pravdy, kterýž od Otce pochází.‘ O Duchu svatém se prostě prohlašuje, že ve svém díle uvádění lidí do veškeré pravdy ‚nebude mluviti sám od sebe.‘ (Jan 15:26; 16:13)

„Povaha Ducha svatého jest tajemstvím. Lidé ji nemohou vysvětliti, protože jim to Pán nezjevil. Lidé, majíce bujnou fantazii, mohou snášeti dohromady pasáže z Písma a stavěti na nich lidskou konstrukci, avšak přijetí těchto názorů neposílí církev. O takových tajemstvích, která jsou pro lidské chápání příliš hluboká, jest mlčeti zlato.“ – AA 51, 52.

Povaha Ducha svatého zůstává pro nás tajemstvím. Měli bychom přijmout následující ponaučení: „Věci skryté jsou Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené ty jsou naše a synů našich, abychom plnili všecka slova zákona tohoto.“ (5 Mojžíš 29:29)

Činnost

 

„Prostřednictvím Ducha bude Spasitel přístupný všem. V tomto smyslu jim bude blíže, než kdyby nevstoupil na výsost.“ – DA 669.

„Kristus, náš Prostředník, a Duch svatý se neustále přimlouvají ve prospěch člověka, avšak Duch neprosí za nás tak, jak prosí Kristus, který předkládá svou krev, vylitou od ustanovení světa; Duch působí na naše srdce, vylévaje prosby a pokání, chválu a díkuvzdání.“ – 6BC 1077.

„Kdykoli se člověk zřekne hříchu, který jest přestoupením zákona, bude jeho život uveden do souladu se zákonem, do dokonalé poslušnosti. Toto jest dílo Ducha svatého.“ – 6T 92.

„Budou-li lidé ochotni býti tvarováni, bude docházeti k posvěcení celé bytosti. Duch bude bráti věci Boží a otiskovati je na duši. Jeho mocí bude cesta života učiněna tak jasnou, že žádný na ní nemusí zblouditi.“ – AA 53.

Moc ve vzkříšení

 

„Kristus se stal jedním tělem s námi, abychom my se mohli státi jedním duchem s ním. Právě na základě tohoto spojení máme vyjíti z hrobu – nikoli pouze jako projev moci Kristovy, ale proto, že skrze víru se jeho život stal naším životem. Ti, kdož vidí Krista v jeho pravé povaze a přijímají ho do srdce, mají věčný život. Právě skrze Ducha v nás přebývá Kristus; a Duch Boží, přijatý do srdce vírou, jest počátek života věčného.“ – DA 388. Čtěte Římanům 8:11.

Kapitola II

Svatá Písma

 

Svatá Písma, Boží dopis lásky, vysvětlují původ, pád a vykoupení lidstva. Obsahují zcela dostatečné zjevení Boží vůle lidem, jako našeho jediného neomylného pravidla víry a jednání pod vedením Ducha svatého. (Jan 5:39; Žalm 89:34 [srov. Matouš 22:29; Jan 7:17]; Lukáš 24:44, 45; Žalm 119:104, 105; Izaiáš 8:20; 2 Timoteovi 3:15)

Bible (Starý a Nový Zákon) je autorita, která nás vyučuje a opravuje nás, ukazujíc nám rozdíl mezi správným a špatným. (Marek 12:24; Skutky 17:11; 2 Timoteovi 3:16, 17; Jakub 1:22, 23; 1 Petr 1:22, 23) Proto naše jednotlivá postavení před Bohem i náš vztah jednoho k druhému musí být založen na „Takto praví Hospodin.“ (Matouš 7:12; Jan 8:32; 16:13; 17:17; 2 Tessalonicenským 2:13)

Kristova přítomnost s muži Božími, když byli puzeni Duchem svatým v dobách Starého i Nového Zákona, je původ psaného Slova Božího. (2 Petr 1:21; 2 Timoteovi 3:16; Lukáš 16:29, 31; Jan 5:46, 47) Důkaz o božské inspiraci Bible se nachází v Bibli samotné. (1 Petr 1:10–12; 1 Tessalonicenským 2:13)

Skrze přisluhování Ducha svatého je Bible sebevysvětlující a nepotřebuje žádnou lidskou tradici nebo katechismus pro svůj výklad. (Izaiáš 28:10; 34:16; 2 Petr 1:19, 20) Žijeme-li v souladu s Písmy svatými, pak zaslíbení a požehnání Páně jsou naše. (Lukáš 11:28; Matouš 4:4; 7:21, 24, 25; Jan 6:63; 8:31)

„Celá Bible jest zjevením Krista, a Spasitel toužil upevniti víru svých následovníků na slovu. Až bude jeho viditelná přítomnost odňata, musí býti slovo jejich zdrojem moci.“ – DA 390.

„Bible jest nejúžasnější ze všech historických knih, neboť jest výtvorem Božím, nikoli omezené mysli. Přivádí nás přes staletí zpět k počátku všech věcí, představujíc dobové dějiny a výjevy, které by jinak nebyly nikdy známy. Zjevuje slávu Boží v působení jeho prozřetelnosti k spasení padlého světa. Představuje v nejjednodušším jazyce silnou moc evangelia, které, když jest přijato, bude řezati řetězy, kterými jsou lidé přivázáni k Satanovu kočáru.“ – FE 377.

„Každá část Bible jest vdechnuta Bohem a jest užitečná. Starý Zákon, o nic méně než Nový, by měl získávati naši pozornost. Když studujeme Starý zákon, nacházíme živé prameny vyvěrající tam, kde nedbalý čtenář rozeznává jen poušť.“ – Ed 191.

„Pouhé čtení slova nestačí, aby se dosáhlo účinku, který Nebesa zamýšlejí, ale pravda, zjevená v slově Božím, musí najíti vstup do srdce, má-li se získati zamýšlené dobro.“ – FE 131.

„Celá Bible jest zjevení slávy Boží v Kristu. Přijímá-li se, věří-li se jí, poslouchá-li se, jest mocným nástrojem při přetváření povahy. A jest jediným zaručeným prostředkem k rozumovému vzdělávání.“ – 8T 319.

„Když budeme neustále vzhlížeti k Ježíši okem víry, budeme posilováni. Bůh bude dávati ta nejvzácnější zjevení svému hladovějícímu, žíznícímu lidu. Shledají, že Kristus jest osobní Spasitel. Když se sytí jeho slovem, zjišťují, že ono jest duch a život. To slovo ničí přirozenou, zemskou povahu a uděluje nový život v Kristu Ježíši. Duch svatý přistupuje k duši jako Utěšitel. Přetvářejícím působením jeho milosti se obraz Boží obnovuje v učedníkovi; a on se stává novým stvořením.“ – DA 391.

„Bible a jen Bible [jest] základ naší víry.“ – 2SM 85.

„Bůh bude míti na zemi lid, který udržuje Bibli, a jen Bibli, jako měřítko všech učení a základ všech reforem. Názory vzdělaných lidí, vědecká vyvozování, kréda či rozhodnutí církevních rad, tak četná a odporující si, jako jsou církve, které jsou jimi zastoupeny, hlas většiny – ani jedno ani všechno toto dohromady by se nemělo považovati za důkaz pro nebo proti kterémukoliv bodu náboženské víry. Před přijetím jakéhokoliv učení nebo předpisu bychom se pro jeho podporu měli dožadovati jasného ‚Takto praví Hospodin.‘“ – GC 595.

Kapitola III

Boží zákony

 

Bible představuje mravní, obřadní a další zákony. Pisatelé knih Nového Zákona se nevyjadřují vždy určitě, ale my rozumíme ze souvislosti, na který zákon (či zákony) oni poukazují.

„Bůh dal Izraeli jasné a rozhodné poznání své vůle prostřednictvím zvláštních předpisů, ukazujících povinnosti člověka vůči Bohu a vůči svým bližním. Patřičné uctívání Boha bylo jasně určeno. Byl zaveden zvláštní systém rituálů a obřadů, které budou zajišťovati připomínání Boha uprostřed jeho lidu, a tím sloužiti jako hradba k střežení a ochraně deseti přikázání před jejich porušováním.

„Boží lid, který on nazývá svým zvláštním pokladem, byl zvýhodněn dvojnásobným právním řádem: mravním a obřadním. První, poukazující zpět k stvoření, aby udržoval v paměti živého Boha, který učinil svět, jehož požadavky jsou závazné pro všechny lidi v každém zřízení, a který bude existovati po celý čas a věčnost. Druhý, daný kvůli přestoupení mravního zákona člověkem, který spočíval v poslušenství přinášeti oběti a dary ukazující na budoucí vykoupení. Každý jest jasný a rozdílný od druhého.

“Od stvoření byl mravní zákon hlavní součástí božského plánu Božího a byl tak nezměnitelný jako Bůh sám. Obřadní zákon měl odpovídati zvláštnímu účelu Kristova plánu pro spasení lidstva. Symbolický systém obětí a darů byl zaveden, aby skrze tyto služby hříšník poznal tu velikou oběť, Krista. Avšak Židé byli tak zaslepeni pýchou a hříchem, že jen málo z nich vidělo dále, než byla smrt zvířat jako smíření za hřích; a když Kristus, jehož předobrazem byly tyto oběti, přišel, nepoznali ho.

“Obřadní zákon byl skvělý; bylo to opatření učiněné Ježíšem Kristem v radě se svým Otcem, aby pomáhalo ve spasení lidstva. Celé uspořádání symbolického systému bylo založeno na Kristu. Adam viděl Krista předobrazně v nevinném zvířeti trpícím trest za jeho přestoupení zákona Jehovahova.“ – RH, May 6, 1875.

  1. MRAVNÍ ZÁKON

 

Vyjádření Boží povahy

 

Zákon Boží – měřítko veškeré spravedlnosti, vyjádření jeho mysli, jeho povahy, jeho vůle – je ztělesněním dvou velkých zásad: lásky k našemu Stvořiteli a lásky k našemu bližnímu. (Matouš 7:12; 22:36–40; Římanům 13:8–10) Tyto dvě zásady jsou shrnuty v deseti přikázáních, která jsou postupně a podrobně rozebrána ve všech mravních soudech a ustanoveních obsažených v celé Bibli. (1 Mojžíš 26:5; 2 Mojžíš 15:26; 5 Mojžíš 4:1, 2, 6; Nehemiáš 9:13, 14)

„Zákon Boží jest tak svatý jako Bůh sám. Jest zjevením jeho vůle, otiskem jeho povahy, vyjádřením božské lásky a moudrosti.“ – PP 52.

Zásady Boží vlády

 

Boží vláda je založena na pevných, dobrých, svatých, dokonalých a věčných zásadách pravdy a spravedlnosti, odhalených v jeho zákoně. Proto cokoli, co je v rozporu s těmito zásadami, je hřích. (Žalmy 89:15; 119:142, 172; 19:8; 111:7, 8; Římanům 7:12, 16; 1 Timoteovi 1:8 [srov. Jakub 4:17]; 1 Jan 3:4; Římanům 3:20)

Vyhlášen a napsán Kristem

 

Zákon Boží (také nazývaný zákonem Kristovým) byl vyhlášen naším Spasitelem na hoře Sinai (2 Mojžíš 20:1–17) a byl napsán jeho vlastní rukou na dvou kamenných deskách. (2 Mojžíš 31:18; Skutky 7:38 [srov. Izaiáš 63:9; Malachiáš 3:1; 1 Korintským 10:4, 9; Židům 12:24–26]; 5 Mojžíš 33:2; 2 Mojžíš 24:12; 5 Mojžíš 4:2, 12, 13; 5:4–7, 22) Je to tentýž zákon, který byl dán na samém počátku Adamovi a Evě a patriarchům. (Ozeáš 6:7 [„jako lidskou“ = v hebr. „jako Adam“]; 1 Mojžíš 4:7 [srov. 1 Jan 3:4]; 1 Mojžíš 26:5; Římanům 4:15; 5:12) Tento zákon by se nikdy neměl plést s obřadním zákonem, a nic se nemá z něho ubírat ani k němu přidávat. Desatero bylo blíže určeno a vysvětleno v ustanoveních a soudech. Toto bylo základem smlouvy, kterou Bůh učinil se svým lidem na Sinai. (2 Mojžíš 24:4, 7, 8; Židům 9:19, 20)

„Byl to Kristus, kdo uprostřed hromu a ohně vyhlásil zákon na hoře Sinai.“ – MB 45.

Obhajován Kristem

 

Když byl Kristus na zemi, nezměnil ani nezrušil svůj zákon – zákon deseti přikázání. (Matouš 5:17–20) Naopak, velebil ho, obhajoval ho, vysvětloval ho, vyučoval mu, ctil ho a káral jeho přestupníky. (Izaiáš 42:21; Matouš 5:21, 22, 27, 28; 7:12; 15:3; 19:17–19; 22:36–40; 23:2, 3; Lukáš 10:25, 26; 16:17, 18; Jan 7:19)

Psán na srdce Kristových následovníků

 

Pod Novou Smlouvou nás Duch svatý uvádí do veškeré pravdy a píše zákon Boží (zákon Kristův) na naše srdce. (Ezechiel 36:24–29; Jeremiáš 31:33; Židům 8:10; 2 Korintským 3:3)

Vyučován apoštoly

 

Mravní zákon Boží, zákon deseti přikázání, jak on je v Ježíšovi (Žalm 40:9), zůstává v platnosti pod Novou Smlouvou jako zrcadlo pro naše sebezpytování. (Skutky 25:8; 24:14; Římanům 2:12–23; 3:19–21, 31; 4:15; 7:7–14, 22; 8:4, 7; 1 Korintským 7:19; 15:56; 1 Timoteovi 1:9, 10; Jakub 1:22–25; 2:8–14; 4:11; 1 Jan 2:3–6; 3:4; 5:3; Zjevení 11:19; 22:14) Apoštolové mu vyučovali jako cennému dědictví, které přijali od Boha skrze Židy. (Římanům 2:25–27)

„Když byl chrám Boží otevřen na nebi, bylo viděti truhlu jeho smlouvy. [Zjevení 11:19] Ve svatyni v nebi, uvnitř svatyně svatých, jest posvátně uchován božský zákon – zákon, který sám Bůh mluvil uprostřed hromů na Sinai a který napsal svým prstem na kamenných deskách.

„Zákon Boží ve svatyni v nebi jest veliký originál, jehož příkazy, napsané na kamenných deskách a zaznamenané Mojžíšem v jeho pěti knihách, byly neomylným opisem.“ – GC 433, 434.

„Mravní zákon nebyl nikdy předobrazem ani stínem [věcí budoucích]. Existoval před stvořením člověka, a bude trvati tak dlouho, jak dlouho zůstává trůn Boží.“ – 1SM 239, 240.

Kristus a zákon: Neoddělitelní

 

Kristus pravil, že přijde se zákonem ve svém srdci. (Žalm 40:8; Židům 10:8, 9) Proto nemůžeme přijímat zákon bez Krista ani Krista bez zákona. Oba jsou neoddělitelní jeden od druhého. Konec (neboli cíl) zákona je, aby nám ukazoval naše hříchy (Římanům 3:20; Jakub 1:22–25) a vedl nás k tomu, který nesl hřích, Ježíši Kristu (Římanům 10:4; Galatským 3:24). Když přijímáme Krista, on píše svůj zákon, Desatero, na naše srdce. (Jeremiáš 31:33; Židům 10:16)

„Zákon jest veliké zrcadlo, jehož prostřednictvím může hříšník poznávati kazy své mravní povahy.“ – ST, July 18, 1878.

Měřítko soudu

 

Zákon Boží je měřítkem, podle kterého budou souzeny skutky, slova, úmysly a myšlenky lidí. (Kazatel 12:13, 14; Římanům 2:12, 13; 3:19; Jakub 2:12)

„Zákon Boží jest měřítkem, podle kterého budou povahy a životy lidí prověřovány na soudu.“ – GC 482.

Ustanovení a soudy

 

„On [Hospodin] nezůstal jen u vydání příkazů Desatera. Viděl, že lid jest tak snadno sváděn s pravé cesty, že nechtěl nechati dveře pokušení nestráženy. Mojžíšovi bylo přikázáno zapisovati, jak ho Bůh bude vybízeti, soudy a zákony, podávající podrobné poučení o tom, co se požaduje. Tyto předpisy, týkající se povinnosti lidí k Bohu, k sobě navzájem, a k cizincům, byly jen zásady Deseti Přikázání, rozvedené a podané zvláštním způsobem, že nikdo nemusel zblouditi. Byly určeny k tomu, aby střežily posvátnost deseti příkazů vyrytých na kamenných deskách. . . .

„Kdyby byl lid vykonával zásady Deseti Přikázání, nebylo by bývalo zapotřebí žádných dalších předpisů, daných Mojžíšovi.“ – PP 364.

  1. OBŘADNÍ ZÁKON

 

Obřadní zákon, který zahrnoval obětní systém a sedm ročních sobot (Židovských svátků), předznamenával tajemství obsažená v plánu spasení. Jeho rituály ukazovaly na zaslíbeného Spasitele. Kristova smrt ho učinila neplatným. (Efezským 2:15; Kolossenským 2:14–17 [srov. Jan 19:30; Matouš 27:51]; Židům 9:8–10; 10:1–6, 8) Ačkoliv je záměrem nepřítele svádět lid, aby si pletli mravní zákon Boží s obřadním zákonem, použijeme-li na ten první určité verše, které se čistě vztahují na ten druhý, můžeme vidět rozdíl mezi oběma.

Zákon týkající se Levitského kněžství byl také zrušen. (Židům 7:12–14, 19, 28)

„Obřadní zákon byl . . . dán Mojžíšovi a on ho zapsal do knihy. Avšak zákon Deseti Přikázání vyhlášený na Sinai byl napsán samotným Bohem na kamenné desky a byl posvátně uchováván v truhle. Jsou mnozí, kteří zkoušejí míchati tyto dva systémy, používajíce texty, které mluví o obřadním zákonu, aby prokázali, že mravní zákon byl zrušen; ale toto jest překrucování Písem. Rozdíl mezi oběma systémy jest značný a jasný.“ – PP 365.

„Také mnozí v křesťanském světě mají oponu před svýma očima a srdcem. Nevidí na konec toho, co skončilo. Nevidí, že to byl pouze obřadní zákon, který byl zrušen ve smrti Kristově. Tvrdí, že mravní zákon byl přibit ke kříži. Těžká jest opona, která zatemňuje jejich rozum.“ – 1SM 239.

„Kristovou touhou bylo . . . vyprostiti je z rituálů a obřadů, které dosud prováděli jako to hlavní, a které přijetí evangelia učinilo už neúčinnými. Pokračovati v těchto rituálech by bylo urážkou Jehovaha.“ – 5BC 1139, 1140.

Kapitola IV

Sobota

 

Poté, co Hospodin dokončil dílo stvoření, odpočinul v den sedmý. Pak mu požehnal a posvětil ho ve prospěch člověka, aby ho světil a ustal od veškeré světské práce. Takto byla Sobota ustanovena jako památník díla Stvořitelova. Je to den Hospodinův, den Páně. (1 Mojžíš 2:1–3; Marek 2:28; 2 Mojžíš 20:8–11; 16:23; Izaiáš 56:2; 58:13) Sobota je také znamením Božího duchovního odpočinutí, v němž on chtěl, aby měli účast Adam a jeho potomstvo. Pro nás je proto Sobota znamením odpočinutí, které nacházíme v Kristu. (Židům 3:18, 19; 4:1–4, 9–11 [srov. Matouš 11:28, 29])

„Zákon Boží existoval dříve, než byl stvořen člověk. Andělé se jím řídili. Satan padl proto, že přestoupil zásady Boží vlády. Poté, co byli stvořeni Adam a Eva, Bůh jim oznámil svůj zákon. Ten tehdy nebyl psaný, avšak oni v něm byli vyučeni od Jehovaha.

„Sobota čtvrtého přikázání byla ustanovena v ráji. Zásady zakotvené v Desateru existovaly před pádem, a odpovídaly stavu svatých bytostí. Po pádu tyto zásady nebyly změněny, nic nebylo vyňato ze zákona Božího, ale další předpisy byly dány, aby vyhovovaly člověku v jeho padlém stavu.“ – ST, June 10, 1880.

„Sobota nebyla pouze pro Izrael, ale pro svět. Byla v známost uvedena lidem v ráji a jako ostatní předpisy Desatera jest nehynoucím závazkem. O onom zákonu, jehož je čtvrté přikázání součástí, Kristus prohlašuje: ‚Dokudž nepomine nebe i země, jediná literka aneb jeden puňktík nepomine z zákona.‘ Dokud budou trvati nebesa i země, zůstane Sobota jako znamení moci Stvořitelovy. A až na zemi znovu rozkvete ráj, bude Boží svatý den odpočinku ctěn všemi pod sluncem. ‚Od Soboty do Soboty‘ vycházeti bude obyvatelstvo oslavené nové země ‚aby se klanělo přede mnou, praví Hospodin.‘ (Matouš 5:18; Izaiáš 66:23)

„Žádné jiné ustanovení, které bylo svěřeno Židům, nevedlo tak plně k jejich odlišení od okolních národů, jako k němu vedla Sobota. Božím záměrem bylo, aby její zachovávání je vyznačovalo jako ty, kteří jeho uctívají. Měla býti znamením jejich odloučení od modlářství a jejich spojení s pravým Bohem. Ale aby mohli lidé světiti Sobotu, musejí sami býti svatí. Skrze víru se musejí státi účastníky spravedlnosti Kristovy. Když byl Izraeli vydán příkaz: ‚Pomni na den sobotní, abys jej světil,‘ Hospodin jim také pravil: ‚Lid svatý budete mi.‘ (2 Mojžíš 20:8; 22:31) Jedině takto mohla Sobota odlišovati Izrael jako ty, kteří uctívají Boha.

„Jakmile se Židé odvrátili od Boha a přestali si přivlastňovati spravedlnost Kristovu skrze víru, ztratila pro ně Sobota svůj smysl. Satan se snažil vyvyšovati sebe a odtahovati lid od Krista, a působil k převrácení Soboty, protože ona jest znamením moci Kristovy. Židovští vůdcové vykonávali vůli Satanovu tím, že Boží den odpočinku obklopili těžkými požadavky. Ve dnech Kristových byla Sobota tak převrácená, že její zachovávání odráželo spíše povahu sobeckých a svévolných lidí, než povahu milujícího nebeského Otce.“ – DA 283, 284.

Znamení vztahu mezi Bohem a jeho lidem

 

Sobota je znamením vztahu mezi Bohem a Jeho lidem. Ona je vyznačuje jako jeho zvláštní, prazvláštní lid, který ostříhá jeho přikázání, který je prost modlářství a který uctívá pravého Boha. (2 Mojžíš 31:16, 17; Ezechiel 20:20)

Znamení vysvobození a vykoupení

 

Když synové Izraelští vyšli z Egypta, bylo o Sobotě prohlášeno, že je také znamením vysvobození z otroctví. (5 Mojžíš 5:15) Stala se součástí psaného zákona Božího – onoho „ohnivého zákona“ deseti přikázání – který svítil z pravice Hospodinovy. (5 Mojžíš 33:2) Pro nás je Sobota také znamením vysvobození z otroctví hříchu. Je proto znamením posvěcení a vykoupení. (Jan 8:32–36; 2 Mojžíš 31:12, 13; Izaiáš 56:1, 2; Ezechiel 20:12 [srov. Jan 17:17])

Znamení Kristovy spravedlnosti

 

Protože zákon Boží je výrazem jeho spravedlnosti (Žalm 119:142, 172), a protože Sobota je pečetí Božího zákona (2 Mojžíš 31:17; Izaiáš 8:16), pravé ostříhání Soboty je také znamením Kristovy spravedlnosti v jeho následovnících.

Kristus učil pravému ostříhání Soboty

 

Rozepře mezi Ježíšem a farizeji ohledně Soboty nikdy nezahrnovala otázku, zda by se Sobota měla zachovávat či nikoliv. Rozprava se týkala pouze otázky, jak by se Sobota měla zachovávat. Ježíš odstranil všechny zbytečné lidské tradice a učil „zákonnému“ ostříhání Soboty tím, že nám dával příklad. (Lukáš 4:16; Matouš 12:1–12; Lukáš 13:10–17; Jan 5:2–11; 7:22, 23) Vyučováním správnému ostříhání Soboty podle zákona potvrdil Kristus posvátnou platnost přikázání o Sobotě.

Kristův příkaz jeho učedníkům, aby se modlili, aby jejich utíkání nepřipadlo na Sobotu, potvrzuje posvátnost Soboty v křesťanském zřízení. (Matouš 24:20) Onen příkaz byl dán nejen ve prospěch věřících žijících v Judstvu po Kristově ukřižování (srov. Matouš 24:16–18; Skutky 8:1), ale také ve prospěch těch, kteří budou žít v posledních dnech. (Matouš 24:3, 32, 33)

Farizeové, kteří Krista neustále sledovali, nebyli schopni nalézt při něm nějaký důkaz o porušování Soboty. Dokonce ani, když stál před Kaifášem, nemohli ho obvinit z toho, že porušoval Sobotu. Dokonce se ani nepokoušeli použít proti němu křivá svědectví v tomto bodě. (Lukáš 6:7; Matouš 26:59–66; Jan 18:28–31)

Když byla nová smlouva již potvrzena Kristovou smrtí na kříži (Židům 9:16), a protože žádná změna nemohla být učiněna poté, co byla smlouva potvrzena (Galatským 3:15), učedníci stále pokračovali, odpočívajíce v Sobotu, v poslušnosti vůči čtvrtému přikázání. (Lukáš 23:56)

Bezprostředně před svým nanebevstoupením vydal Kristus závěrečné příkazy svým učedníkům, aby učili a zachovávali „všecko, což jsem koli přikázal vám.“ Nikdy nepověděl jediné slovo o nějaké předpokládané změně Soboty na neděli – minulé, současné ani budoucí. (Matouš 28:20 [srov. Lukáš 16:17])

První křesťané věrně ostříhali Sobotu

 

První křesťané ostříhali Sobotu, sedmý den týdne, a konali náboženská shromáždění důsledně v tento den. (Skutky 13:14, 42, 44; 16:13; 17:1–3) Po dobu jednoho roku a šesti měsíců kázal Pavel v Korintu na každou Sobotu, přesvědčuje Židy i Řeky, a neexistuje ani náznak toho, že by někdy zkusil představit změnu Soboty na neděli. (Skutky 18:4, 11) Ananiáš, vedoucí církve, byl by neudržel dobrou pověst mezi všemi Židy, kdyby nebyl přísně ostříhal Sobotu. (Skutky 22:12)

Po Kristově nanebevstoupení jak Židé, tak křesťané konali bohoslužby v školách v den Sobotní. (Skutky 9:12; 22:19; 15:21 [srov. Matouš 23:1–3; Jan 16:2]) Neexistuje žádný důkaz, že první křesťané uráželi Židy neostříháním Soboty. (Skutky 25:8; 1 Korintským 10:32)

Když v církvi vznikl spor o obřadní zákon, nemělo to za následek vůbec žádný pokus o změnu Soboty. Toto dokazuje, že takový pokus nebyl nikdy mezi prvními křesťany učiněn. Kdyby se některý z vedoucích pokoušel učinit tak závažnou věc, celá kniha Skutků by byla planula odkazy na spor způsobený pokusem o odchylku. Proto dokonalé ticho kolem této otázky prokazuje, že první křesťané neprovedli nic nového v této věci. (Skutky 15:1–6, 23–29)

Na nové Zemi

 

Na zemi, jež bude učiněna novou, budou vykoupení přicházet, aby se Sobotu co Sobotu klaněli před Hospodinem. Sobota bude nadále památníkem Božího stvoření po celou věčnost. (Izaiáš 66:22, 23)

Svěcení Soboty

 

„Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své; ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho.“ (2 Mojžíš 20:8–11)

Čtvrté přikázání Zákona Božího potvrzuje platnost sedmého dne týdne jako Soboty, kterou Bůh ustanovil v ráji. Poté, co odpočinul v tento den, Bůh mu požehnal a posvětil ho. (1 Mojžíš 2:3) Pak ho oddělil jako svou Sobotu, svatý den odpočinku, památník svého stvoření. (Marek 2:27) Také ji učinil znamením věrnosti mezi člověkem a sebou, jako jediným pravým Bohem. (2 Mojžíš 31:17)

K pravému ostříhání Soboty, ve shodě s Božím svatým zákonem, může docházet jen tehdy, když Boží původní záměr v jeho ustanovení Soboty sedmého dne je jasně chápán, a když láska k Bohu v srdci je svrchovaná. Svěcením Soboty podle Božích příkazů v jeho Slově potvrzujeme svůj vztah a oddanost k němu jako našemu Bohu, Stvořiteli, Vykupiteli a Otci nebeskému.

Požehnání z ostříhání Soboty

 

Když Bůh požehnal, posvětil a oddělil sedmý den týdne jako svůj svatý den Sobotní, také zaslíbil, že požehná a posvětí všechny, kdož ho budou zachovávat podle jeho příkazů. (Ezechiel 20:12)

„Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Izaiáš 58:14)

Čtvrté přikázání zakazuje všechny druhy světské práce v Sobotu, které se mohou dělat v jiný den týdne. Tento zákaz se týká všech členů domácnosti, návštěvníků pobývajících v našich domovech, a dokonce i našich domácích zvířat používaných k práci.

Pátek, den připravování

 

„V pátek nechť jest dokončena příprava na Sobotu. Přesvědčte se, že jsou všechny šaty připraveny a že veškeré vaření jest hotovo. Nechť jsou boty nakrémovány a koupel provedena. Jest možné toto udělati. Učiníte-li to pravidlem, budete schopni to dělati. Sobota není určena k opravě oděvů, k vaření jídla, k vyhledávání zábav, ani k jiné světské činnosti. Před západem slunce nechť jsou všechny světské práce odloženy a všechny světské noviny odstraněny z dohledu. Rodiče, vysvětlete svou práci a svůj záměr svým dětem, a nechte je podíleti se na vaší přípravě k ostříhání Soboty podle přikázání.“ – 6T 355, 356.

„V pátek se má dohlížeti na oblečení dětí. Během týdně by měly vlastnoručně všechno připraviti pod vedením matky tak, aby se pak mohly oblékati tiše, bez jakéhokoliv zmatku nebo spěchu a ukvapených řečí.“ – CG 528.

„Jest ještě další dílo, kterému by se měla věnovati pozornost v den připravování. V tento den by se všechny různice mezi bratry, ať v rodině nebo v církvi, měly odstraniti. Nechť veškerá hořkost a hněv i zášť jsou z duše vypuzeny. V pokorném duchu ‚vyznávejtež se pak jedni druhým z hříchů, a modlte se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli.‘ (Jakub 5:16)“ – 6T 356.

„Když začíná Sobota, měli bychom uvésti stráž sami na sebe, na své činy a svá slova, abychom neokrádali Boha přivlastňováním si toho času, který patří přísně Hospodinu, k svému vlastnímu využití. Neměli bychom ani u sebe ani u svých dětí trpěti vykonávání jakéhokoliv druhu vlastní práce pro živobytí ani ničeho, co by se mohlo vykonati v šesti pracovních dnech. Pátek jest den připravování. Tehdy se může věnovati čas k vykonávání nezbytné přípravy na Sobotu a k přemýšlení a rozmluvě o tom. Cokoli, co by z pohledu Nebes bylo považováno za porušení svaté Soboty, by nemělo zůstati nevysloveno či nevykonáno, aby nebylo vysloveno či vykonáno v Sobotu. Bůh vyžaduje, abychom se v Sobotu nejen zdrželi od tělesné práce, ale aby mysl byla ukázněna zabývati se posvátnými tématy. Čtvrté Přikázání jest prakticky přestupováno rozmlouváním o světských věcech či zapojováním se do povrchního a nicotného rozhovoru. Mluvení o čemkoli nebo o všem, co může vstoupiti na mysl, jest mluvení svých vlastních slov. Každá odchylka od práva nás uvádí do otroctví a odsouzení.“ – CG 529, 530.

Věci slučitelné s ostříháním Soboty

(Příklady):

 

Kristus se účastnil církevních shromáždění v Sobotu (Lukáš 4:16) a vyučoval nás příkladem, že je zákonné činit dobře v tento den. (Matouš 12:9–13; Marek 3:1–5)

Kristus byl pravý Lékař-Misionář a mnoho lidí uzdravil v Sobotu. V souvislosti s uzdravováním a sociální službou uvedl: „Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.“ (Marek 2:27)

Proto všechny skutky milosrdenství, které jsou v souladu s účelem Soboty, jsou dovoleny. (Matouš 25:35, 36)

„Lékaři potřebují, aby pěstovali ducha sebezapření a sebeobětování. Může býti nezbytné věnovati dokonce čas svaté Soboty k ulehčení lidského utrpení. Avšak odměna za takovou práci měla by se uložiti do pokladnice Páně, aby byla použita pro ctihodné chudé, kteří potřebují lékařskou pohotovost, ale nemohou si dovoliti za ni zaplatiti.“ – MM 216.

„Často jsou lékaři v Sobotu povoláni sloužiti nemocným a jest pro ně nemožné tráviti čas pro odpočinek a pobožnost. Spasitel nám svým příkladem ukázal, že jest správné ulehčovati utrpení v tento den; avšak lékaři a ošetřovatelky by neměli dělati žádnou zbytečnou práci. Běžná ošetření a operace, které mohou počkati, by měly býti odloženy až do dalšího dne. Nechť pacienti poznají, že lékaři musejí míti jeden den pro odpočinek.“ – MM 214.

„Jak moc potřebuje věrný lékař soucítění a modlitby lidu Božího. Jeho nároky v tomto směru nejsou nižší než nároky nejoddanějšího služebníka nebo misijního pracovníka. Zbaven, jak on často bývá, potřebného odpočinku a spánku, a dokonce náboženských výsad v Sobotu, potřebuje dvojnásobnou porci milosti, čerstvou zásobu na každý den, nebo bude ztráceti své držení se Boha a bude v nebezpečí nořiti se hlouběji v duchovní temnotu, než lidé jiných povolání. A ještě často musí snášeti nezasloužené výtky a jest ponechán, aby zůstal sám, vystaven Satanovým nejdivočejším pokušením, cítě se nepochopen, zrazen svými přáteli.“ – 5T 446.

„Skutky nezbytné potřeby a milosrdenství jsou v Sobotu dovoleny, o nemocné a trpící se má vždy pečovati; avšak zbytečná práce má se přísně vylučovati.“ – PP 307.

Věci neslučitelné s ostříháním Soboty

(Příklady):

 

Příprava jídel, tj. vaření, pečení, atd. (2 Mojžíš 16:23)

Přenášení břemen, stejně jako nákup, přeprava a prodej zboží všeho druhu. (Nehemiáš 13:15–22)

Konání svých vlastních libostí a zapojování se do rozhovoru nevhodného pro Sobotu. (Izaiáš 58:13)

Činit si nároky na Boží čas během Soboty.

„Sobota . . . jest čas Boží, nikoli náš; když si na něho činíme nárok, krademe ho Bohu. . . . Bůh nám dal celých šest dnů, v nichž děláme svou práci, a vyhradil si jen jeden pro sebe. Tento by měl býti pro nás dnem požehnání – dnem, kdy bychom měli odložiti všechny svoje světské záležitosti a soustřediti své myšlenky na Boha a nebe.“ – HP 152.

Spravování, čištění, zametání, praní prádla, leštění bot, čtení světských materiálů, atd.

Všeobecné rady

 

Začátek a konec Soboty by se měly pečlivě hlídat. 6T 356.

Veškeré různice mezi členy rodiny a bratřími by se měly odstranit před začátkem Soboty. 6T 356.

Měly by se vyznávat viny Bohu a jeden druhému. CG 356.

Před začátkem Soboty by se všichni členové domácnosti měli shromáždit u rodinného oltáře, aby četli slovo Boží a uctívali Boha skrze modlitbu a píseň.

Děti by se měly podílet na vykonávání rodinné pobožnosti, zvláště pak v Sobotu. 6T 357.

Dlouhé modlitby a služby by se měly vyloučit. 6T 357.

Všichni by měli navštěvovat bohoslužbu a Sobotní školu v Božím domě, kde se mohou stát aktivními účastníky. 6T 367; CG 531.

Každý má podíl na vytváření Sobotních shromáždění, aby byla zajímavá. 6T 362.

I když vaření není v Sobotu dovoleno, není nutné jíst studené jídlo. CG 532.

„Připravte něco, co se bude považovati za pochoutku, něco, co rodina nemá každý den.“ – CG 532.

Mějte v plánu jít ven, abyste viděli ruku Boží v přírodě. CG 533, 534.

Najděte si čas k čtení Bible, knih Ducha Proroctví, atd. CG 532.

Střežte své myšlenky a slova, a nasměrujte své uvažování a rozhovor na duchovní věci. GW92 208.

Pamatujte, že navštěvování nemocných a poskytování studia Bible jsou v dokonalém souladu s duchem pravého svěcení Soboty.

„Ti, kdož nejsou plně obráceni k pravdě, často nechávají svou mysl volně rozjímati o světském zaměstnání, a třebaže mohou v Sobotu odpočívati od tělesné dřiny, jejich jazyky mluví volně to, co jest v jejich mysli; proto ta slova týkající se dobytka, plodin, ztrát a zisků. To vše jest porušování Soboty. Jestliže mysl rozjímá o světských záležitostech, jazyk to bude zjevovati, neboť z hojnosti srdce ústa mluví.“ – 2T 703.

„Měli bychom každou Sobotu zúčtovati se svými dušemi, abychom viděli, zda týden, který uplynul, přinesl duchovní zisk nebo ztrátu.“ – 6T 356.

„Nikdo by si neměl dovoliti se přes týden tak pohroužiti do svých časných zájmů a tak se vyčerpati svým usilováním o světský zisk, že v Sobotu už nemá žádnou sílu ani energii, kterou by vložil do služby Boží. Okrádáme Hospodina, když se zneschopňujeme jej uctívati v jeho svatý den. A stejně tak okrádáme sebe; neboť potřebujeme vřelost a vroucnost společenství, stejně jako sílu, která se získává z moudrosti a zkušenosti druhých křesťanů.“ – CG 530.

„Mnozí potřebují poučiti o tom, jak by měli vypadati v bohoslužebném shromáždění v Sobotu. Nemají vstupovati do přítomnosti Boží v běžném oblečení, které nosí přes týden. Všichni by měli míti zvláštní Sobotní oděv, který by nosili při navštěvování bohoslužby v Božím domě. I když bychom se neměli přizpůsobovati světských módám, nemáme býti lhostejní, pokud jde o náš zevnějšek. Máme býti vkusně upravení, avšak bez ozdob. Dítky Boží by měly býti čisté uvnitř i navenek.“ – 6T 355.

Spaní v domě Božím?

 

„Nechť žádný nepřichází do míst bohoslužby, aby si zdřímnul. V domě Božím by se nemělo spáti. Neusnete, když jste zaneprázdněni svými časnými obchody, protože jste zaujati svou prací. Máme snad připustiti, aby bohoslužba, která zahrnuje věčné zájmy, byla postavena na nižší úroveň, než časné záležitosti života?“ – 6T 361.

Podněty k přípravě jídla na Sobotu

 

„Neměli bychom na Sobotu připravovati vydatnější nebo rozmanitější jídla než na jiné dny. Místo toho by jídlo mělo býti prostší a mělo by se ho jísti méně, aby mysl mohla býti jasná a čilá k chápání duchovních věcí. Přejídání zatemňuje rozum. Mohou se slyšeti nejvzácnější slova, a nemohou býti oceněna, protože mysl jest zmatena z nevhodné stravy. Přejídáním se v Sobotu mnozí toho k zneuctění Boha udělali více, než si myslí.“ – 6T 357.

Cestování v Sobotu

 

„Toužíme-li po požehnání, které jest zaslíbeno poslušným, musíme Sobotu zachovávati přísněji. Obávám se, že často cestujeme v tento den, když by se tomu dalo vyhnouti. V souladu se světlem, které Pán dává, pokud jde o zachovávání Soboty, měli bychom býti opatrnější v cestování loděmi nebo auty v tento den. V těchto záležitostech bychom měli předkládati správný příklad svým dětem a mládeži. Abychom se dostali do církví, které potřebují naši pomoc, a předali jim poselství, které si Bůh přeje, aby je slyšely, může býti pro nás nezbytné cestovati v Sobotu; ale pokud je to možné, měli bychom si zajistiti lístky a učiniti všechna potřebná opatření v některý jiný den. Když se vydáváme na cestu, měli bychom všemožně usilovati o naplánování cesty tak, abychom se vyhnuli dosažení svého cíle v Sobotu.“ – 6T 359, 360.

Hrající si děti v Sobotu?

 

„Rodiče, nade všecko dávejte v Sobotu pozor na své děti. Nedopusťte, aby znesvěcovaly Boží svatý den hraním si v domě nebo venku. Můžete právě tak dobře porušovati Sobotu vy sami, když dovolíte, aby to dělaly vaše děti, a když dopouštíte, aby se vaše děti někde toulaly, a trpíte jim, aby si v Sobotu hrály, Bůh se na vás dívá jako na rušitele Soboty.“ – CG 533.

Navštěvování světských škol a skládání zkoušek v Sobotu

 

„Někteří z našich lidí posílají své děti do školy v Sobotu. Nebyli nuceni to dělati, ale školské úřady měly námitky proti přijímání dětí, jestliže by neměly choditi do školy šest dní. V některých z těchto škol jsou žáci nejen vyučováni v obvyklých oborech studia, ale jsou učeni, aby dělali různé druhy práce; a tady děti těch, kteří vyznávají, že ostříhají přikázání, jsou posílány v Sobotu. Někteří rodiče zkoušeli ospravedlniti své jednání dovoláváním se slov Kristových, že jest zákonné činiti dobré věci v Sobotní den. Jenže stejná úvaha by prokazovala, že lidé smějí pracovati v Sobotu, protože musejí vydělávati na chléb pro své děti; a neexistuje žádná mez, žádná hraniční čára, která by ukazovala, co by se mělo a co by se nemělo dělati. . . .

„Naši bratři nemohou očekávati schválení Boží, když umísťují své děti tam, kde je pro ně nemožné podrobiti se čtvrtému přikázání. Měli by se snažiti o vytvoření nějaké dohody s úřady, kterou by jejich děti byly omluveny z docházky do školy v sedmý den. Pokud se toto nepodaří, pak jest jejich povinností prostě se podrobiti Božím požadavkům za jakoukoliv cenu. Někde ve Střední Evropě byli lidé pokutováni a uvězněni proto, že neposílali své dětí do školy v Sobotu. V jednom místě, poté co bratr prostě oznámil svou víru, přišel k jeho dveřím soudní úředník, a nutil děti, aby šly do školy. Rodiče jim dali Bibli namísto jejich obvyklých učebnic, a ony trávily čas jejím studiem. Avšak kdekoli to bude možné, měli by naši lidé zakládati své vlastní školy. Kde toto nemohou dělati, měli by se co nejdříve přestěhovati někam, kde by mohli svobodně ostříhati přikázání Boží.

„Někteří budou prosazovati, že Hospodin není tak přísný ve svých požadavcích; že není jejich povinností přísně ostříhati Sobotu za tak velikou ztrátu, nebo umísťovati sebe tam, kde budou uváděni do sporu se zákony země. Ale právě tady přichází zkouška, zda budeme ctíti zákon Boží nad požadavky lidí. Toto bude rozlišovati mezi těmi, kdož ctí Boha, a těmi, kdož ho zneucťují. Tady máme prokazovati svou oddanost. Historie Božích jednání se svým lidem ve všech dobách ukazuje, že on vyžaduje přesnou poslušnost. . . .

„Jestliže rodiče dovolují svým dětem, aby přijímaly vzdělání se světem a činily Sobotu běžným dnem, pak ony nemohou obdržeti pečeť Boží. Budou zničeny se světem; a nebude snad jejich krev spočívati na rodičích? Ale když věrně učíme své děti Božím přikázáním, uvádíme je do podřízenosti vůči rodičovské autoritě a potom vírou a modlitbou je odevzdáme Bohu, on bude pracovati spolu s naším úsilím; neboť on to zaslíbil. A když pomsta rozvodnilá procházeti bude zemí, ony budou s námi ukryty v skrýši stánku Hospodinova.“ – HS 216, 217.

„S takovými speciálními nařízeními, jako jsou tyto, jak mohou otcové souhlasiti, aby jejich děti chodily do školy v Sobotu, nebo po nějakou část Soboty, stejně jako v nějaký běžný všední den? Zde se má vyzdvihnouti kříž. Zde jest vedena dělicí čára mezi věrnými a nevěrnými. Toto jest znamení, že jsou lidé, kteří nevyprazdňují zákon Boží, třebaže je to pro ně samotné obětí. Zde můžeme nésti světu své svědectví o naší oddanosti Stvořiteli a Vládci světa. Zde se nese světu svědectví o pravdivosti Soboty.“ – 5MR 79.

Židovské roční svátky

 

Hospodinova týdenní Sobota ukazovala na minulost, na Boží dílo stvoření, zatímco sedm ročních židovských svátků, také zvaných soboty, ukazovalo na budoucnost, na Kristovo dílo vykoupení. Bůh učinil jasný rozdíl mezi těmito dvěma, když pravil: „Sobotu odpočinutí míti budete, když ponižovati budete duší svých, devátého dne téhož měsíce u večer; . . . Kromě sobot Hospodinových. . . .“ (3 Mojžíš 23:32, 38) V Římanům 14:5, Galatským 4:10 a Kolossenským 2:16, 17 je ze souvislosti jasné, že Pavel odkazuje na roční soboty židů („vaše soboty“), nikoli na týdenní Soboty Hospodinovy („moje Soboty“).

Kapitola V

Původ zla a pád Lucifera

 

„Bůh láska jest.“ (1 Jan 4:16) Jeho přirozenost, jeho zákon, jeho vláda, jeho jednání s člověkem, a jeden každý z jeho projevů jsou vyjádřením jeho lásky. A Boží láska je spojena s ostatními vlastnostmi jeho povahy. Vizte kapitolu I. Jak potom mohl Bůh dopustit, aby vzniklo zlo?

Všechny inteligentní bytosti byly stvořeny svobodnými k volbě mezi poslušností nebo neposlušností vůči velikým zásadám pravdy, spravedlnosti a lásky. Lucifer (znamenající „světlonoš“), jeden z nejvznešenějších cherubů, zneužil své svobodné volby. (5 Mojžíš 30:19; Galatským 6:7, 8) Toto byl počátek veliké vzpoury v nebi. Lucifer se stal Satanem (hebr. Shatan, znamenající „odpůrce“). Odložil zákon Boží kvůli sebe-vyvyšování, podvádění, lhaní a vraždění. (Ezechiel 28:13–15, 17; Izaiáš 14:12–14; Zjevení 12:7, 8; Jan 8:44 [srov. 1 Jan 3:15])

Když Satan a jeho andělé byli vyhnáni z nebe, zabydleli se na této zemi, kde pokračovali v díle vzpoury, když se mu naši první rodiče poddali. (Zjevení 12:9, 12, 13; Job 1:6, 7; 1 Petr 5:8; 2 Petr 2:4; Juda 6 [srov. Matouš 8:29]; 1 Mojžíš 3:1–15 [srov. Římanům 5:12])

Satan lživě tvrdí, že tato země, se vším co je na ní, patří jemu. Stal se „bohem“ a „knížetem tohoto světa,“ nikoli právem, ale násilným uchvácením. (Lukáš 4:5, 6; 2 Korintským 4:4; Jan 12:31; 1 Jan 5:19)

Konečné vítězství Krista nad Satanem bylo dosaženo v zahradě Getsemanské a na kříži. (Jan 14:30; 16:11; Židům 2:14, 15) V důsledku Kristova vítězství můžeme i my zvítězit. (1 Korintským 15:57; Jakub 4:7, 8; Zjevení 12:11)

Během milénia (1000 let) bude Satan svázán řetězem okolností na této zemi, a na konci milénia on a jeho následovníci budou propuštěni na krátký čas a pak budou nakonec zničení, a nezůstane ani kořen ani ratolest. (Zjevení 20:1–3, 7–10; Malachiáš 4:1, 3; Izaiáš 14:15–20; Ezechiel 28:16, 18, 19)

Kde a jak počal hřích?

 

„Plán pro naše vykoupení nebyl dodatečným nápadem, plánem zformovaným po pádu Adama. Byl zjevením ‚tajemství od časů věčných skrytého.‘ (Římanům 16:25) Bylo to odhalení zásad, které jsou od časů věčných základem Božího trůnu. Od počátku Bůh a Kristus věděli o odpadnutí Satana a o pádu člověka skrze podvodnou moc toho odpadlíka. Bůh neustanovil, aby existoval hřích, ale předvídal jeho existenci a učinil opatření, které by čelilo strašnému stavu nouze. Tak veliká byla jeho láska k světu, že se smluvně zavázal dáti svého jednorozeného Syna, ‚aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.‘ (Jan 3:16)“ – DA 22.

„Hřích počal u toho, který byl hned po Kristu nejvíce poctěn Bohem a v moci a slávě byl nejvyšší mezi obyvateli nebe. Lucifer, ‚jitřenky syn,‘ byl první z cherubů ochránců, svatý a neposkvrněný. Stál v přítomnosti velkého Stvořitele a ustavičné paprsky slávy, halící věčného Boha, na něm spočívaly.“ – PP 35.

Satan vkládá do mysli nevěřících následující otázky: Když Bůh věděl, že naši první rodiče padnou v pokušení, proč je stvořil? Nebo, proč místo nich nestvořil jiného muže a jinou ženu, kteří by nepadli, když by byli pokoušeni? Ale on už se neptá stejnými otázkami ohledně sebe, protože on je původce hříchu, a ten, kdo pokoušel Adama a Evu, aby přestoupili Boží příkaz. Původ hříchu je pro nás tajemstvím. (5 Mojžíš 29:29)

„Dnes jsou tisíce těch, kteří opakují stejné vzpurné reptání proti Bohu. Oni nevidí, že zbaviti člověka svobody volby by znamenalo okrásti ho o jeho výsadní práva jako inteligentní bytosti a učiniti ho pouhým automatem. Není Božím záměrem vnucovati vůli. Člověk byl stvořen svobodnou morální osobností. Jako obyvatelé všech jiných světů musí býti podroben zkoušce z poslušnosti; avšak nikdy nebyl uveden do takového postavení, aby poddání se zlu se stalo nezbytnou záležitostí. Nedopouští se, aby na něho přišlo pokušení či zkouška, kterým by nebyl schopen odolati. Bůh učinil tak rozsáhlá opatření, že člověk nemusí býti nikdy poražen v boji se Satanem.“ – PP 331, 332.

„Protože zákon lásky jest základem vlády Boží, štěstí všech inteligentních bytostí závisí na jejich dokonalém souladu s jeho velkými zásadami spravedlnosti. Bůh vyžaduje ode všech svých tvorů službu lásky – službu, která pramení z ocenění jeho povahy. Nemá žádné zalíbení ve vynucené oddanosti; a všem dává svobodu vůle, aby mu vykonávali dobrovolnou službu. – PP 34

„Avšak byl jeden [Lucifer], který si zvolil zneužíti tuto svobodu. Hřích počal u toho, který byl hned po Kristu nejvíce poctěn Bohem a který v moci a slávě stál nejvýše mezi obyvateli nebe.“ – GC 493.

„Když spor znovu pokračoval na zemi, Satan opět získal zdánlivou výhodu. Člověk se přestoupením stal jeho zajatcem, a také království člověka bylo zrazeno do rukou arci-buřiče. Nyní se zdála býti otevřená cesta pro Satana, aby založil nezávislé království a kladl odpor autoritě Boha a jeho Syna.“ – PP 331.

„V době, kdy se hřích stal vědou, kdy nepřátelství člověka proti nebi bylo nejprudší, kdy vzpoura zapustila své kořeny hluboko do lidského srdce, kdy neřest byla posvěcena jako součást náboženství, kdy Satan jásal nad pomyšlením, že svedl lidi do takového stavu zla, že Bůh zničí svět, byl na svět poslán Ježíš, ne aby ho odsoudil, ale, úžasná milosti! aby svět spasil. Nepadlé světy pozorovaly s intenzivním zájmem, zda Jehovah povstane a zničí obyvatele země, a Satan se vychloubal, že kdyby to Bůh udělal, on by dokončil své plány a zajistil si pro sebe oddanost nepadlých světů. Měl připraveny argumenty, aby jimi hodil vinu na Boha a rozšířil svou vzpouru na nebeské světy; avšak v této krizi, namísto zničení světa, poslal Bůh svého syna, aby ho spasil.“ – ST, February 5, 1894.

„Proč se stalo, že Satanova existence nebyla zničena na počátku jeho vzpoury? Stalo se tak, aby vesmír byl přesvědčen o Boží spravedlnosti v jeho jednání se zlem; aby hřích obdržel věčné odsouzení.“ – Ed 308.

Kapitola VI

Stvoření

 

Bible učí, že vesmír a různé formy života byly stvořeny Bohem skrze Krista z věcí neviditelných, a že „Boží stvoření je jen zásobárna prostředků, které má připraveny k okamžitému použití“ podle svých záměrů (LHU 66). (Židům 11:3; Žalm 33:6, 9; 1 Mojžíš 1:1; 2:7; Job 26:7–14; 38:36; Izaiáš 45:18; Kolossenským 1:16) Máme určité pochopení neviditelného Boha prostřednictvím viditelných věci, které stvořil. (Římanům 1:19, 20; Žalm 19:2) Bůh stvořil tento svět v šesti doslovných dnech. (1 Mojžíš 1:31; 2:1; Židům 1:2; Jan 1:3; Job 38:4–7; 2 Mojžíš 20:11)

Lidské bytosti nemohou spočítat hvězdy, ale v Boží vševědoucnosti jsou všechny sečteny a podle jména povolávány. (Žalm 147:4, 5; Izaiáš 40:26; Job 9:9)

Bůh není jen Stvořitel, ale také Udržovatel věcí, které uvedl do existence. Také učinil a stále činí opatření, aby zásobil svá stvoření potravou. (Izaiáš 40:12; 42:5; Matouš 5:45; Skutky 17:24–28; 1 Mojžíš 1:29, 30; Žalm 65:10–14; Matouš 6:25–30)

Když dílo stvoření bylo dokončeno, všechno bylo „velmi dobré.“ (1 Mojžíš 1:31; Žalm 8:2, 4, 10; Kazatel 7:29)

Vesmír, svět, lidstvo, zvířecí říše a rostlinná říše jsou vysoce organizované systémy, které nemohly vzniknout náhodou. Věci, které zjevují záměrný „účel“ (jako například mysl k myšlení, oči k vidění, uši k slyšení) vyšly z „rukou“ Inteligence, vševědoucí a všemocné Bytosti, kterou Bible nazývá Bohem. Příroda jasně zjevuje důmyslný záměr, a kde je záměr, tam je konstruktér. Člověk by jistě potřeboval hodně víry, aby uvěřil, že třesení nebo otáčení obrovského bubnu, obsahujícího miliony částeček kovu, by během dlouhého časového období vyrobilo hodiny, psací stroje a počítače; nebo že výbuch v prodejně tiskovin by vyrobil encyklopedii. O kolik více víry by pak on či ona potřebovali, aby uvěřili, že lidské bytosti jen tak náhodou vznikly samy od sebe následkem nevědomého, necitelného a bezcílného vzájemného působení živlů země–voda–vítr–oheň, a nic jiného? Proto jestliže někdo nevěří v Boha, pak on či ona automaticky věří, že slepá a nemohoucí náhoda může vytvořit velice složité věci, jako například lidské bytosti, svět a vesmír. Jinými slovy, člověk potřebuje více víry k tomu, aby nevěřil v Boha, než aby v něho věřil.

„Při formování našeho světa nebyl Bůh vázán na prapůvodní existenci hmoty. Naopak, všechny věci, hmotné nebo duchovní, povstaly před Pánem Jehovahem jeho slovem a byly stvořeny pro jeho vlastní záměr. Nebesa i všecko vojsko jejich, země i všechno co jest na ní, nejsou jen dílem jeho ruky; ony počaly existovati dechem jeho úst.“ – 8T 258, 259.

„Když země vyšla z ruky svého Učinitele, byla mimořádně nádherná. Její povrch byl členěn horami, kopci a rovinami, proložen vznešenými řekami a rozkošnými jezery; ale kopce a hory nebyly strmé a rozeklané, oplývajíce hrozivými srázy a děsivými roklinami, jako je tomu nyní; ostré a drsné hrany zemského skalnatého podkladu byly pohřbeny pod úrodnou půdou, která všude produkovala bujný růst zeleně. Nebyly tam žádné odporné močály ani neúrodné pouště. Půvabné keře a lahodné květiny vítaly oko na každém kroku. Výšiny byly korunovány stromy majestátnějšími než jakékoli z těch, které existují nyní. Vzduch, nezamořený odpornými škodlivinami, byl čistý a zdravý. Celá krajina překonala v kráse okrasné zahrady nejpyšnějšího paláce. Andělské vojsko s potěšením sledovalo výjev a radovalo se z podivuhodného díla Božího.“ – PP 44.

Kapitola VII

Plán vykoupení

 

Kvůli hříchu byl člověk oddělen od Boha, Zdroje života; a pokud nevyužije opatření, které bylo učiněno pro jeho obnovu, musí zemřít věčnou smrtí (zánikem). (Izaiáš 59:2 [srov. Jan 1:4]; Římanům 5:12; 6:23 [první část]) Avšak nemusí zahynout, pokud si to nepřeje. Může nalézt cestu zpět k Bohu a těšit se z věčného života, skrze Krista. (Jan 6:35, 40, 47, 48; 14:6)

Kristus tím, že zemřel na kříži za naše hříchy, nás vykoupil z trestu smrti, vyhlášeného svatým Zákonem Božím, který jsme přestoupili. Víc než to. Kristus nám uděluje božskou moc, aby se spojila s lidským úsilím. Takto vírou v Krista (když pro sebe přijmeme jeho život a smrt, a poddáme se vedení jeho Ducha) a pokáním a obnovením znovu získáme to, co bylo ztraceno našimi prvními rodiči.

Plán vykoupení byl podnícen láskou Boží k padlému lidstvu. Pro naše spasení bylo učiněno plné opatření. (1 Mojžíš 3:15; Izaiáš 12:2; 45:22) Obvinění, které farizeové vyřkli proti Kristu: „Tento hříšníky přijímá,“ je naše veliká naděje. (Lukáš 15:2; Jan 3:15; 1 Timoteovi 1:15; 1 Korintským 15:3; 1 Tessalonicenským 5:9, 10; Titovi 3:3–8)

„Místo abychom se pokoušeli ustanoviti svou vlastní spravedlnost, přijímáme spravedlnost Kristovu. Jeho krev usmiřuje za naše hříchy. Jeho poslušnost jest přijímána za nás. Pak srdce obnovené Duchem svatým ponese ‚ovoce Ducha.‘ Skrze milost Kristovu budeme žíti v poslušnosti vůči zákonu Božímu, napsanému na našich srdcích. Majíce Ducha Kristova, budeme choditi právě tak, jak chodil on.“ – PP 372.

„Pyšné srdce se snaží, aby si zasloužilo spasení; ale jak náš nárok na nebe, tak naše způsobilost pro něho nacházejí se v spravedlnosti Kristově. Hospodin nemůže udělati nic pro obnovení člověka, dokud on, přesvědčen o své slabosti a zbaven veškeré soběstačnosti, se nepoddá vedení Božímu. Pak může přijmouti dar, s kterým Bůh čeká, aby mu udělil. Duši, která vnímá svou nouzi, není nic odepřeno. Má neomezený přístup k tomu, v němž přebývá všechna plnost.“ – DA 300.

  1. MILOST, VÍRA A SKUTKY

 

Milost

 

Milost je „dar Boží.“ Je to „nezasloužená laskavost.“ (Efezským 2:8; Římanům 5:20, 21; 6:23)

Milost není povolení, aby člověk pokračoval v hříchu (Římanům 6:1, 2; Galatským 2:17, 18; Jan 8:11; Židům 10:26–29; 1 Jan 3:3–10), ale opatření, moc, aby se člověk vydal v poslušnost vůči Bohu. Ti, kdož poslouchají Hospodina, nejsou již „pod zákonem“ [pod pokutou nebo trestem zákona]. (Římanům 6:14, 15) Jsou pod milostí Kristovou, která je uschopňuje poslouchat přikázání Všemohoucího. (1 Korintským 15:10; 2 Timoteovi 2:1 [srov. Efezským 6:10]; Efezským 2:8–10; Filipenským 2:13; 4:13; Titovi 2:11, 12; 1 Jan 3:22; 5:3)

„Právě milost, vštípena do duše Kristem, vytváří v člověku nepřátelství proti Satanovi. Bez této přeměňující milosti a obnovující moci by člověk zůstal zajatcem Satanovým, služebníkem vždy připraveným vykonávati jeho nařízení. Avšak nový princip v duši vytváří boj tam, kde byl dosud mír. Moc, kterou Kristus uděluje, uschopňuje člověka, aby odporoval tyranovi a uchvatiteli. Kdokoli jest viděn, že si oškliví hřích, místo aby ho miloval, kdokoli odporuje těm a přemáhá ty vášně, které ho vnitřně ovládaly, ten projevuje působení principu, který jest výhradně shůry.“ – GC 506.

„Největší projev milosti a moci Kristovy, který mohou muži a ženy předvésti, jest tehdy, když se přirozený člověk stává účastníkem božské přirozenosti, a skrze moc, kterou milost Kristova uděluje, překonává to porušení, které jest na světě v žádostech.“ – CT 251, 252.

„Jediná moc, která může stvořiti či zvěčniti pravý mír, jest milost Kristova. Když tato jest vštípena do srdce, bude vypuzovati zlé vášně, které způsobují spor a neshodu.“ – DA 305.

„Bez milosti Kristovy jest hříšník v beznadějném stavu; není možné pro něj nic udělati; ale skrze božskou milost jest člověku udělena nadpřirozená moc, která působí v mysli a srdci a povaze. Právě skrze udělení milosti Kristovy jest hřích rozpoznán ve své odporné povaze a nakonec vypuzen z chrámu duše. Právě skrze milost jsme uvedeni do společenství s Kristem, abychom s Ním byli spojeni v díle spasení.“ – 1SM 366.

Víra

 

Člověk je spasen milostí skrze víru. (Jan 3:14–16; Skutky 15:11; Efezským 2:8, 9; 2 Timoteovi 3:15)

„Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ (Židům 11:1)

„Víra z slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží.“ (Římanům 10:17)

„Skrze víru přijímáme milost Boží; ale víra není náš Spasitel. Sama o sobě nemá žádné zásluhy. Ona jest rukou, kterou se chápeme Krista a přivlastňujeme si jeho zásluhy, pomoc proti hříchu. A nemůžeme ani činiti pokání bez pomoci Ducha Božího. Písmo praví o Kristu: ‚Toho Bůh, kníže a spasitele, povýšil pravicí svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů.‘ (Skutky 5:31) Pokání přichází od Krista právě tak jako odpuštění.

„Jak potom máme býti spaseni? ‚Jakož Mojžíš povýšil hada na poušti,‘ tak byl povýšen Syn člověka, a každý, kdož byl podveden a uštknut hadem, může pohleděti a žíti. ‚Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa.‘ (Jan 1:29) Světlo zářící z kříže zjevuje lásku Boží. Jeho láska nás k němu přitahuje. Neodporujeme-li tomuto přitahování, budeme vedeni k patě kříže v pokání pro hříchy, které ukřižovaly Spasitele. Potom Duch Boží skrze víru vytváří nový život v duši. Myšlenky a touhy jsou uváděny v poslušnost vůči vůli Kristově.“ – DA 175, 176.

Skutky

 

Jedním ze záměrů plánu vykoupení je přimět nás, abychom přestali doufat ve své vlastní skutky spravedlnosti. (Lukáš 16:15; 2 Timoteovi 1:9; Galatským 2:16; Titovi 3:4–7; Římanům 3:27, 28; Židům 4:10) Důvodem je to, že pouhé skutky spravedlnosti, které vykonáme sami bez Krista, jsou hřích. (Izaiáš 64:6; Římanům 14:23; Lukáš 18:11, 12; Marek 7:6–13) Bůh má v úmyslu denně měnit naše hříšná srdce, tehdy Kristus vytváří své skutky v nás. Naše víra bude plná dobrých skutků, neboť „víra bez skutků jest mrtvá.“ (Izaiáš 26:12; 1 Korintským 15:31; Galatským 2:20; 5:22, 23; Jakub 2:20–22) Kristovo dílo spravedlnosti v našich srdcích, obnovených Duchem svatým, se stává naší spravedlností. (Zjevení 19:8)

  1. SPRAVEDLNOST PŘIPOČTENÁ A SPRAVEDLNOST UDĚLENÁ

 

Ospravedlnění

 

Když hříšník prostřednictvím víry přichází ke Kristu tak, jak je, a vyzná své hříchy, pak zásluhy Kristova života jsou připočteny v jeho prospěch a on je zadarmo omilostněn skrze zásluhy krve Kristovy. (1 Jan 1:9; Římanům 3:23–26, 31; 5:1, 9, 10, 16–19; Galatským 2:16; 3:24; 2 Korintským 5:19, 21)

„Všechno, co člověk může rozhodně udělati pro své spasení, jest přijmouti pozvání: ‚Kdo chce, nabeř vody života darmo.‘ Člověk nemůže spáchati hřích, pro jehož odčinění nebylo zaplaceno na Golgotě. Takto kříž, v naléhavých prosbách, ustavičně nabízí hříšníkovi dokonalé výkupné.“ – 6BC 1071.

„Když Bůh odpouští hříšníkovi, promíjí mu trest, který si zasluhuje, a jedná s ním, jako kdyby byl nezhřešil, přijímá ho do božské přízně a ospravedlňuje ho skrze zásluhy Kristovy spravedlnosti. Hříšník může býti ospravedlněn pouze skrze víru ve smíření, jež bylo učiněno skrze Božího milého Syna, který se stal obětí za hříchy vinného světa. Nikdo nemůže býti ospravedlněn svými vlastními skutky. Člověk může býti osvobozen od viny z hříchu, od odsouzení ze zákona, od trestu z přestoupení, pouze na základě utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Víra jest jedinou podmínkou, za které se může získati ospravedlnění, a víra zahrnuje nejen vyznání, ale i důvěru.“ – 1SM 389.

„Víra jest podmínkou, za které Bůh uznal za vhodné slíbiti odpuštění hříšníkům; ne proto, že je ve víře nějaká ctnost, která si zasluhuje spasení, ale proto, že víra se může chopiti zásluh Kristových, léku poskytovaného proti hříchu. Víra může předložiti Kristovu dokonalou poslušnost namísto hříšníkova přestoupení a selhání. Když hříšník věří, že Kristus jest jeho osobní Spasitel, pak Bůh podle svých spolehlivých zaslíbení odpouští jeho hřích a zadarmo ho ospravedlňuje. Kajícná duše si uvědomuje, že k jejímu ospravedlnění dochází proto, že Kristus, jako její zástupce a záruka, pro ni zemřel, jest jejím smířením a spravedlností.“ – 1SM 366, 367.

„Pravá víra a pravá modlitba – jak jsou silné! Jsou jako dvě zbraně, kterými se lidský prosebník uchopuje moci Nekonečné Lásky.“ – GW 259.

„Skrze stejnou víru můžeme přijímati duchovní uzdravení. Hříchem jsme byli oddělení od života Božího. Naše duše jsou ochromeny. Sami od sebe nejsme schopni žití svatým životem více, než byl ten chromý muž schopen chůze. Jsou mnozí, kteří si uvědomují svou bezmocnost a kteří touží po onom duchovním životě, který je uvede do souladu s Bohem; marně se snaží, aby ho získali. V zoufalství křičí: ‚Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?‘ (Římanům 7:24) Nechť tyto sklíčené, zápasící duše pohlédnou vzhůru. Spasitel se sklání nad tím, koho vykoupil svou krví, řka s nevýslovnou něžností a soucitem: ‚Chceš-li zdráv býti?‘ Přikazuje ti vstáti ve zdraví a pokoji. Nečekej, až ucítíš, že jsi byl uzdraven. Věř jeho slovu, a ono se naplní. Odlož svou vůli na stranu Kristovu. Chtěj mu sloužiti, a když budeš jednati podle jeho slova, budeš posilněn. Může to býti jakýkoliv zlozvyk, hlavní vášeň, která kvůli dlouhé shovívavosti spoutává duši a tělo, Kristus jest schopen vysvoboditi a touží vysvoboditi. Udělí život duši, která jest ‚mrtvá ve vinách.‘ (Efezským 2:1) Osvobodí zajatce, který jest spoután slabostí a neštěstím a řetězy hříchu.“ – DA 203.

„[Citováno Římanům 3:25, 26.] Toto milosrdenství a dobrota jsou zcela nezasloužené. Milost Kristova jest zdarma pro ospravedlnění hříšníka, bez zásluhy nebo nároku z jeho strany. Ospravedlnění jest úplné, dokonalé odpuštění hříchu. V okamžiku, kdy hříšník přijme Krista vírou, v tom okamžiku jest mu odpuštěno. Spravedlnost Kristova jest mu připočtena, a on už nemá pochybovati o Boží odpouštějící milosti.“ – RC 78.

„Co jest ospravedlnění skrze víru? Jest to dílo Boží, uvrhující slávu člověka do prachu a dělající pro člověka to, co není v jeho moci dělati pro sebe.“ – TM 456.

„Ospravedlnění znamená spasení duše před zahynutím, aby získala posvěcení, a skrze posvěcení, život nebeský. Ospravedlnění znamená, že svědomí, očištěno od mrtvých skutků, jest umístěno tam, kde může přijmouti požehnání z posvěcení.“ – 7BC 908.

„Kristus pro nás vytvořil únikovou cestu. Žil na zemi uprostřed takových zkoušek a pokušení, s jakými se musíme setkati my. Žil bezhříšným životem. Zemřel za nás a nyní nabízí, že vezme naše hříchy a dá nám svou spravedlnost. Jestliže mu odevzdáš sebe a přijmeš jej za svého Spasitele, pak jakkoliv hříšný mohl býti tvůj život, kvůli Kristovi jsi počten za spravedlivého. Kristova povaha zastává místo tvé povahy a ty jsi přijímán před Bohem právě takový, jako kdybys byl nehřešil.“ – SC 62.

„Skrze živou víru, skrze vážnou modlitbu k Bohu, a v závislosti na Ježíšových zásluhách, jsme oděni jeho spravedlností, a jsme spaseni.“ – FW 71.

Posvěcení

 

Zatímco ospravedlnění je dostupné, dokud Kristus koná službu ve svatyni, tak dílo posvěcení, celoživotní dílo, začíná teprve tehdy, až když je člověk ospravedlněn. Svým souhlasem a spoluprací je věřící posvěcován Duchem svatým, skrze pravdu, když je uváděn do veškeré pravdy. (1 Tessalonicenským 4:3; 2 Tessalonicenským 2:13; Jan 16:13; 17:17 [srov. Žalm 119:142]; Jan 8:32; 1 Korintským 15:31 [srov. Římanům 6:6]; Římanům 6:18, 22) Božím záměrem je skrze posvěcení dát člověku dokonalé vítězství nad hříchem v jeho životě. (1 Jan 1:9; Římanům 6:14; Efezským 4:23, 24; Židům 12:14)

„Posvěcení duše se vykonává, když stále patříme na něho [Krista] skrze víru jako na jednorozeného Syna Božího, plného milosti a pravdy. Pravda má moc přetvářeti srdce a povahu.“ – 6BC 1117.

„Posvěcení není dílem okamžiku, hodiny, ani dne. Jest to ustavičný růst v milosti. Nevíme v jeden den, jak silný bude náš boj v následující den. Satan žije a jest v činnosti, a každý den potřebujeme vážně volati k Bohu o pomoc a sílu, abychom mu odolali. Dokud Satan panuje, musíme potlačovati své já, přemáhati obklíčení, a není žádného místa pro zastavení. Není žádného bodu, ku kterému můžeme přijíti a říci, že jsme plně dosáhli. . . .

„Není žádného biblického posvěcení pro ty, kdož zavrhují část pravdy za hřbet svůj.“ – 7BC 947.

„‚A po tomť známe, že jsme jej poznali, jestliže přikázaní jeho ostříháme. Dí-liť kdo: Znám jej, a přikázaní jeho neostříhá, lhářť jest, a pravdy v něm není. Ale kdožť ostříhá slova jeho, v pravděť láska Boží v tom jest dokonalá. Po tomť známe, že jsme v něm.‘ (1 Jan 2:3–5) Zde jest jediné pravé biblické posvěcení.“ – ST, July 22, 1875.

„Posvěcení se získává pouze poslušností vůči vůli Boží.“ – FW 29.

„Díky Bohu, že nemáme co do činění s ničím nemožným. Můžeme žádati posvěcení. Můžeme se těšiti z přízně Boží. Nemáme se starati o to, co si Kristus a Bůh myslí o nás, ale o to, co si Bůh myslí o Kristu, našem Zástupci. Jste přijímáni v tom Nejmilejším.“ – 2SM 32, 33.

„Posvěcení znamená ustálené společenství s Bohem.“ – 7BC 908.

„Toto jest pravé posvěcení; neboť posvěcení spočívá v radostném plnění denních povinností v dokonalé poslušnosti vůči vůli Boží.“ – COL 360.

„Naše posvěcení jest dílem Otce, Syna a Ducha svatého. Jest to naplnění Boží smlouvy učiněné s těmi, kdož se s ním zavazují, aby s ním, s jeho Synem a s jeho Duchem trvali v svatém společenství. Byl jsi znovuzrozen? Stal ses novou bytostí v Kristu Ježíši? Pak spolupracuj s třemi velkými mocnostmi nebeskými, které pracují v tvůj prospěch.“ – 7BC 908.

„Pravé posvěcení připojuje věřící ke Kristu a jednoho k druhému v poutech jemného soucitu. Toto spojení způsobuje, že se do srdce ustavičně vlévají bohaté proudy Kristu podobné lásky, které se opět vylévají v lásce jednoho pro druhého.“ – 5BC 1141.

„Posvěcení jest ovocem víry, jehož obnovující moc přetváří duši k obrazu Kristovu.“ – ST, June 7, 1883.

Člověk nemá žádnou moc, aby se sám přetvořil. (Job 14:4) Právě jedině skrze svou víru v zásluhy a oběť Kristovu může být ospravedlněn (omilostněn), a právě jedině skrze dílo Ducha svatého v duši může být posvěcen (učiněn svatým, neboli osvobozen od hříchu) (Titovi 3:5), když mysl či povaha Kristova je vštípena do duše. Ospravedlnění a posvěcení, působící společně, můžeme nazvat znovuzrozením či obrácením – proces, skrze který nás Kristus zachraňuje před hříchem. (Matouš 1:21 [srov. Jan 8:11]; 1 Petr 1:22, 23; Římanům 12:2; Efezským 4:22–25; 1 Korintským 6:11; 2 Korintským 7:1; Židům 12:14)

Stáváme se syny a dcerami našeho nebeského Otce (1 Jan 3:1) –

(a) osvojením (Římanům 8:14–17; Galatským 4:4–6; Efezským 1:3–5) a

(b) duchovním narozením (znovuzrozením). (Jan 1:12, 13; Židům 2:11; Jan 3:3, 6, 7; Jakub 1:18; 1 Jan 3:9; 5:18; Římanům 8:14)

  1. LIDSKÝ PODÍL

 

Úlohou hříšníka je, aby odpověděl na Boží výzvu k pokání. (Matouš 4:17; Zjevení 3:20; Židům 3:15 [srov. Matouš 22:14]; Marek 2:17; Skutky 2:37, 38) Je to Bůh, kdo ho vede, aby činil pokání, a on se poddává vlivu Ducha svatého, když ta výzva k němu přichází. (Skutky 5:31; Římanům 2:4) Vyznává své hříchy Bohu, přijímá Krista za svého osobního Spasitele, a skrze víru dostává to, co Kristus pro něho učinil (pro jeho ospravedlnění), a to, co Kristus chce učinit v něm skrze dílo Ducha svatého (pro jeho posvěcení). (1 Jan 1:9; Skutky 16:31; Židům 12:2; Efezským 4:22–24) Činí vůli Boží poslušenstvím vůči jeho přikázáním, nikoli ve své vlastní síle, ale v moci obdržené z Výsosti, která je milost Boží. (Matouš 5:19, 20; 7:21; 19:17; 2 Petr 1:3–11) Maje na paměti své spasení, je pokřtěn, bdí, modlí se, hluboce přemýšlí, studuje Bibli, pracuje pro spasení druhých. (Marek 16:16; 13:33–37; 2 Timoteovi 2:15; Matouš 28:19, 20; 1 Timoteovi 4:12–16; Kolossenským 1:28, 29) Odporuje ďáblu ve jménu Krista a prostřednictvím jeho milosti (moci). (Filipenským 2:12, 13; Jakub 4:7, 8; 1 Petr 5:6–9) Snaží se být vítězem. (1 Jan 3:6; Lukáš 13:23, 24; Zjevení 21:7)

Naše modlitby k Otci jsou vyslyšeny a naplněny, pokud s ním máme řádný vztah skrze Syna a Ducha svatého. (Jan 14:13; 15:14–16; 16:23; 1 Jan 3:21–24; 5:14, 15; Zjevení 5:8; 8:4)

Vnější projev

 

„Vnitřní spravedlnost se dosvědčuje vnější spravedlností. Ten, kdož jest spravedlivý uvnitř, není necitelný a lhostejný, ale den co den roste v obraz Kristův, jda od síly k síle. Ten, kdož jest posvěcen pravdou, bude se ovládati a bude následovati Krista v jeho šlépějích, dokud se milost neztratí v slávě. Spravedlnost, kterou jsme ospravedlněni, jest připočtená; spravedlnost, kterou jsme posvěceni, jest udělená. První jest naším nárokem na nebe, druhá jest naší způsobilostí pro nebe.“ – MYP 35.

„Kristus čeká s velikou touhou na projevení sebe ve své církvi. Až povaha Kristova bude dokonale vytvořena v jeho lidu, pak přijde, aby je přijal za své vlastní.“ – COL 69.

Síla vůle

 

„Když Kristus vzal na sebe lidskou přirozenost, přivázal lidstvo k sobě poutem lásky, které nemůže býti nikdy přetrženo žádnou mocí, kromě volby člověka samotného. Satan bude neustále předkládati pokušení, aby nás přiměl přetrhnouti toto pouto – abychom si zvolili odděliti se od Krista. Zde jest místo, kde musíme bdíti, zápasiti, modliti se, aby nás nic nesvedlo zvoliti si jiného pána; neboť jsme vždy svobodni toto udělati. Avšak udržujme své zraky pevně upřeny na Krista, a on nás bude ochraňovati. Vzhlížejíce k Ježíši, jsme bezpečni. Nic nás nemůže z jeho ruky vytrhnouti. Neustále na něj patříce, ‚v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.‘ (2 Korintským 3:18)“ – SC 72.

„Čisté náboženství má co do činění s vůlí. Vůle jest v přirozenosti člověka ovládající silou, podřizující si všechny ostatní schopnosti pod svou moc. Vůle není chuť ani sklon, ale jest to rozhodující síla, která působí v synech lidských k poslušnosti vůči Bohu nebo k neposlušnosti.“ – 5T 513.

Úplné obnovení

 

„Každý živý křesťan bude denně postupovati kupředu v duchovním životě. Když se přibližuje k dokonalosti, zažívá obrácení k Bohu na každý den; a toto obrácení není úplné, dokud nedosáhne dokonalosti křesťanské povahy, plné připravenosti pro konečný dotek nesmrtelnosti.“ – 2T 505.

„Nejen člověk, ale i země se skrze hřích dostala pod moc toho zlostníka a měla býti obnovena plánem vykoupení.“ – PP 67.

„Zde jest dílo, které máme dělati, abychom se uzpůsobili pro společnost [svatých] andělů. Musíme býti jako Ježíš, bez poskvrny hříchu. On byl vše, co vyžaduje, abychom byli my; byl dokonalý vzor pro dětství, pro mládí, pro dospělost. Musíme studovati vzor podrobněji.“ – RH, November 17, 1885.

  1. KŘESŤANSKÁ DOKONALOST

 

Vykoupení budou stát bez vady před trůnem Božím. (Žalm 37:37; Matouš 5:48; Lukáš 6:40; Filipenským 3:15; 1 Petr 5:10; Juda 24) Před koncem zkušební lhůty bude všechen Boží lid očištěn od veškerého poskvrnění. Při svém příchodu je Kristus neučiní, ale „nalezne“ je, že jsou bez úhony. (Zjevení 7:13, 14; 14:5; 1 Korintským 1:7, 8; 1 Tessalonicenským 5:23; 2 Petr 3:12, 14; 1 Jan 3:2, 3)

„Stojíme v přízni před Bohem, ne kvůli nějaké zásluze v nás samotných, ale kvůli naší víře v ‚Hospodina spravedlnost naši.‘ Ježíš stojí v svatyni svatých, nyní aby se objevoval v přítomnosti Boží za nás. Tam ani na okamžik nepřestává svůj lid předkládati, v sobě samém doplňovati. Avšak proto, že jsme takto zastupováni před Otcem, nemáme si představovati, že smíme zneužívati jeho milosrdenství a stávati se nedbalými, lhostejnými a zpohodlnělými. Kristus není služebník hříchu. Jsme v něm doplněni, přijati v Nejmilejším, pouze když v něm vírou zůstáváme. Dokonalosti skrze naše vlastní dobré skutky nemůžeme nikdy dosáhnouti. Člověk, který vidí Ježíše vírou, zapuzuje svou vlastní spravedlnost. Sebe vidí jako nedokonalého, své pokání jako nedostatečné, svou nejsilnější víru jako slabou, svou nejdražší oběť jako nepatrnou, a v pokoře padá k patě kříže. Avšak hlas proroků mluví k němu z Božího Slova. V úžasu slyší poselství: ‚V něm jste doplněni.‘ Nyní všechno v jeho duši užívá pokoje.“ – FW 107, 108.

  1. ŽÁDNÁ DRUHÁ ŠANCE

 

Bible učí, že dveře milosrdenství – čas, v kterém je hříšníkům dána příležitost k tomu, aby získali spasení – nezůstanou otevřeny navždy. Čas zkušební lhůty bude ukončen krátce před návratem našeho Pána Ježíše Krista. Po uzavření zkušební lhůty nebude žádná druhá šance. (Lukáš 13:23–27; Matouš 7:22, 23; 25:10–13; Izaiáš 55:6; 2 Korintským 6:1, 2; Jeremiáš 8:20; Zjevení 22:11)

„Kdyby měl Bůh spasiti lidi v neposlušnosti, poté co by jim poskytl druhou zkušební lhůtu, podrobuje je zkoušce v tomto životě, oni by nedokázali bráti ohled na jeho autoritu v budoucím životě. Ti, kdož jsou nevěrní Kristu v tomto světě, by mu byli nevěrní v světě budoucím, a vytvořili by druhou vzpouru v nebi. Lidé mají historii Adamovy neposlušnosti a pádu před svou tváří, a kvůli tomu by měli býti varováni, aby si nedovolili přestupovati zákon Boží. Ježíš Kristus zemřel proto, aby všichni lidé mohli míti šanci zajistiti si své povolání a vyvolení; avšak měřítko spravedlnosti v tomto věku evangelia není o nic menší, než bylo za dnů Adamových, a nebe bude odměnou za poslušnost.“ – RH, September 28, 1897.

Kapitola VIII

Křest

 

Protože je pouze jeden Bůh, jeden Pán, jeden Duch, jedna víra, jedna naděje a jedno tělo, může být pouze jeden symbol (jeden typ křtu: ponořením), který představuje začátek nového života a našeho ztotožnění se s těmito velkými skutečnostmi křesťanství a našeho přijetí do těla Kristova, do církve. (Matouš 3:13–16; Efezským 4:3–6)

Křest je vnější znamení, ukazující na vnitřní duchovní obmytí, očištění od hříchu krví Kristovou, již prodělané věřícím, který přijal Ježíše za svého osobního Spasitele. Odděleně od tohoto vztahu s Kristem je křest, jako každý jiný obřad, pouze bezvýznamná vnější forma. Tento obřad přestavuje smrt a pohřbení „starého člověka,“ stejně jako vzkříšení „nového člověka“ s Kristem, pro nový život v něm. (Marek 16:16; Skutky 2:38; 22:16; Římanům 6:3–9; Kolossenským 2:12, 13; 1 Petr 3:21; Efezským 4:22–24)

Křest je smlouva s Bohem, skrze kterou kandidát veřejně prohlašuje, že se vzdal světa a rozhodl se stát se poddaným království Krista. (Efezským 2:19; Kolossenským 3:1–3; Židům 8:10–12) Když je věřící a pokání činící hříšník pokřtěn ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého, ukazuje, že přijal povolání z království tmy do království světla. Jeho hříchy byly odpuštěny. Oblékl Krista, poddal se vedení Ducha svatého a je připraven, aby se spojil s Kristovou viditelnou církví na zemi. Proto je křest znamením vstupu do Kristova duchovního království. (Matouš 28:19, 20; Kolossenským 1:13; 1 Petr 2:9; 3:21; 1 Jan 1:9; Galatským 3:27; 1 Korintským 12:13; Skutky 2:47)

Bible neučí křtu dětí. Pouze ti, kteří dosáhli věku odpovědnosti, mohou být pokřtěni, jestliže splnili následující podmínky: víra v Ježíše Krista jako jejich osobního Spasitele (Marek 16:16; Římanům 10:13, 14; Skutky 8:12, 36, 37; 18:8); úplné vyučení v pravdě (Matouš 28:19, 20; Skutky 8:35); pokání (Skutky 2:38); obrácení – dobré svědomí vůči Bohu (1 Petr 3:21).

„Křest jest neposvátnější a nejdůležitější obřad a jeho významu by se mělo dokonale rozuměti. Znamená pokání z hříchu a vstup do nového života v Kristu Ježíši. S přijetím obřadu by se nemělo příliš spěchati.“ – 6T 93.

Po schválení církví se úkon křtu provádí vysvěceným a pověřeným dělníkem evangelia. (Marek 3:14)

Křest (řecky baptisma, ponoření či potopení) je ponořením do vody, nejlépe v proudícím potoce nebo čistém jezeře. (Matouš 3:16; Skutky 8:38, 39; Jan 3:23)

„Kristus učinil křest znamením vstupu do svého duchovního království. Učinil ho jasnou podmínkou, kterou musejí splniti všichni, kdož si přejí býti potvrzeni, že jsou pod mocí Otce, Syna a Ducha svatého. Dříve než může člověk nalézti domov v církvi, dříve než překročí práh Božího duchovního království, má obdržeti otisk božského jména: ‚Hospodin spravedlnost naše.‘ (Jeremiáš 23:6) Křest jest nejzávažnějším zřeknutím se světa. Ti, kdož jsou pokřtění v trojiční jméno Otce, Syna a Ducha svatého, na samém počátku svého křesťanského života veřejně vyjadřují, že opustili službu Satanovu a stali se členy královské rodiny, dětmi nebeského Krále.“ – 6T 91.

„To, co dává život duši, jest milost Kristova. Odděleně od Krista jest křest, jako každá jiná služba, bezcennou formou. ‚Kdožť jest nevěřící Synu, neuzříť života.‘ (Jan 3:36)“ – DA 181.

Zkouška učednictví

 

„Nikdo se nemůže spoléhati na své vyznání víry jako na důkaz, že má spásné spojení s Kristem. Nemáme pouze říkati: ‚Já věřím,‘ ale máme pravdu vykonávati. Právě podrobením se vůli Boží v našich slovech, v našem chování, v naší povaze, prokazujeme naše spojení s Bohem.“ – 6T 92.

„Mělo by se posuzovati, zda [kandidáti na křest] prostě jen přijímají jméno Adventistů sedmého dne, anebo zda přijímají postavení na straně Páně, aby vyšli ze světa a oddělili se, a nedotýkali se nečistých věcí. Před křtem by mělo býti důkladné vyšetření, pokud jde o zkušenost kandidátů. Nechť se toto šetření provádí nikoli chladným a odměřeným způsobem, ale laskavě, něžně, ukazujíce nově obráceným na Beránka Božího, který snímá hřích světa. Uplatňujte požadavky evangelia u kandidátů na křest.“ – 6T 95, 96.

„Při přijímání členů do církve se neprovádí dosti pečlivé, zbožné, usilovné vyšetřování. . . . Jest jedna věc, kterou nemáme žádné právo dělati, a tou jest souditi srdce druhého člověka nebo napadati jeho pohnutky. Ale když se člověk představuje jako kandidát na členství v církvi, máme zkoumati ovoce jeho života, a zodpovědnost za jeho pohnutky přenechati jemu samému. Avšak při přijímání členů do církve by se měla vynakládati veliká péče; neboť Satan má záludné prostředky, skrze které zamýšlí vpraviti do církve falešné bratry, skrze něž může úspěšněji pracovati, aby oslabil věc Boží.“ – RH, January 10, 1893.

„Protož neste ovoce hodné pokání.“ (Matouš 3:8)

„Jan tyto [farizeje a saduceje] vyzval: ‚Protož neste ovoce hodné pokání.‘ To jest: Ukazujte, že jste obráceni, že vaše povahy jsou přeměněny. . . . Žádná slova ani vyznání, ale ovoce – zanechání hříchů a poslušnost vůči přikázáním Božím – ukazuje skutečnost pravého pokání a pravého obrácení.“ – 5BC 1077.

Opětovný křest

 

Třebaže křest se obvykle provádí jen jednou, člověk by měl být znovu pokřtěn na pokání, jestliže zrušil svou smlouvu s Bohem skrze odpadnutí. Existuje také příklad opětovného křtu z jiných důvodů než odpadnutí. Když Pavel nalezl v Efezu některé učedníky, oni již věřili pravdě a byli již pokřtěni správným křtem a pravým způsobem. Ale když přijali jasnější poznání pravdy, byli znovu pokřtěni. (Skutky 19:1–5) Poctivé duše, přicházející k poznání přítomné pravdy, budou znovu poznávat potřebu, aby prošli dveřmi, kterými vstupují do Kristova duchovního království.

„Kristus učinil křest znamením vstupu do svého duchovního království.“ – 6T 91.

„Ten, kdož poctivě pátrá po pravdě, nebude se odvolávati na neznalost zákona jako omluvu za přestoupení. Světlo bylo v jeho dosahu. Boží slovo je prosté a jasné, a Kristus mu přikazuje zkoumati Písma. Ctí Boží zákon jako svatý, spravedlivý a dobrý, a činí pokání z jeho přestoupení. Vírou žádá usmiřující krev Kristovu a uchopuje se zaslíbení o odpuštění. Jeho dřívější křest ho nyní neuspokojuje. Vidí sebe jako hříšníka, odsouzeného zákonem Božím. Zažívá znovu, že zemřel hříchu, a touží býti znovu pohřben s Kristem skrze křest, aby povstal ku chození v novosti života. Takový běh jest v souladu s příkladem Pavlovým v pokřtění obrácených z Židů. Ten případ byl zaznamenán Duchem svatým jako poučná lekce pro církev.“ – LP 133.

„Pokud jste přestali býti podobni Kristu, moji bratři a sestry, nemůžete nikdy, nikdy vejíti znovu do společenství s Bohem, dokud nejste znovu obráceni a znovu pokřtěni. Potřebujete činiti pokání a býti znovu pokřtění, a vejíti do lásky Kristovy a společenství a souladu s ním.“ – 1SAT 366.

„Mluvím k našim bratrům vedoucím, k našim kazatelům a zvláště k našim lékařům. Jak dlouho dovolíte pýše, aby přebývala ve vašich srdcích, právě tak dlouho budete postrádati moc ve svém díle. Po několik let byl pěstován špatný duch, duch pýchy, touha po vyniknutí. Tímto se slouží Satanu, a Bůh jest zneuctíván. Hospodin vyžaduje rozhodnou reformu. A když duše jest opravdově znovu obrácena, nechť jest znovu pokřtěna. Nechť obnoví svou smlouvu s Bohem, a Bůh obnoví svou smlouvu s ní.“ – 7MR 262.

Kapitola IX

Obřad přijímání

 

Během Kristova posledního setkání se svými učedníky v horní místnosti před jeho utrpením, měl toho moc jim povědět. Toto je zaznamenáno v kapitolách 13–16 Janova evangelia. Slavnostní příležitostí byl konečný Hod Beránka, který symbolizoval jeho smrt za hříchy světa.

  1. UMÝVÁNÍ NOHOU

 

Dříve než byly učedníkům rozdány symboly Kristova těla a krve, umyl Kristus jejich nohy. „Jednáním našeho Pána byl tento ponižující úkon učiněn posvěceným obřadem.“ (DA 650) Účelem tohoto obřadu, který je závazný pro všechny křesťany, je vést účastníky k tomu, aby zpytovali svá srdce, viděli své kořeny hořkosti a jiných kazů povahy, a odstranili nedorozumění mezi bratry a sestrami. (Jan 13:1–17)

„Tento obřad jest Kristem ustanovena příprava pro svátostnou službu. Když se pěstuje pýcha, různice a spor o prvenství, nemůže srdce vstoupiti do obecenství s Kristem. Nejsme připraveni, abychom přijali společnost jeho těla a jeho krve. Proto Ježíš ustanovil, aby se nejprve slavila památka jeho ponížení.“ – DA 650.

„Cílem této služby jest, aby připomínala pokoru našeho Pána a lekci, kterou udělil, když umyl nohy svých učedníků. Člověk má sklon vážiti si sebe mnohem více nežli svého bratra, pracovati pro sebe, sloužiti sobě, usilovati o nejvyšší postavení; a často zlá domnění a hořkost ducha vytrysknou nad pouhými maličkostmi. Tento obřad, předcházející Večeři Páně, má odstraniti tato nedorozumění, vyvésti člověka z jeho sobectví, sraziti ho dolů z jeho postu sebe-vyvyšování, k pokoře ducha, který ho povede k umývání nohou jeho bratra. . . .

„Obřad umývání nohou bylo zvláštní nařízení Kristovo, a při této příležitosti jest přítomen Duch svatý, aby byl svědkem a vkládal pečeť na jeho obřad. Jest tam, aby usvědčil a obměkčil srdce. Přitahuje věřící dohromady a způsobuje, aby byli jedno v srdci. Jsou uzpůsobeni cítiti, že Kristus jest vskutku přítomen, aby odstranil smetí, které se nahromadilo k oddělování srdcí dítek Božích od něho.“ – RH, June 22, 1897.

 

„Kristus pravil Petrovi vážně: ‚Neumyji-liť tebe, nebudeš míti dílu se mnou.‘ (Jan 13:8) Služba, kterou Petr odmítl, byla symbolem vyššího očištění. Kristus přišel, aby umyl srdce od poskvrny hříchu. Tím, že Petr odmítl dovoliti Kristu, aby umyl jeho nohy, odmítl vyšší očištění zahrnuté v nižším. Ve skutečnosti odmítl svého Pána.“ – DA 646.

„Příklad umývání nohou jeho učedníků byl dán ve prospěch všech, kdož by měli v něho uvěřiti. Nařídil jim, aby jeho příklad následovali. Tento obřad pokory nebyl určen pouze k tomu, aby vyzkoušel jejich pokoru a věrnost, ale aby měli stále zčerstva na paměti, že vykoupení jeho lidu bylo podmíněno pokorou a neustálou poslušností z jejich strany.“ – 1SP 202.

„Všech 144 000 bylo zapečetěno a dokonale sjednoceno. Na jejich čelech bylo napsáno: Bůh, Nový Jeruzalém, a slavná hvězda obsahující Ježíšovo nové jméno. Kvůli našemu šťastnému, svatému stavu se bezbožní rozzuřili a chtěli násilně přichvátati, aby na nás vztáhli ruce a uvrhli nás do vězení, když jsme však vztahovali ruku ve jménu Páně, padali bezmocně k zemi. Tehdy se stalo, že škola Satanova poznala, že Bůh miloval nás, kdož jsme umývali nohy jeden druhému a pozdravovali bratry svatým políbením, i klaněli se u našich nohou.“ – EW 15.

„Na svatý pozdrav, zmiňovaný v evangeliu Ježíše Krista apoštolem Pavlem, mělo by se vždy pohlížeti v jeho pravé povaze. Jest to svaté políbení. Mělo by se považovati za znamení bratrství vůči křesťanským přátelům při rozchodu a při opětovném setkání po odloučení na několik týdnů nebo měsíců. V 1 Tessalonicenským 5:26 Pavel říká: ‚Pozdravte všech bratří s políbením svatým.‘ V téže kapitole praví: ‚Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.‘ Nemůže býti žádnou zlou tvárností, když se svaté políbení dává ve vhodný čas a na vhodném místě.“ – EW 117.

  1. VEČEŘE PÁNĚ

 

Večeře Páně, známá jako obřad přijímání, je památkou Kristovy oběti a také poukazuje na jeho druhý příchod. Tato služba nahrazuje roční službu Hod Beránka ve starozákonním zřízení, avšak má se vykonávat častěji, v souladu s předpisy našeho Pána skrze apoštola Pavla. (Matouš 26:28, 29; 1 Korintským 11:26)

Během Večeře Páně se podílíme na symbolech těla a krve našeho Pána Ježíše a vyjadřujeme svou víru v jeho smrt na kříži, jako jediné opatření pro naše spasení, a že jeho smrt přijímáme. (Jan 6:53–56, 63; Římanům 5:10)

Jelikož kvas a kvašení jsou často označovány za symboly hříchu (1 Korintským 5:7, 8), velikonoční chléb i víno musely být nekvašené. (Izaiáš 65:8) S tímtéž chlebem a vínem Kristus ustanovil obřad přijímání.

Protože Večeře Páně je symbolem našeho obecenství s Kristem a mezi sebou („společnost těla Kristova“), pouze členové tohoto těla, jeho organizované církve na zemi, se podílejí na obřadní službě. (2 Mojžíš 12:48; 1 Korintským 10:16, 17; 12:12, 18, 20, 22)

Duchovní příprava – která zahrnuje sebezpytování, pokání, vyznání, usmíření a jednotu víry (Efezským 4:3, 4) – se vyžaduje dříve, než se můžeme podílet na obřadu Večeře Páně. (1 Korintským 11:18–20, 27–29)

Podílením se na chlebu a víně ukazujeme své pokání z hříchu a přijetí Krista za svého osobního Spasitele. Přijímání večeře připomíná utrpení a smrt Ježíše a utužuje církev jako tělo, zachovávajíc ji v pokoře, lásce a jednotě.

„Podílením se na chlebu a víně se svými učedníky se jim Kristus zaručil jako jejich Vykupitel. Zavázal se jim novou smlouvou, kterou se všichni, kdož jej přijímají, stávají syny Božími a spoludědici Kristovými. Touto smlouvou všechna požehnání, která nebesa mohla uděliti pro tento život a život příští, byla jejich. Tento smluvní úkon měl býti stvrzen krví Kristovou. A provádění svátosti mělo udržovati před tváří učedníků nekonečnou oběť, která byla vykonána pro každého z nich jednotlivě, jako části velkého celku padlého lidstva.“ – DA 656–659.

„Právě přijímáním života pro nás vylitého na kříži Golgotském můžeme žíti životem svatosti. A tento život přijímáme skrze přijímání jeho slova, skrze vykonávání těch věcí, které přikázal. Takto se stáváme jedno s ním. ‚Kdo jí mé tělo,‘ praví, ‚a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne.‘ (Jan 6:54, 56, 57) Toto písmo se ve zvláštním smyslu vztahuje na svaté přijímání. Když víra uvažuje o veliké oběti našeho Pána, duše se přizpůsobuje duchovnímu životu Krista.“ – DA 660, 661.

„Spasení lidí závisí na ustavičném používání očišťující krve Kristovy na jejich srdce. Proto se Večeře Páně nemá slaviti jen příležitostně nebo jednou ročně, ale častěji než výroční hod beránka.“ – 1SP 203.

„Náš Pán pravil: ‚Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě. . . . Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj.‘ (Jan 6:53–55) Toto platí i pro naši tělesnou přirozenost. Kristově smrti vděčíme i za tento pozemský život. Chléb, který jíme, jest vykoupen jeho zmučeným tělem. Voda, kterou pijeme, jest vykoupena jeho prolitou krví. Nikdy nikdo, svatý ani hříšník, nejí svůj denní pokrm, aniž jest živen tělem a krví Kristovou. Golgotský kříž jest otištěn na každém bochníku. Odráží se v každém pramínku vody. Všemu tomu Kristus učil při ustanovení symbolů své veliké oběti. Světlo zářící z onoho obřadu přijímání ve vrchní síni posvěcuje potraviny pro náš každodenní život. Rodinný stůl se stává tabulí Páně, a každé jídlo svátostí.“ – DA 660.

Kapitola X

Svatyně

 

Hospodin nařídil Izraelitům postavit svatyni, či svatostánek, který byl předobrazem nebeské služby. (2 Mojžíš 25:8; Žalm 77:14) Skládal se z nádvoří s oltářem zápalných obětí a umyvadlem pro kněze k umývání před vstupem do svatyně. Stánek samotný obsahoval dvě oddělení, svatyni a svatyni svatých. Služba kněží spojená se svatyní byla znázorněním díla Kristova, našeho velikého Nejvyššího Kněze, v pravém stánku, „kterýž Pán vzdělal, a ne člověk.“ (Židům 8:1–5; 9:19–28)

Po svém nanebevstoupení zahájil Kristus svou zprostředkující službu v prvním oddělení nebeské svatyně, kde po více než 1800 let nabízel zásluhy své krve jako smíření za všechny vyznané hříchy. (Jan 1:29; Římanům 5:8–11; 8:34) V roce 1844, podle proroctví Daniele 8:14, zahájil Kristus druhou a poslední část své služby v druhém oddělení, ve svatyni svatých, aby ji očistil od hříchů pokání činících hříšníků. Toto dílo se také nazývá vyšetřující soud. (Zjevení 11:18, 19; 20:12; 22:12) Ač životy všech, jejichž jména jsou zapsána v knize života, jak mrtvých tak živých, mají být prošetřeny, pouze u těch, kdož vyznali a opustili své hříchy, budou jejich jména ponechána v knize života a jejich hříchy vymazány z pamětných knih. (Daniel 7:9–14; 1 Petr 4:17, 18)

Až Kristus, skrze zásluhy své krve, odstraní záznamy hříchů svých věrných dítek ze svatyně na konci lidské zkušební lhůty (Zjevení 22:11, 12), vloží ony hříchy na Satana, obětního kozla, který ve výkonu soudu musí nést konečnou zodpovědnost za všechny hříchy, kterých se jeho příčinou svatí dopustili. (3 Mojžíš 16:8–10, 21, 22)

„Jako lid bychom měli býti vážnými studenty proroctví; neměli bychom míti klidu, dokud se nestaneme vzdělanými, pokud jde o předmět svatyně, který se uvádí ve viděních Daniele a Jana. Tento předmět vyzařuje veliké světlo na naše současné postavení a dílo, a poskytuje nám neklamný důkaz, že Bůh nás vedl v naší minulé zkušenosti. Vysvětluje naše zklamání v roce 1844, ukazujíc nám, že svatyně, která měla býti očištěna, nebyla země, jak jsme se domnívali, ale že Kristus tehdy vstoupil do svatyně svatých v nebeské svatyni a tam vykonává závěrečné dílo své kněžské služby, v naplnění slov anděla k proroku Danielovi: ‚Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter, a přijdou k obnovení svému svaté služby.‘“ [Daniel 8:14; v angl. překl.: „. . . bude svatyně očištěna.“] – Ev 222, 223.

„Předmětu svatyně a vyšetřujícího soudu měl by lid Boží jasně rozuměti. Všichni potřebují pro sebe poznání o postavení a díle svého velikého Nejvyššího Kněze. Jinak pro ně bude nemožné cvičiti se ve víře, která je základní věcí v této době, či zastávati postavení, které jim Bůh určil plniti. Každý jedinec má duši k spasení nebo k zatracení. Každý má případ k projednání na soudu Božím.“ – GC 488.

„Správné porozumění službě v nebeské svatyni jest základem naší víry.“ – Ev 221.

„Právě nyní žijeme ve velikém dni smíření. V předobrazné službě, když nejvyšší kněz prováděl smíření za Izrael, po všech se vyžadovalo, aby ponižovali své duše pokáním z hříchu a pokorou před Hospodinem, aby nebyli vyhlazeni z prostředku lidu. Stejně tak všichni, kdož chtějí, aby jejich jména byla ponechána v knize života, měli by právě nyní, v těch pár zbývajících dnech své zkušební lhůty, ponižovati své duše před Bohem zármutkem z hříchu a pravým pokáním. Musí to býti hluboké, věrné zpytování srdce. Povrchní, lehkovážný duch, jemuž se oddává tolik vyznavačů křesťanství, musí býti odstraněn. Závažný boj jest přede všemi, kdož chtějí přemoci zlé sklony, které usilují o nadvládu. Dílo přípravy jest dílem každého jedince. Nejsme spaseni ve skupinách. Čistota a oddanost jednoho nenahrazuje nedostatek těchto vlastností u druhého. Ačkoli všechny národy mají na soudu projíti před Bohem, přesto bude prověřovati případ každého jedince tak přísným a podrobným zkoumáním, jako kdyby nebylo jiné bytosti na zemi. Každý člověk musí býti zkoušen a nalezen nemající poskvrny ani vrásky neb cokoli takového.

„Závažné jsou scény spojené s ukončením díla smíření. Významné jsou zájmy s tím spojené. Právě teď pokračuje soud v nebeské svatyni. Toto dílo probíhá už po mnoho let. Brzo – nikdo neví jak brzo – se přejde k případům žijících lidí. V hrozné přítomnosti Boží mají se objeviti k přezkoumání naše životy. V této době nade všechno ostatní sluší se každé duši, aby dbala na Spasitelovo varování: ‚Bděte a modlte se; nebo nevíte, kdy bude ten čas.‘ (Marek 13:33) ‚Pakli bdíti nebudeš, přijduť na tě jako zloděj, a nezvíš, v kterou hodinu na tě přijdu.‘ (Zjevení 3:3)

„Když dílo vyšetřujícího soudu skončí, osud všech bude rozhodnut pro život nebo smrt. Zkušební lhůta se uzavře krátce před objevením se Pána na oblacích nebeských. Kristus ve Zjevení, dívaje se dopředu k onomu času, prohlašuje: ‚Kdo škodí, škoď ještě; a kdo smrdí, smrď ještě; a kdo jest spravedlivý, ospravedlni se ještě; a svatý posvěť se ještě. A aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podlé skutků jeho.‘ (Zjevení 22:11, 12)“ – GC 489–491.

Kapitola XI

Poselství tří andělů

 

Pár let před koncem období 2300 let (Daniel 8:14), krátce před tím, než Kristus jako náš Nejvyšší Kněz vstoupil do svatyně svatých v nebeské svatyni, nastalo celosvětové oživení v očekávání brzkého příchodu Krista. Věrní Adventní věřící rozpoznali poselství ze Zjevení 14:6–8 jako ta, jež jim byla svěřena Bohem. Ač většina křesťanských denominací odmítla závažné poselství o přípravě, poselství prvního anděla, a takto se stala Babylonem (zmatkem), poselství druhého anděla, sloužící jako varování, připravilo cestu pro to třetí. (Zjevení 14:9–12) Od té doby se věčná pravda evangelia, která zahrnuje přikázání Boží, hlásá všem lidem, národům a jazykům. Probíhá shromažďování poslední církve před druhým příchodem Krista.

Závěrečné dílo Evangelia se v proroctví představuje tím, co tři andělé s důležitými poselstvími přítomné pravdy vykonávají pro lidstvo. Tito andělé symbolizují lid Boží (hnutí), hlásající varování, jež jim byla svěřena. Počínajíce v polovině devatenáctého století, vyzývají tato poselství muže a ženy, aby se konečně rozhodli mezi pravdou a bludem a připravili se obstát před soudnou stolicí Boží a byli připraveni na druhý příchod Krista.

„Tři andělé ze Zjevení 14 představují lidi, kteří přijímají světlo Božích poselství a jdou kupředu jako jeho činitelé, aby hlásali varování přes celou dlouhost a širokost země.“ – 5T 455, 456.

První anděl

 

Poselství prvního anděla, majícího „Evangelium Věčné,“ vyzývá všechny národy, aby se bály Boha, vzdaly jemu chválu a klaněly se jemu jako Stvořiteli. (Římanům 1:16; Marek 13:10) Také poukazuje na skutečnost, že přišla hodina vyšetřujícího soudu. (Kazatel 12:13, 14; Matouš 12:36; Římanům 14:12; 1 Petr 4:5, 17) Mnozí, zapomenuvše na Boha, cítí se být vládci svého osudu. Proto musí být jejich oddanost povolána zpět k jejich Učiniteli. Je jejich zodpovědností, aby poslouchali Boha, místo aby potěšovali sebe. Toto poselství ukazuje na dílo obnovení původních zásad a ustanovení, daných Bohem na počátku. (Zjevení 14:6, 7; Skutky 3:19–21)

Druhý anděl

 

Po veliké Potopě za časů Noé Bůh slíbil, že už nikdy nezkazí zemi vodami potopy. Neobrácení lidé nevěřili slibu Božímu a začali stavět Babylonskou věž, což vyústilo ve zmatek. (1 Mojžíš 11:1–9) Během raných staletí křesťanské éry kompromis mezi křesťanstvím a pohanstvím vedl k vývoji papežství, jak bylo prorokováno v Zjevení 13:1–10. V knize Zjevení je Babylon, představovaný ženou jedoucí na brunátné šelmě společně se svými dcerami nevěstkami, vhodným symbolem všech odpadlých denominací hlásících se ke křesťanství, které se odvrátily od zákona Božího. Poselství druhého anděla oznamuje pád Babylona, protože odmítli poselství prvního anděla, a odsuzuje zkaženost protestantských církví, které následují příkladu Římsko-katolické církve. Odpadlé křesťanství, sjednoceno se státem, způsobí pronásledování věrných věřících a závěrečné krize. (Zjevení 14:8; 17:3–6)

Třetí anděl

 

Poselství třetího anděla je přísné varování před klaněním se šelmě a jejímu obrazu a přijímáním znamení šelmy (úmyslné svěcení neděle).

„Papežství se pokusilo změniti zákon Boží. Druhé přikázání, zapovídající uctívání model, bylo ze zákona vypuštěno, a čtvrté přikázání bylo změněno tak, aby opravňovalo zachovávati první namísto sedmý den jako Sobotu. Avšak papeženci, jako důvod pro vynechání druhého přikázání, tvrdí, že ono jest zbytečné, že jest obsaženo v tom prvním, a že oni podávají zákon přesně tak, jak Bůh zamýšlel, aby se mu rozumělo. Toto nemůže býti změna předpověděná prorokem. Představuje se záměrná, úmyslná změna: ‚Pomýšleti bude, aby proměnil časy i práva.‘ [Daniel 7,25] Změna ve čtvrtém přikázání přesně naplňuje proroctví. Jediná autorita, která se přihlásila k této změně, jest ta církevní. Zde papežská moc otevřeně staví sebe nad Boha.“ – GC 446.

Třetí anděl určuje totožnost ostatku lidu Božího žijícího v posledních dnech. Až protestantismus v Americe bude používat světské mocnosti k vynucování svěcení neděle (falešné soboty), tehdy bude vytvořen obraz šelmy. Všichni pak budou vyzváni, aby se rozhodli mezi projevováním oddanosti vůči zákonu Božímu na jedné straně nebo přijímáním výnosu šelmy (Antikrista) na druhé straně. A Bůh bude ctít volbu každého jedince. Poskytne věčný život těm, kteří navzdory výnosu smrti ostříhají přikázání Boží a víru Ježíšovu, a věčnou smrt těm, kteří jeho neposlouchali. (Zjevení 14:9–12; 13:11–18)

„Varování třetího anděla zní: ‚Bude-li se kdo klaněti šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i tenť bude píti víno hněvu Božího.‘ ‚Šelma‘ zmiňovaná v tomto poselství, jejíž uctívání jest vynucováno dvourohou šelmou, jest první neboli pardálovi podobná šelma ze Zjevení 13 – papežství.“ – GC 445.

Obraz šelmy

 

„‚Obraz šelmy‘ představuje onu formu odpadlého protestantismu, která vznikne, když protestantské církve budou hledati pomoc státní moci k prosazování svých dogmat.“ – GC 445.

„Vyznavači protestantského světa vytvoří spolek s člověkem hřícha, a církev se světem budou ve zkaženém souladu.“ – 7BC 975.

„Až se protestantské církve spojí se světskou mocí, aby udržovaly falešné náboženství, což odporuje tomu, kvůli čemu jejich předkové snášeli nejkrutější pronásledování; až stát bude používati svou moc, aby prosazoval církevní výnosy a vydržoval církevní instituce – tehdy protestantská Amerika vytvoří obraz papežství, a nastane národní odpadnutí, které skončí jedině národní zkázou.“ – 7BC 976.

Znamení šelmy

 

„Znamení či pečeť Boží se zjevuje v zachovávání Soboty sedmého dne, Hospodinova památníku stvoření. . . . Znamení šelmy jest toho opakem – zachovávání prvního dne týdne. Toto znamení rozlišuje ty, kdož uznávají nadřazenost papežské autority, od těch, kdož uznávají autoritu Boží.“ – 8T 117.

„Jan byl povolán, aby spatřil lid odlišný od těch, kdož se klanějí šelmě a jejímu obrazu ostříháním prvního dne týdne. Zachovávání tohoto dne jest znamením šelmy.“ – 7BC 979.

Třetí anděl určuje totožnost ostatku lidu Božího následujícími třemi hlavními charakteristikami:

(a) Trpělivost svatých, která vzniká působením velikého soužení. (Římanům 5:3, 4; Jakub 1:3; 1 Petr 1:7)

(b) Ostříhání přikázání Božích, včetně Soboty sedmého dne, která je pečetí živého Boha a zvláštním znamením mezi ním a jeho lidem. (Ezechiel 20:20; Matouš 5:17–20; Lukáš 16:17; Jakub 2:10–12)

(c) Udržování víry Ježíšovy, která je věčné evangelium, a víry v jeho moc k dokonalému spasení těch, kdož ho přijmou za svého osobního Spasitele. (Galatským 2:20; Židům 7:25; 1 Jan 1:9; 2:1–6; Efezským 2:8)

„Co představuje víru Ježíšovu, která jest součástí poselství třetího anděla? Ježíš se stal tím, který nesl naše hříchy, aby se mohl státi Spasitelem, který naše hříchy odpouští. Bylo s ním naloženo tak, jak my si zasluhujeme, aby bylo naloženo s námi. Přišel do našeho světa a vzal naše hříchy, abychom my si mohli vzíti jeho spravedlnost. A víra v Kristovu schopnost spasiti nás dostatečně a plně a zcela, jest víra Ježíšova.“ – 3SM 172.

„Provolání poselství prvního, druhého a třetího anděla byla umístěna Slovem Inspirace. Žádný sloupek ani kolík nemá se odstraňovati. Žádná lidská autorita nemá větší právo měniti umístění těchto poselství, nežli právo nahrazovati Nový zákon za Starý. Starý zákon jest evangelium v obrazech a symbolech. Nový zákon jest podstata. Jeden jest stejně tak nezbytný jako druhý. Starý zákon předkládá lekce z úst Kristových, a tyto lekce neztratily svou sílu v žádném detailu.

„První a druhé poselství bylo dáno v letech 1843 a 1844 a nyní jsme pod provoláním třetího; ale všechna tři poselství mají se stále provolávati. Nyní jest právě tak nezbytné, jako kdy dříve, aby byla opakována těm, kdož hledají pravdu. Perem i hlasem máme hlásati provolání, ukazujíce jejich pořadí a použití proroctví, která nás přivádějí k poselství třetího anděla. Třetí nemůže býti bez prvního a druhého.“ – 2SM 104, 105.

„Proroctví prohlašuje, že první anděl měl zvěstovati svou zprávu ‚všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu.‘ Varování třetího anděla, které jest součástí téhož trojnásobného poselství, nemá se o nic méně rozšiřovati. V proroctví se představuje, že jest provoláváno velikým hlasem, andělem letícím po prostředku nebe; a to si vynutí pozornost světa.“ – GC 449, 450.

„Tři andělé ze Zjevení 14 jsou představeni jako letící po prostředku nebe, symbolizujíce dílo těch, kdož hlásají poselství prvního, druhého a třetího anděla. Všechna jsou spojena dohromady. Důkazy o trvalé, stále živé pravdě těchto velikých poselství, která znamenají tolik pro církev, že vzbuzují takový intenzivní odpor ze strany náboženského světa, nejsou mrtvé. Satan se neustále snaží zatemňovati tato poselství tak, aby lid Boží nerozeznal jasně jejich důležitost, jejich čas a místo; ale ona žijí a mají působiti svou náboženskou mocí na naši náboženskou zkušenost, dokud čas bude trvati.“ – 6T 17, 18.

„Pravé pochopení těchto poselství jest životně důležité. Osud duší závisí na způsobu, jakým jsou přijata.“ – EW 258, 259.

Kapitola XII

Ten jiný anděl

 

Jiný anděl (Zjevení 18:1) se připojuje k třetímu andělu, aby přidal na moci provolání, jež varuje před šelmou a jejím obrazem. Poselství druhého anděla se opakuje s výčtem dalších zkažeností, které vnikly do křesťanských církví od počátku jeho díla v roce 1844. (Zjevení 18:2, 3) Dílo tohoto anděla počalo provoláním poselství „Kristus spravedlnost naše“ v roce 1888, které má osvítit zemi slávou Boží. (2 Mojžíš 33:18, 19; Aggeus 2:9, 7; Kolossenským 1:27; Abakuk 2:14)

Odmítnutí tohoto poselství vedlo k otevřenému odpadlictví uprostřed Adventního lidu, kdy požadavky lidí se otevřeně stavěly nad přikázání Boží. Dílo tohoto „jiného“ anděla, společně s pokračujícím předkládáním poselství k Laodicii, vede k vylití „Pozdního Deště“ a provolání konečného varování velikým hlasem („Hlasité Volání“). Toto připravuje lid Boží, aby obstál v konečné zkoušce před skončením lidské zkušební lhůty a během času Jákobova soužení. (Zjevení 3:14–20; Daniel 12:1; Jeremiáš 23:6; Ozeáš 6:1–3; Joel 2:23)

Příchod „jiného anděla,“ aby posílil poselství třetího anděla, se stal nezbytným proto, že toto poselství rychle ztrácelo svou moc v rukou lidí, jimž bylo nejprve svěřeno. (Abakuk 2:14; Izaiáš 60:1, 2)

„Vím, co práce se musí vykonati pro lid, jinak mnozí nebudou připraveni přijmouti světlo anděla sestupujícího s nebe, aby osvítil celou zemi svou slávou.“ – TM 468, 469.

„Ti, kdož jsou schopni nevšímati si všech důkazů, které jim Bůh dává, a mění ono požehnání na zlořečení, měli by se báti o bezpečí svých duší. Jejich svícnem bude pohnuto z místa jeho, nebudou-li pokání činiti. Hospodin se urazil. Korouhev pravdy, poselství prvního, druhého a třetího anděla, byla ponechána, aby se válela v prachu.“ – 2SM 394.

Proto: „Jiný mocný anděl [byl] pověřen, aby sestoupil na zemi, aby spojil svůj hlas s třetím andělem a dal moc a sílu jeho poselství. . . . Dílo tohoto anděla přichází v pravý čas, aby se připojilo k poslednímu velikému dílu poselství třetího anděla, čímž se ono zvětšuje v hlasité volání.“ – EW 277.

„[Citováno Zjevení 18:1, 2, 4.] Toto písmo poukazuje dopředu k času, kdy prohlášení o pádu Babylona, které bylo učiněno druhým andělem ze Zjevení 14 (verš 8), má se opakovati, s přidáním zmínky o zkaženostech, které pronikly do různých organizací, tvořících Babylon, od doby, kdy toto poselství bylo poprvé dáno v létě roku 1844. . . . Bůh má ještě lid v Babyloně; a před příchodem Božích soudů musejí tito věrní jedinci býti vyzváni, aby se nepodíleli na jeho hříších a ‚nepřijali z jeho ran.‘ Proto jest hnutí symbolizováno andělem sestupujícím s nebe, osvěcujícím zemi svou slávou a křičícím silně hlasem velikým, oznamujícím hříchy Babylona.“ – GC 603, 604.

„Poselství třetího anděla musí býti posíleno a zpevněno. Osmnáctá kapitola Zjevení zjevuje důležitost předkládání pravdy nikoliv odměřenými slovy ale se smělostí a mocí.“ – Ev 230.

„Satan činí všemožné úklady, aby mezi námi jako lidem nedocházelo k žádnému napomínání a kárání, a k žádným výzvám, abychom odstraňovali své chyby. Avšak jest lid, který ponese truhlu Boží. . . . Pravda nebude umenšována ani neztratí svou moc v jejich rukou. Budou oznamovati lidu převrácenost jejich, a domu Jákobovu hříchy jejich.“ – TM 411.

Příprava na pozdní déšť

 

„Bylo mi ukázáno, že svědectví k Laodicii platí pro Boží lid v dnešní době, a důvod, proč nebylo vykonáno větší dílo, jest kvůli tvrdosti jejich srdcí. Avšak Bůh dal poselství čas na to, aby dělalo svou práci. Srdce musí býti očištěno od hříchů, které tak dlouho nevpouštěly Ježíše dovnitř. Toto hrozné poselství vykoná svou práci. Když bylo poprvé předloženo, vedlo k podrobnému vyšetření srdce. Hříchy byly vyznány a lid Boží byl v pohybu všude. Téměř všichni věřili, že toto poselství skončí v hlasitém volání třetího anděla. Ale když viděli, že mocné dílo nebylo vykonáno v krátkém čase, pozbyli mnozí vlivu poselství. Viděla jsem, že toto poselství nevykoná svou práci v několika málo měsících. Jest určeno k tomu, aby probudilo lid Boží, aby jim odhalilo jejich úpadek a vedlo je k horlivému pokání, aby mohli býti poctěni přítomností Ježíše a býti uzpůsobeni pro hlasité volání třetího anděla. Když toto poselství zasáhlo srdce, vedlo k hluboké pokoře před Bohem. Andělé byli vyslání na všechny strany, aby nevěřící srdce připravili pro pravdu. Věc Boží počala se vzmáhati a jeho lid byl obeznámen se svým postavením. Kdyby se bylo bývalo plně dbalo na radu Pravého Svědka, byl by Bůh pracoval pro svůj lid ve větší moci. Přesto úsilí, jež se činila od té doby, co bylo poselství dáno, byla Bohem požehnána a mnoho duší bylo vyvedeno z bludu a temnoty, aby se radovaly v pravdě.“ – 1T 186.

Hlasité volání

 

Hlasité volání třetího anděla mělo svůj počátek s příchodem anděla ze Zjevení 18 v roce 1888. Jeho vyvrcholení nebude vidět, dokud plnost Ducha svatého nebude vylita v pozdním dešti. (Zjevení 18:1–4)

„Když Satan působí klamnými zázraky, přichází čas [který byl] předpověděn v Zjevení, kdy mocný anděl, který osvítí zemi svou slávou, vyhlásí pád Babylona a vyzve Boží lid, aby ho opustili.“ – 3SM 406, 407.

„Čas zkoušky jest právě při nás, neboť hlasité volání třetího anděla již začalo, když byla zjevena spravedlnost Kristova, hřích odpouštějícího Vykupitele. Toto jest počátek světla anděla, jehož sláva naplní celou zemi.“ – 1SM 363.

„Všichni, kdož spolupracují s Bohem, budou co nejstatečněji bojovati o víru, která jest jednou dána svatým. Nebudou se odvraceti od přítomného poselství, které již osvěcuje zemi svou slávou. . . . Máme hlásati poselství [tří] andělů, kteří jsou představeni jako letící po prostředku nebe, s posledním varováním k padlému světu. . . . [Citováno Zjevení 18:1–5.] Takto jest podstata poselství druhého anděla znovu dávána světu tím jiným andělem, který osvěcuje zemi svou slávou.“ – 2SM 114–116.

„Veliké dílo evangelia nemá končiti menším projevem moci Boží, než jakým se vyznačoval jeho počátek. Proroctví, která se naplnila ve vylití raného deště na začátku evangelia, mají se znovu naplniti v pozdním dešti na jeho konci. To jsou ti ‚časové rozvlažení,‘ ku kterým hleděl do budoucnosti apoštol Petr, když pravil: ‚Protož čiňte pokání, a obraťte se, aby byli shlazeni hříchové vaši [na vyšetřujícím soudu], když by přišli časové rozvlažení od tváři Páně, a poslal by toho, kterýž vám kázán jest, Ježíše Krista.‘ (Skutky 3:19, 20)

„Služebníci Boží, s tvářemi rozjasněnými a zářícími svatým posvěcením, budou spěchati z místa na místo, aby rozhlašovali poselství z Nebe. Tisíci hlasů bude po celé zemi dáváno varování. Budou se díti zázraky, nemocní budou uzdravováni a znamení a divy budou provázeti věřící. Také Satan pracuje, klamnými zázraky, i oheň s nebe přivádí před obličejem lidským. (Zjevení 13:13) Takto budou obyvatelé země přivedeni k tomu, aby zaujali svůj postoj.“ – GC88 611, 612.

Hlas s nebe

 

Ve spojení s provoláváním trojnásobného poselství andělů je slyšet jiný hlas s nebe (pod mocí Ducha svatého) skrze hnutí, představeného oním mocným andělem. Před ukončením zkušební lhůty dává poslední výzvu Božímu věrnému lidu, který je ještě v Babyloně, aby z něho vyšli před tím, než na něho budou vylity rány Boží. (Zjevení 18:4, 5)

„Jak jest předpověděno v osmnácté kapitole Zjevení, poselství třetího anděla má býti provoláváno s velikou mocí těmi, kdož dávají poslední varování před šelmou a jejím obrazem: [Citováno Zjevení 18:1–6.]

„Toto jest poselství dané Bohem, aby bylo vyhlašováno v hlasitém volání třetího anděla.“ – 8T 118.

„Zjevení 18 poukazuje na dobu, kdy následkem zavržení trojnásobného varování ze Zjevení 14:6–12 církev plně dosáhne stavu předpověděného druhým andělem, a lid Boží, který jest ještě v Babyloně, bude vyzván, aby se oddělil od jeho společenství. Toto poselství bude posledním, které bude kdy dáno světu; a ono vykoná své dílo. Když ti, kteří ‚neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost‘ (2 Tessalonicenským 2:12), budou ponecháni, aby přijali mocné dílo podvodů a aby věřili lži, potom světlo pravdy zazáří nad všemi, jejichž srdce jsou otevřena je přijmouti, a všechny dítky Páně, které zůstávají v Babyloně, budou dbáti na výzvu: ‚Vyjděte z něho, lide můj.‘ (Zjevení 18:4)“ – GC 390.

„Bůh má ještě lid v Babyloně . . . [a] tito věrní jedinci musejí býti vyvoláni. . . . Proto jest hnutí symbolizováno andělem sestupujícím s Nebe, osvěcujícím zemi svou slávou a křičícím silně hlasem velikým, oznamujícím hříchy Babylona. Ve spojení s jeho poselstvím jest slyšeti výzvu: ‚Vyjděte z něho, lide můj.‘ Když se tato varování připojují k poselství třetího anděla, ono se zvětšuje v hlasité volání.“ – 4SP 422.

„Bůh má poctivé dítky mezi Adventisty jen podle jména a padlými církvemi, a dříve než budou vylity rány, budou kazatelé a lid vyvoláni z těchto církví a budou radostně přijímati pravdu. Satan to ví; a dříve než jest dáno hlasité volání třetího anděla, podněcuje v těchto náboženských obcích citové vzrušení, aby ti, kdož odmítají pravdu, se domnívali, že jest s nimi Bůh. Doufá, že oklame ty poctivé a svede je, aby si mysleli, že Bůh ještě pracuje pro církve. Avšak světlo bude zářiti, a všichni, kdož jsou poctiví, opustí padlé církve a zaujmou svůj postoj s ostatkem.“ – EW 261.

„Poselství třetího anděla musí projíti skrz zemi a vzbuditi lid a upozorniti je na přikázání Boží a víru Ježíšovu. Jiný anděl spojuje svůj hlas s třetím andělem a země jest osvícena jeho slávou. Světlo se zvětšuje a vyzařuje na všechny národy země. Má postupovati vpřed jako pochodeň hořící. Bude ho doprovázeti veliká moc, dokud jeho zlaté paprsky nedopadnou na každý jazyk, každý lid a každý národ na tváři celé země. Dovolte mi zeptati se vás: Co jste udělali, abyste se připravili na toto dílo? Jste zbudováni pro věčnost? Musíte pamatovati, že tento anděl představuje lid, který musí toto poselství dávati světu. Jste uprostřed tohoto lidu?“ – RH, August 18, 1885.

„Otázka největší životní důležitosti pro tento čas zní: ‚Kdo jest na straně Páně? Kdo se bude spojovati s andělem v dávání poselství pravdy světu? Kdo bude přijímati světlo, které má naplniti celou zemi svou slávou?‘“ – RH, November 5, 1889.

Příprava na Jákobovo soužení

 

„Jak se členové těla Kristova blíží k období svého posledního boje, ‚času Jákobova soužení,‘ budou růsti v Krista a budou velkou měrou sdíleti jeho Ducha. Jak se třetí poselství zvětšuje na hlasité volání a jak veliká moc a sláva provázejí závěrečné dílo, bude se věrný lid Boží podíleti na této slávě. Jest to pozdní déšť, který je oživuje a posiluje, aby prošli časem soužení. Jejich tváře budou zářiti slávou toho světla, které provází třetího anděla.“ – 7BC 984.

„‚Počátek onoho času soužení,‘ zde zmíněný, se nevztahuje na čas, kdy se začnou vylévati rány, ale na krátkou dobu právě předtím, než budou vylévány, zatímco Kristus jest ve svatyni. V té době, když se dílo spasení bude uzavírati, bude přicházeti na zemi soužení a národy se rozhněvají, budou však drženy pod kontrolou, aby nebránily dílu třetího anděla. V tom čase přijde ‚pozdní déšť,‘ neboli rozvlažení od tváře Páně, aby udělilo moc hlasitému volání třetího anděla a připravilo svaté, aby obstáli v době, kdy bude vyléváno sedm posledních ran.“ – EW 85, 86.

Kapitola XIII

Zapečeťování

 

Během doby konce, s hlásáním věčného evangelia, které je zjeveno v poselstvích tří andělů, začalo zvláštní dílo pečetění. (Zjevení 14:6–12) Sto čtyřicet čtyři tisíc služebníků Božích je znamenáno pečetí živého Boha na jejich čelech. (Zjevení 7:1–4; 14:1 [srov. 2 Mojžíš 34:5–7]) Ti, kteří dovolují Duchu svatému, aby je uvedl do veškeré pravdy, dostávají pečeť Boží (Jan 16:13; 2 Korintským 1:21, 22; Efezským 1:13), která je rozpoznávacím znamením (Ezechiel 20:20; 2 Timoteovi 2:19).

Všichni věrní věřící, kteří zemřeli ve víře v poselství třetího anděla, ostříhání Soboty, jsou součástí 144 000 a vstanou ve zvláštním vzkříšení před příchodem Krista. (Zjevení 14:13; Daniel 12:2) Tito budou mezi žijícími svatými při jeho příchodu.

Když povaha Boží, zjevená v jeho zákoně, je otištěna na jejich srdcích Duchem svatým, jsou posvěceni v pravdě. (Izaiáš 8:16; Jeremiáš 31:33; 2 Korintským 3:3; 2 Tessalonicenským 2:13; Jan 17:17 [srov. Žalm 119:142]) Když tyto podmínky jsou zcela splněny, pak ostříhání Soboty je znamením posvěcení, stejně jako znamením odlišnosti. Označuje nás za uctívatele pravého Boha a odlišuje nás od synů neposlušnosti. (Ezechiel 20:12, 20; 2 Mojžíš 31:16–18; Ezechiel 9:4–6)

Znamení šelmy je padělkem pečeti Boží. Dvě hlavní odpadlické nábožensko-politické mocnosti (Zjevení 13:3, 4, 8, 11–17) se chystají ovládnout tzv. křesťanský svět lidskými zákony v rozporu se zákonem Božím. Potom ti, kteří poslouchají Boha, budou trpět krutým pronásledováním (hněv draka). Na druhé straně ti, kteří neposlouchají Boha, přijmou znamení šelmy (padělaná sobota – neděle), a společně s šelmou budou trpět následky své volby v sedmi posledních ranách (hněv Boží). (Zjevení 14:9–11; 15:1; 16:1, 2, 10, 11)

Srovnání mezi verši Zjevení 6:12–17 a Zjevení 14:14–16 (srov. Matouš 13:39) zjevuje, že poselství o pečetění, které zahrnuje varování před znamením šelmy, náleží do doby konce. Ta začala v roce 1844.

Pečeť živého Boha

 

„Co jest pečeť živého Boha, která jest umístěna na čelech jeho lidu? Jest to znamení, které andělé, a nikoli lidské oči, mohou čísti; neboť hubící anděl musí viděti toto znamení vykoupení. Inteligentní mysl vidí znamení kříže Golgotského na Hospodinových osvojených synech a dcerách. Hřích přestoupení zákona Božího jest odstraněn. Jsou oděni rouchem svatebním a jsou poslušní a věrní vůči všem Božím příkazům.“ – 7BC 968.

„Sobota bude velikou zkouškou věrnosti, neboť jest bodem pravdy obzvláště popíraným. Až na lidi bude působiti poslední zkouška, tehdy bude vedena dělicí čára mezi těmi, kdož slouží Bohu, a těmi, kdož jemu neslouží. Zatímco zachovávání falešné soboty v souladu se zákonem státu, v rozporu se čtvrtým přikázáním, bude přiznáním oddanosti moci, která jest v odporu vůči Bohu, ostříhání pravé Soboty, v poslušnosti vůči Božímu zákonu, jest důkazem o věrnosti Stvořiteli. Zatímco jedna třída, přijetím znamení podřízenosti pozemským mocnostem, přijímá znamení šelmy, druhá, zvolujíc si znamení oddanosti božské autoritě, přijímá pečeť Boží.“ – GC 605.

„Pouze ti, kdož přijmou pečeť živého Boha, budou míti propustku přes brány Svatého Města.“ – 7BC 970.

„Kristus, pouze Kristus a jeho spravedlnost, získá pro nás propustku do nebe.“ – LDE 283.

„Anděl s písařským kalamářem při svém boku se vrátil ze země a oznámil Ježíši, že jeho práce jest hotova a svatí byli spočteni a zapečetěni.“ – EW 279.

„Snažme se ze všech sil, aby Bůh dal, abychom byli mezi sto čtyřiceti čtyřmi tisíci.“ – 7BC 970.

Znamení šelmy

 

„Jestliže vám bylo předloženo světlo pravdy, zjevující Sobotu čtvrtého přikázání a dokazující, že ve Slově Božím není žádný základ pro zachovávání neděle, a vy přesto lpíte na falešné sobotě, odmítajíce světiti Sobotu, kterou Bůh nazývá ‚den svatý můj,‘ přijímáte znamení šelmy. Kdy se tak stane? Až se podrobíte výnosu, který vám přikazuje, abyste přestali pracovati v neděli a uctívali Boha, když víte, že žádné slovo v Bibli nedokazuje, aby neděle byla jiným než běžným pracovním dnem, souhlasíte s tím, abyste přijali znamení šelmy, a odmítáte pečeť Boží.“ – 7BC 980.

„V každé církvi jsou praví křesťané, nevyjímaje římskokatolické společenství. Žádní nejsou odsouzeni, dokud neměli světlo a neviděli závaznost čtvrtého přikázání. Ale až bude vydán výnos, vynucující padělanou sobotu, a hlasité volání ‚třetího anděla‘ bude lidi varovati před klaněním se šelmě a obrazu jejímu, bude jasně vedena dělicí čára mezi nepravými a pravými. Pak ti, kdož stále pokračují v přestoupení, přijmou znamení šelmy.“ – ST, November 8, 1899.

„Avšak křesťané minulých generací zachovávali neděli, domnívajíce se, že tím zachovávají biblickou Sobotu; a nyní jsou praví křesťané v každé církvi, římskokatolické společenství nevyjímaje, kteří upřímně věří, že neděle jest Sobota božského ustanovení. Bůh přijímá jejich upřímnost záměru a jejich bezúhonnost před jeho tváří. Ale až zachovávání neděle bude vynucováno zákonem a svět bude osvícen ohledně závaznosti pravé Soboty, potom kdokoli přestoupí příkaz Boží, aby poslechl nařízení, které nemá žádnou vyšší autoritu než autoritu Říma, bude tímto ctíti papeženectví nad Boha. Vzdává hold Římu a moci, která vynucuje zřízení ustanovené Římem. Klaní se šelmě a jejímu obrazu. Když lidé potom odmítnou zřízení, o němž Bůh prohlásil, že jest znamením jeho autority, a místo něj uctívají zřízení, které si Řím zvolil za znamení své nadřazenosti, budou tímto přijímati znamení oddanosti Římu – ‚znamení šelmy.‘ Právě až bude záležitost takto jasně předložena lidem a oni budou přivedeni k volbě mezi přikázáními Božími a přikázáními lidskými, budou ti, kdož pokračují v přestoupení, přijímati ‚znamení šelmy.‘“ – GC 449.

Zvláštní vzkříšení

 

„Hroby se otvírají, a ‚mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.‘ (Daniel 12:2) Všichni, kdož zemřeli ve víře v poselství třetího anděla, vycházejí z hrobu oslaveni, aby slyšeli Boží smlouvu pokoje s těmi, kdož ostříhali jeho zákon. ‚I ti, kteříž ho bodli‘ (Zjevení 1:7), ti, kteří se posmívali a zesměšňovali Kristova smrtelná muka, a nejzuřivější odpůrcové jeho pravdy a jeho lidu, jsou vzbuzeni, aby ho spatřili v jeho slávě a aby viděli poctu vloženou na věrné a poslušné.“ – GC 637.

„Hlas Boží jest slyšeti s nebe, vyhlašující den a hodinu Ježíšova příchodu, a sdělující jeho lidu věčnou smlouvu.“ – GC 640.

„Brzo jsme slyšeli hlas Boží jako vod mnohých, který nám sděloval den a hodinu Ježíšova příchodu. Žijící svatí, v počtu 144 000, znali a rozuměli hlasu, zatímco bezbožní mysleli, že to byl hrom a zemětřesení.“ – EW 15.

Kapitola XIV

Dar proroctví

 

Po Kristově nanebevstoupení, a poté, co se učedníci odevzdali plně Bohu skrze víru a modlitbu, a poté, co vešli v dokonalou jednotu, byl na ně v plnosti vylit Duch svatý. (Lukáš 24:49; Skutky 2:1–4) Duchovní dary jim pak byly dávány, aby byly použity pro obecné dobro církve a pro rozvoj díla Božího. Dary, které byly udíleny prvním křesťanům skrze Ducha, zahrnovaly apoštolství, řeč moudrosti, řeč umění, víru, uzdravování, proroctví, rozeznání duchů, zázraky, jazyky, vykládání jazyků, vyučování, správcovství, charitu (vykonávání čisté nesobecké lásky). (Amos 3:7; 1 Korintským 12:7–11, 28; Efezským 4:7, 8, 11; 1 Petr 4:10, 11)

Když Pavel vybízel církev: „Snažujte se pak dojíti darů lepších,“ ukázal jim na „vyšší cestu“ – lásku. (1 Korintským 12:31; 13:1–8, 13) Poté dodal: „Žádejte duchovních věcí, nejvíce však, abyste prorokovali.“ (1 Korintským 14:1) Přepevná řeč prorocká je základem naší víry. (Přísloví 29:18; Ozeáš 12:10, 13; 2 Paralipomenon 20:20; Matouš 10:41; 1 Tessalonicenským 5:19–21; 2 Petr 1:19–21)

Dary Ducha mají být obnoveny věrnému ostatku před druhým příchodem Ježíše. (1 Korintským 1:7, 8)

V souladu se zaslíbením Božím byl dar proroctví obnoven pro pravou církev v těchto posledních dnech. (Joel 2:28; Skutky 2:14–21; Zjevení 12:17 [srov. Zjevení 19:10]) Brzy po druhém velkém zklamání v roce 1844 byla Ellen G. Whiteová povolána Bohem k prorocké službě mezi prvními Adventisty a její dílo obstálo ve zkoušce dle veršů Izaiáš 8:20 a Matouš 7:16, 20.

Hlavním účelem spisů Ellen G. Whiteové je, aby přiváděly muže a ženy zpět k zanedbávanému Slovu Božímu, vštěpovaly do jejich srdcí pravdy již zjevené v Bibli a zabraňovaly věřícím odlučovat se od těchto pravd.

„Bůh ve svém Slově zaslíbil dávati vidění v ‚posledních dnech;‘ ne pro nové pravidlo víry, ale pro potěšování svého lidu a pro napravování těch, kdož zbloudili od biblické pravdy.“ – EW 78.

„V časech starodávným mluvíval Bůh k lidem skrze ústa proroků a apoštolů. V těchto dnech k nim mluví skrze svědectví svého Ducha. Nikdy nenastal čas, kdy Bůh poučoval svůj lid vážněji, než je poučuje nyní ohledně své vůle a běhu, který po nich chce, aby vykonávali.“ – 4T 147.

„Ve svém slově Pán jasně zjevil svou vůli těm, kdož zbohatli. Ale protože jeho přímými příkazy pohrdli, on před ně milosrdně předkládá jejich nebezpečí prostřednictvím Svědectví. Nedává nové světlo, ale upozorňuje je na světlo, které již bylo zjeveno v jeho slově.“ – 2T 660, 661.

„Kdybyste byli činili Boží slovo svým předmětem studia, s touhou, abyste dosáhli biblických měřítek a dospěli ku křesťanské dokonalosti, nebyli byste potřebovali Svědectví. Právě proto, že jste zanedbali obeznamovati se s Boží inspirovanou Knihou, snaží se osloviti vás jednoduchými, přímými svědectvími, upozorňuje vás na slova inspirace, která jste zanedbali poslouchati, naléhaje na vás, abyste utvářeli své životy v souladu s jejími čistými a vznešenými naučeními.“ – 2T 605.

„Slovo Boží jest dostatečné, aby osvítilo nejvíce zatemněnou mysl, a mohou mu rozuměti ti, kdož mají jakoukoli touhu mu rozuměti. Ale přes to všechno někteří, kdož vyznávají, že činí slovo Boží svým předmětem studia, jsou nalezeni, že žijí v přímém rozporu s jeho nejjasnějšími naučeními. Pročež Bůh, aby zanechal muže a ženy bez výmluvy, dává jasná a ostrá svědectví, přivádějící je zpět k slovu, které zanedbali následovati.“ – 2T 454, 455.

„Svazky Duch proroctví, a také Svědectví, měly by se vpraviti do každé rodiny ostříhající Sobotu, a bratří by měli znáti jejich hodnotu a býti nuceni je čísti.“ – 4T 390.

„Boží Slovo jest neomylným měřítkem. Svědectví nemají zastupovati Slovo. Všichni věřící by měli vynakládati velikou péči, aby v těchto otázkách postupovali opatrně, a vždy se zastavte, když řeknete dost. Nechť všichni prověřují své postoje z Písem a každý bod, který vydávají za pravdu, dokazují ze zjeveného Slova Božího.“ – Ev 256.

„Satan . . . neustále vnucuje podvrhy – aby odváděl od pravdy. Úplně posledním podvodem Satanovým bude, že učiní svědectví Ducha Božího neúčinnými.“ – 1SM 48.

Kapitola XV

Manželství

 

Bůh viděl, že „není dobré člověku býti samotnému.“ (1 Mojžíš 2:18) Proto ustanovil manželské zřízení a vyslovil zákon o manželství pro všechny děti Adamovy až do konce času. Bůh sám dal Adamovi jednu ženu za společnici. „Ustanovil, aby se muži a ženy spojovali v svatém manželství, aby budovali rodiny, jejichž členové, korunováni ctí, budou uznáni za členy nebeské rodiny.“ (MH 356) Podle plánu Božího by v manželském vztahu měl každý muž považovat svou ženu za své druhé já: „Kost z kostí mých a tělo z těla mého.“ (1 Mojžíš 2:18, 23, 24; Marek 10:6–8; Efezským 5:28, 29; Kolossenským 3:19)

Jakkoliv bylo manželství znehodnoceno hříchem, musí se toto božské zřízení obnovit do svého původního stavu uprostřed Božího lidu před druhým příchodem Ježíše. (Skutky 3:20, 21; Marek 10:5–9)

Kdy je manželství spravováno podle vůle Boží:

(a) Střeží mravní čistotu mužů a žen a zajišťuje lidské štěstí. (Židům 13:4; 1 Korintským 7:2–9; Žalm 128:1–6; Přísloví 5:18; 31:10–31)

(b) Zabezpečuje sociální potřeby lidí. (1 Mojžíš 2:18)

(c) Pozvedává tělesnou, rozumovou a mravní přirozenost lidských bytostí. (Přísloví 18:22; 19:14; 1 Petr 3:1, 7)

(d) Zajišťuje přežívání a rozmnožování lidstva v mravním a zdravém způsobu. (1 Mojžíš 1:27, 28)

Božím záměrem od samého počátku bylo, aby manželský slib svázal muže a ženu navzájem nezrušitelnými vazbami „pro život.“ (Matouš 19:6; Marek 10:11, 12; Lukáš 16:18) Proto rozvod není v souladu s vůlí Boží. (Malachiáš 2:14–16) V případě odloučení má každý zůstat sám až do smrti jednoho z nich nebo až do vzájemného usmíření. (Římanům 7:1–3; 1 Korintským 7:10–15, 39) (Matouš 5:32 a 19:9 jsou vysvětleny v samostatných publikacích.)

Křesťané by se měli spojovat v manželství jen s těmi, kteří jsou stejné víry. Sňatek s člověkem, který je nevěřící nebo není členem církve, je vážný hřích a odloučení od Krista. (2 Mojžíš 34:12, 16; 5 Mojžíš 7:3, 4; Nehemiáš 13:23–27; 2 Korintským 6:14)

„Jako dítko Boží, poddaná Kristova království, vykoupená jeho krví, jak se můžeš spojiti s někým, kdo neuznává Boží požadavky, kdo není ovládán jeho Duchem? Příkazy, které jsem citovala, nejsou slovo lidské, ale Boží. I kdyby společník, kterého sis zvolila, byl ve všech dalších ohledech hodný (což on není), přesto nepřijal pravdu pro tento čas; jest nevěřící a tobě nebe zakazuje, aby ses s ním spojovala. Nemůžeš, aniž bys ohrozila svou duši, nedbati tohoto božského nařízení.“ – 5T 364.

„V mladistvé mysli jest manželství oděno do romantiky, a jest obtížné zbaviti ji tohoto rysu, kterým ji představivost přikrývá, a vštípiti do mysli povědomí o vážných povinnostech spojených s manželským slibem. Tento slib spojuje osudy dvou jedinců pouty, která nic než ruka smrti by měla přetrhnouti.“ – 4T 507.

Třebaže mnohoženství bylo tolerováno v starozákonních dobách v rozporu s Božím původním záměrem, za křesťanského zřízení se připouští pouze monogamní manželství. (1 Korintským 7:2; Efezským 5:23, 33; Matouš 19:4–6; Malachiáš 2:15)

„V rané době se praktikovalo mnohoženství. To byl jeden z hříchů, které přivodily hněv Boží na předpotopní svět.“ – PP 338.

Manželský vztah představuje spojení, které existuje mezi Kristem a jeho církví. (Izaiáš 54:4, 5; Jeremiáš 3:14; Efezským 5:24–28; Ozeáš 2:19, 20)

„Bůh oddával první manželskou dvojici. Tudíž má manželské zřízení za svého původce Stvořitele vesmíru. ‚Poctivé jest manželství‘ (Židům 13:4); bylo jedním z prvních Božích darů člověku a jest jedním ze dvou zřízení, které si po Pádu Adam přinesl za vrata Ráje. Když se v tomto vztahu uznávají a zachovávají božské zásady, jest manželství požehnáním; střeží čistotu a štěstí rodu, zabezpečuje sociální potřeby člověka, pozvedává tělesnou, rozumovou a mravní přirozenost.“ – PP 46.

„Rodinný svazek je nejtěsnější, nejněžnější a nejposvátnější ze všech na zemi. Byl určen k tomu, aby byl požehnáním lidstvu. A jest požehnáním všude tam, kde se v manželskou smlouvu vchází rozumně, v bázni Boží a s patřičným ohledem na její povinnosti.“ – MH 356, 357.

Předpoklady

 

„Před převzetím odpovědností spojených s manželstvím by mladí muži a mladé ženy měli míti takovou zkušenost v praktickém životě, která by je připravila pro manželské povinnosti a těžkosti. Časná manželství se nemají podporovati. Do vztahu tak důležitého jako jest manželský a tak dalekosáhlého ve svých následcích by se nemělo vcházeti ukvapeně, bez dostatečné přípravy a dříve, než se dobře rozvinou duševní a tělesné síly.

„Partneři nemusejí míti světské bohatství, ale měli by míti zdraví, které jest mnohem větším požehnáním. A ve většině případů by neměl býti velký věkový rozdíl. Zanedbání tohoto pravidla může míti za následek vážně zhoršení zdraví toho mladšího. A často jsou děti okradeny o tělesnou a duševní sílu. Nemohou od zestárlého rodiče dostávati péči a společenství, které jejich mladé životy vyžadují, a mohou býti postiženy smrtí otce nebo matky právě v době, kdy láska a vedení jsou nejvíce potřebné.

„Právě toliko v Kristu může býti manželský svazek bezpečně vytvořen. Lidská láska by měla svá nejtěsnější pouta získávati z božské lásky. Pouze tam, kde panuje Kristus, může býti hluboký, opravdový, nesobecký cit.“ – MH 358.

Posvátný kruh

 

„Ač mohou nastati potíže, zmatky a znechucení, nechť ani manžel ani manželka nepřechovávají myšlenku, že jejich svazek jest omyl nebo zklamání. Rozhodněte se, že budete vším tím, co jest možné býti jeden pro druhého. Pokračujte v dřívějších pozornostech. Všemi způsoby povzbuzujte jeden druhého ve vedení bitev života. Učte se pomáhati si navzájem ku štěstí. Budiž vzájemná láska, vzájemná tolerance. Pak manželství, místo aby bylo koncem lásky, bude takřka skutečným začátkem lásky. Teplo opravdového přátelství, láska, která poutá srdce k srdci, jest předchuť radostí nebeských.“ – MH 360.

„Okolo každé rodiny jest posvátný kruh, který by se měl ostříhati neporušený. Do tohoto kruhu nemá žádná jiná osoba právo se dostati. Nechť ani manžel ani manželka nedovolí nikomu, aby sdílel důvěrnosti, které náležejí výhradně jim samotným.“ – MH 361.

„Chraňte se prvního vystavení se nebezpečí. Se zájmy duše si nelze zahrávati. Vaším základním jměním jest vaše povaha. Ochraňujte ji, jako byste ochraňovali zlatý poklad. Mravní čistota, sebeúcta, silná moc odporu, musejí se pevně a neustále ochraňovati. Nemělo by býti jediné odchylky od zdrženlivosti; jediný čin familiárnosti, jediná indiskrétnost, může duši vystaviti nebezpečí v otevření dveří pro pokušení, a moc odporu se oslabuje.“ – AH 404.

Čistota a štěstí

 

„Z příčiny smilstva, jeden každý manželku svou měj, a jedna každá měj muže svého.“ (1 Korintským 7:2)

„Manželství jest požehnáním; střeží čistotu a štěstí lidstva.“ – PP 46.

„Poctivéť jest u všech manželství a lože nepoškvrněné, smilníky pak a cizoložníky souditi bude Bůh.“ (Židům 13:4)

Každý křesťan by měl pečlivě uvážit pokyny obsažené v Bibli a ve Svědectvích. (1 Korintským 6:18; 7:1–13, 27, 28, 39; Kolossenským 3:18, 19)

„Jak pečlivý by měl býti manžel a otec, aby udržoval věrnost svým manželským slibům! . . . Toto jest místo, kde se mnozí proviňují. Myšlení jejich srdcí nejsou čisté, svaté povahy, kterou Bůh vyžaduje. . . . Ženatým mužům jsem poučena říci: Jsou to vaše manželky, matky vašich dětí, komu patří váš ohled a cit.“ – AH 336, 337.

„Jestliže [naše sestry] zaujímají tento postoj [pokory, skromnosti, zdrženlivosti], nebudou obtěžovány nepatřičnou pozorností ze strany pánů v církvi a mimo ni. Všichni budou vnímati, že kolem těchto bohabojných žen jest posvátný kruh čistoty.“ – AH 334.

„Mnozí rodičové nezískávají poznání, které by měli v manželském životě míti. Nestřeží se, aby Satan nad nimi nevyzrál a neovládl jejich mysli a jejich životy. Nevidí, že Bůh po nich vyžaduje, aby chránili své manželské životy před jakýmikoliv výstřednostmi. Jen velmi málo pociťují, že jest náboženskou povinností, aby panovali nad svými vášněmi. Připojili se v manželství k objektu své volby, a proto si myslí, že manželství posvěcuje požitky nižších vášní. I muži a ženy vyznávající zbožnost povolují otěže svým smyslným vášním, a nemyslí na to, že Bůh je činí odpovědnými za výdej životní energie, který oslabuje jejich udržování při životě a vyčerpává celý organismus.“ – 2T 472.

„Ti, kdož vyznávají, že jsou křesťany, . . . by měli náležitě uvážiti následek každé výhody manželského vztahu a posvěcená zásada by měla býti základem každého činu. Ve velmi mnoha případech rodiče . . . zneužívají svých manželských výhod a požitkářstvím posilují své zvířecí vášně. Právě přeháněním do krajnosti toho, co jest zákonné, se to stává těžkým hříchem.“ – AH 122.

„Přijetím Krista za svého osobního Spasitele jest člověk uveden do téhož těsného vztahu k Bohu a těší se z jeho zvláštní přízně, jako se těší jeho vlastní milovaný Syn. Jest poctěn a oslaven a důvěrně spojen s Bohem, jeho život skryt jest s Kristem v Bohu. Ó, jaká láska, jaká podivuhodná láska! Toto jest mé učení o mravní čistotě.“ – LHU 297.

„Milost Kristova, a jedině tato, může učiniti [manželství] zřízením, jaké Bůh určil, že by mělo býti – prostředkem pro požehnání a povznesení lidstva. A takto rodiny pozemské, ve své jednotě a pokoji a lásce, mohou představovati rodinu nebeskou.“ – MB 65.

Sexuální nemravnost

 

Všechny nemravné sexuální praktiky, jako je homosexualita, lesbismus, sodomie (zoofilie) a incest, jsou odsouzeny v slově Božím jako ohavnosti. (Římanům 1:26, 27; 1 Korintským 6:9, 10; 3 Mojžíš 18:6–24; Juda 7)

Kapitola XVI

Křesťanská rodina

 

Po stvoření Adama a Evy je Bůh spojil dohromady jako manžele, požehnal jim a potom jim řekl: „Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte ji.“ (1 Mojžíš 1:28) To byl Boží záměr, aby země byla zalidněna bytostmi stvořenými k jeho obrazu, složena z rodin, jež by mu přinesly slávu a staly se členy větší rodiny v nebi. (Izaiáš 45:18; Efezským 3:14, 15) Třebaže Boží původní záměr byl odstaven na vedlejší kolej následkem hříchu člověka, jeho konečné naplnění je jisté. (Římanům 8:28; Zjevení 21:3, 5

Rodina je základ společnosti. Křesťanská rodina je jednotkou, v níž je Bůh uznáván za nejvyšší objekt uctívání. On je vedoucím, ochráncem, průvodcem a instruktorem takových rodin. Křesťanská rodina je nejmenší základní jednotka Boží církve na zemi. (Matouš 18:20) Křesťanská rodina je také škola, kde její členové jsou jak učiteli, tak studenty, kteří sdílejí své znalosti a učí se jeden od druhého. Slovo Boží, společně s knihou přírody, by mělo být hlavním zdrojem učení v rodinné škole. Cílem rodinné firmy by mělo být, aby připravovala své studenty pro užitečnost v tomto životě a pro vyšší studium ve škole nebeské. (5 Mojžíš 6:4–9; Žalm 128:1–6)

O zvláštním díle obnovení v rodině bylo prorokováno, že nastane před druhým příchodem Krista. (Malachiáš 4:5, 6)

Manžel a otec

 

Křesťanský manžel, jako otec a kněz rodiny, je jejím ochráncem, instruktorem, průvodcem a správcem. (1 Mojžíš 3:19; 1 Korintským 11:3) Toto je role, kterou mu přidělil Bůh. Je zodpovědný za duchovní, duševní a tělesné blaho své rodiny. (Efezským 6:4; 5:28–31, 33; 1 Timoteovi 5:8; 1 Petr 3:7)

Spolu se svou manželkou má učit své děti, aby milovaly a poslouchaly Boha, a vychovávat je pro užitečnost v tomto životě a v životě budoucím, podle předpisů daných v Bibli. Jako kněz rodiny je otec vedoucím, zodpovědným za náboženskou výchovu a vzdělání svých dětí. Je také tím, kdo vede ranní a večerní rodinné pobožnosti. (1 Mojžíš 18:19; 35:2–4; Jozue 24:15; Kolossenským 3:21)

Manželka a matka

 

Křesťanská manželka, jako matka, je hlavní učitelkou dětí v rodině, zvláště v jejich raném věku. Má velkou a důležitou zodpovědnost v jejich výchově a vzdělání, v souladu s předpisy, jež jsou jí dány v Slově Božím. Společně se svým manželem je zodpovědná za jejich duchovní, duševní a tělesné blaho, a za rozvíjení povahy u svých dětí podle božského vzoru pro časnost i pro věčnost. Zatímco otec je hospodář rodiny, matka je hospodyně. (Přísloví 31:10–31; Efezským 5:22–24, 33; 1 Tessalonicenským 5:23; 1 Timoteovi 5:4; Titovi 2:4, 5)

Děti v rodině

 

Děti jsou dědictví Hospodina. (Žalm 127:3–5; Přísloví 17:6) Jsou budoucnost společnosti a církve Boží na zemi. Byly svěřeny otcům a matkám s cílem, aby jimi byly vychovány a vzdělány, aby se staly členy nebeské rodiny Páně a užitečnými členy společnosti zatím zde na zemi. (Žalm 144:12; Izaiáš 8:18) Děti se mají učit, aby milovaly, ctily a respektovaly své rodiče a poslouchaly je, jak se sluší v Pánu. (2 Mojžíš 20:12) Měly by se také učit, aby milovaly a poslouchaly Boha a respektovaly kazatele, učitele, vládce a všechny ostatní, které k tomu Bůh zplnomocnil. Děti by se měly vzdělávat a povzbuzovat, aby se připravovaly stát se spolupracovníky s Bohem na zemi vyškolením se v řemeslech a/nebo zaměstnáních, která by napomáhala rozvoji jeho království a urychlování příchodu Krista. (3 Mojžíš 19:32; 2 Královská 2:23, 24; Žalm 78:2–7; Přísloví 22:6; Efezským 6:1–3; Kolossenským 3:20)

„Bůh stvořil člověka pro svou slávu, aby se lidská rodina po přezkoušení a prověření stala jedno s rodinou nebeskou. To byl Boží záměr, osídliti nebe lidskou rodinou, když by se ukázalo, že jsou poslušní vůči jeho každému slovu. Adam byl zkoušen, aby se vidělo, zda bude poslušný jako věrní andělé, anebo neposlušný.“ – 1BC 1082.

„V raných dobách byl otec vládcem a knězem své rodiny, a měl autoritu nad svými dětmi i poté, co měly své vlastní rodiny. Jeho potomci byli vyučováni, aby k němu vzhlíželi jako k svému vůdci, jak v náboženských tak světských záležitostech. Tento patriarchální systém vlády se Abraham snažil zachovati na věčnost, protože vedl k udržování poznání Boha. Bylo nezbytné semknouti členy domácnosti dohromady, aby mohli vytvořiti hradbu proti modlářství, které se tak široce rozšiřovalo a tak hluboce zapouštělo kořeny. Abraham usiloval všemi prostředky své moci, aby střežil obyvatele svého tábora před sdružováním se s pohany a poznáváním jejich modlářských praktik, neboť věděl, že obeznamování se se zlem by nepozorovaně narušovalo zásady. Největší péče se vynakládala na to, aby se vyloučila veškerá forma falešného náboženství a do mysli se vštípil majestát a sláva živého Boha jako pravého objektu uctívání.“ – PP 141.

„Aby rodiče a učitelé mohli dělati tuto práci [vzdělávání svých dětí], musejí sami rozuměti ‚cestě,‘ kterou by děti měly jíti. V tomto jest obsaženo více, než jenom míti poznání z knih. Zahrnuje to vše, co jest dobré, ctnostné, spravedlivé a svaté. Jsou v tom obsaženy praktiky střídmosti, zbožnosti, bratrské laskavosti a lásky k Bohu a k sobě navzájem. Aby se mohlo dosáhnouti tohoto cíle, musí se věnovati pozornost tělesné, duševní, mravní a náboženské výchově dětí.“ – 3T 131, 132.

„Na ranou výchovu dětí nedá se už vložiti větší důležitost. Lekce, jimž se naučily, a návyky, jež si vytvořily během kojeneckých a dětských let, mají co do činění s utvářením povahy a směřováním života více, než mají všechna naučení a cvičení v pozdějších letech.“ – MH 380.

„Matky mohou získati poznání mnoha věcí, avšak to základní poznání nezískají, pokud nemají poznání Krista jako osobního Spasitele. Jestliže jest v domově Kristus, jestliže jej matky učinily svým rádcem, budou své děti od jejich nejútlejšího věku vyučovati zásadám pravého náboženství.“ – CG 472.

„Největší důkaz o moci křesťanství, který může býti představen světu, jest spořádaná, ukázněná rodina.“ – 4T 304.

Kapitola XVII

Křesťanská střídmost

 

Křesťanská střídmost má co do činění se všemi stránkami našeho života zde na zemi a potvrzuje úzký vztah, který existuje mezi duchovními, duševními a tělesnými aspekty našeho bytí. Stav těla ovlivňuje mysl, a stav mysli ovlivňuje nejen tělo, ale také duchovní vztah člověka k Bohu. Pravá střídmost se může definovat jako úplné vzdání se všech věcí, které jsou škodlivé, a rozvážné užívání těch věcí, které jsou zdravé. Obecná zásada, týkající se střídmosti ve všech věcech, byla vyznačena v slově Božím apoštolem Pavlem. (1 Korintským 10:31)

Lekce od řeckých atletů

 

„V odkazování na tato [řecká] závodění jako obraz křesťanského boje kladl Pavel důraz na přípravu nezbytnou pro úspěch závodníků v soutěži – přípravná kázeň, abstinence ve stravování, nezbytnost střídmosti. ‚Všeliký, kdož bojuje,‘ prohlásil Pavel, ‚ve všem jest zdrželivý.‘ Běžci odložili veškeré požitkářství, jež by vedlo k oslabení fyzických sil, a náročným a nepřetržitým cvičením trénovali své svaly na sílu a výdrž, aby, až nastane den soutěže, vložili na své síly největší zátěž. Jak jest mnohem důležitější, aby křesťan, jehož věčné zájmy jsou v sázce, uvedl chuť a vášeň do podřízenosti rozumu a vůli Boží! Nikdy nesmí připustiti, aby jeho pozornost byla rozptylována zábavami, rozkošemi nebo pohodlím. Všechny jeho zvyky a vášně musejí býti podřízeny nejpřísnější kázni. Rozum, osvícený učením Božího slova a vedený Božím Duchem, musí držeti otěže ovládání. . . .

„Pavel poukazuje na rozdíl mezi pomíjející korunou z vavřínového věnce, kterou dostává vítěz v běžeckých závodech, a korunou nesmrtelné slávy, která bude dána tomu, kdo vítězně běží křesťanský závod. ‚Oni zajisté proto,‘ prohlašuje Pavel, ‚aby porušitelnou korunu vzali, ale my neporušitelnou.‘ Aby vyhráli cenu podléhající zkáze, nešetřili řečtí běžci u sebe žádnou dřinou ani kázní. My usilujeme o cenu nekonečně cennější, přímo o korunu věčného života. Jak by mělo býti mnohem pečlivější naše snažení, jak mnohem ochotnější naše obětování a sebezapření!“ – AA 311, 312.

Zdravotní reforma z biblického pohledu

 

Jelikož zdravá mysl se k vysokému stupni vyvíjí v zdravém těle, má zdravotní reforma své místo v plánu vykoupení. (Kazatel 10:17; 3 Jan 2; 1 Tessalonicenským 5:23) Boží Slovo nás prosí, abychom dobře pečovali nejen o své duše, ale také o svá těla. (Římanům 12:1; 1 Korintským 3:16, 17; 9:25, 27)

Obecné zásady spojené s jídlem a pitím, a s čímkoli co může ovlivnit naše tělesné, duševní či duchovní zdraví, jsou vyznačeny v Slově Božím. (1 Korintským 10:31)

Jako součást poselství třetího anděla je zdravotní reforma tak těsně spojena s poselstvím, jako je pravá ruka spojena s tělem (srov. Zjevení 14:12; 2 Petr 1:6). (2 Mojžíš 15:26; Přísloví 3:7, 8; 4:20–22)

Zdravotní reforma zahrnuje mírné užívání dobrých věcí. Pravá střídmost vyžaduje naprostou abstinenci od všech věcí, které jsou škodlivé pro organismus, jako jsou: masitá jídla (včetně ryb), zvířecí tuk, škodlivé chemické přísady k hotovým jídlům (jako je glutamát sodný), alkoholické nápoje, čaj, káva a kofeinové nápoje, tabák a narkotika, atd. Protože nejdelší seznam by byl stále neúplný, podáváme pouze pár příkladů. Stovky nových výrobků jsou vypouštěny na trh rok co rok; proto by měl každý člověk zjišťovat pro sebe, které má odmítat. Vizte příklady v Soudců 13:4, 7; Daniel 1:8, 12–16, 20.

Také manželské výstřednosti a všechny formy pohlavní zvrácenosti jsou odsouzeny v Slově Božím. (1 Tessalonicenským 4:3–5; 2 Korintským 7:1; Římanům 1:24, 26, 27; 13:11–14; 1 Petr 4:2, 3)

„Bůh po svém lidu vyžaduje, aby se očistili od veškeré nečistoty těla a ducha, zdokonalujíce svatost v bázni Hospodinově. Všichni ti, kdož jsou vlažní a omlouvají se z tohoto díla, očekávajíce na Hospodina, že pro ně udělá to, co on vyžaduje po nich, aby dělali pro sebe, budou nalezeni lehkými, až tiší země, kteří činili jeho soudy, budou ukryti v den hněvu Hospodinova.“ – CD 33.

„Všichni, kdož zastávali postavení posvátné zodpovědnosti [v Izraeli], měli býti mužové přísné střídmosti, aby jejich mysli mohly býti čisté k rozlišování mezi správným a špatným, aby mohli míti pevnost zásad a moudrost k vykonávání spravedlnosti a projevování milosrdenství. Stejné břemeno spočívá na každém následovníkovi Krista. Apoštol Petr prohlašuje: ‚Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý.‘ (1 Petr 2:9) Bůh po nás požaduje, abychom udržovali všechny síly v co nejlepším stavu, abychom mohli libou službou opláceti našemu Stvořiteli.“ – PP 362.

„Přísné dodržování požadavků Božích jest prospěšné pro zdraví těla a mysli. Aby se mohlo dosáhnouti nejvyšší úrovně mravních a rozumových schopností, jest nezbytné žádati moudrost a sílu od Boha, a zachovávati přísnou střídmost ve všech životních zvycích.“ – CD 32.

„Přejeme si předkládati střídmost a zdravotní reformu z biblického hlediska a býti velice opatrní, abychom nezacházeli do extrémů unáhleným obhajováním zdravotní reformy. Dávejme si pozor, abychom na zdravotní reformu nenaroubovali jediný falešný výhonek podle svých zvláštních přehnaných nápadů a nevetkali do ní své silné povahové rysy, vydávajíce tyto za hlas Boží a vynášejíce soud nad všemi, kdož nevidí tak jako my.“ – 3SM 284, 285.

„Zdravotní reforma jest jedno odvětví velikého díla, které má uzpůsobiti lid pro příchod Páně. Jest tak těsně spojena s poselstvím třetího anděla, jako jest ruka spojena s tělem. Zákon Deseti Přikázání jest člověkem zlehčován; přesto Pán nepřijde, aby potrestal přestupníky onoho zákona, aniž by jim nejprve poslal poselství varování. Muži a ženy nemohou porušovati přírodní zákony uspokojováním zvrácených chutí a smyslných vášní, aniž by porušovali zákon Boží. Proto Bůh dovolil, aby nás osvítilo světlo zdravotní reformy, abychom si uvědomili hříšnost porušování zákonů, které ustanovil v našem samotném bytí.“ – CH 20, 21.

„V deseti přikázáních Bůh stanovil zákony svého království. Jakékoliv porušení přírodních zákonů jest porušením zákona Božího.“ – 1BC 1105.

„Zákony, jimiž se řídí hmotná příroda, jsou stejně tak opravdově božské ve svém původu a povaze, jako zákon deseti přikázání. Člověk jest úžasně a podivuhodně učiněn; neboť Jehovah vepsal svůj zákon svou vlastní mocnou rukou do každé části lidského těla.

„Jest právě tam hříchem porušovati zákony svého bytí, jako porušovati jedno z deseti přikázání, protože nemůžeme ani jedno ani druhé činiti, aniž bychom porušovali Boží zákon.

„Lidská bytost, která jest lhostejná a nedbalá vůči zvykům a činnostem, které se týkají jejího tělesného života a zdraví, hřeší proti Bohu.

„Porušování těchto zákonů jest porušováním neměnného zákona Božího a trest bude rozhodně následovati.“ – HL 21.

Křesťanská střídmost se týká celého našeho životního stylu a blahobytu. V této věci doporučujeme četbu následujících knih ducha proroctví: The Ministry of Healing, Counsels on Health, Counsels on Diet and Foods, Temperance, Christian Temperance and Bible Hygiene a Healthful Living.

 

Naše těla

 

Lidské tělo je chrámem Ducha svatého. (1 Korintským 3:16, 17; 6:19, 20) Proto je naší povinností před Bohem, abychom byli velice pečliví v zachovávání nejen svého duchovního zdraví, ale také svého tělesného zdraví. Všichni ti, kteří jsou vedeni Duchem svatým, budou se přizpůsobovat zásadám křesťanské střídmosti, která je jedním z ovoce Ducha. (Skutky 24:25; Galatským 5:22, 23)

Jedení masa v posledních dnech

 

Třebaže užívání masa „čistých zvířat“ bylo trpěno za dnů apoštolů, je záměrem evangelia obnovit všechny věci do jejich původní čistoty, včetně rajské stravy. (Skutky 3:19–21) Stejně jak Hospodin žádal, aby se jeho lid vzdal užívání masitých pokrmů před vstupem do země Kananejské, tak nyní vyžaduje, abychom vyřadili všechny masité pokrmy v době konce, jako součást naší přípravy na příchod Krista a na nebeský Kanaán. (4 Mojžíš 11:4–20, 31–34; Žalmy 78:17–32; 106:14, 15; 1 Korintským 10:5, 6, 11 [srov. Izaiáš 22:12–14, 20–22; Zjevení 3:7, 8]) Verše Izaiáš 22:12–14 mají zvláštní uplatnění během novozákonního dne smíření, který byl zahájen v roce 1844.

Ti, kteří setrvávají v jedení masa vepřů, morčat, krys a dalších ohavných a/nebo zakázaných věci, když jsou si zákazu vědomi, budou zahubeni. (3 Mojžíš 11:7; Izaiáš 66:15–17 [srov. 2 Tessalonicenským 1:7–9]; Skutky 15:20; 3 Mojžíš 3:17)

Naučení, přicházející od Ducha Proroctví ve věci jedení masa v těchto posledních dnech, jsou v souladu s Biblí:

„Můžete se zeptati: Skoncovali byste úplně s jedením masa? Odpovídám: Nakonec k tomu dojde, ale právě teď nejsme připraveni na tento krok. S jedením masa nakonec skoncujeme. Maso zvířat již nebude tvořiti součást naší stravy; a na řeznictví se budeme dívati s odporem.“ – CD 407 (1884)

„Boží lid nebude užívati žádné maso.“ – CD 82 (1884)

„Uprostřed těch, kdož čekají na příchod Páně, bude jedení masa nakonec odstraněno; maso přestane tvořiti součást jejich stravy. Měli bychom míti tento cíl na zřeteli a neustále se snažiti k němu dopracovati. Nemyslím, že setrváváním v jedení masa jsme v souladu se světlem, jež se Bohu líbilo nám dáti.“ – CD 380, 381 (1890)

„Masitá strava jest vážná věc. Mají se lidské bytosti živiti masem mrtvých zvířat? Odpověď ze světla, které Bůh dává, jest: Ne, rozhodně ne.“ – CD 388 (1897)

Třebaže světlo zdravotní reformy již přišlo k lidu Božímu a hlavní důvody, proč jedení masa by mělo být vyřazeno, byly již stanoveny, na přelomu století (1900–1901) nebyl Adventní lid dosud připraven, aby přijal veškeré světlo ve věci stravy. „Mojí bratři, nemáte prověřovati lid Boží v otázce stravy.“ – CD 205 (1901)

„Ti, kdož užívají masité jídlo, přehlížejí veškerá varování, která Bůh dává ohledně této věci. Nemají žádný důkaz, že chodí po bezpečných stezkách.“ – CD 383 (1902)

„V tomto období pozemských dějin jest jedení masa zneuctíváním Boha. Právě jedení masa a pití alkoholu činí svět takovým, jaký byl za dnů Noé.“ – BTS, July 1, 1902.

„Mnozí, kdož jsou nyní jen napůl obráceni ve věci jedení masa, odejdou od Božího lidu, aby s nimi už nechodili.“ – CD 382 (1902)

„Boží lid má zaujmouti pevný postoj proti jedení masa.“ – CD 383 (1902)

„Právě pro jejich dobro radí Pán ostatku církve, aby vyloučili užívání masitých pokrmů, čaje a kávy a dalších škodlivých potravin. Jest hojnost jiných věcí, jimiž se můžeme živiti, které jsou zdravé a dobré.“ – CD 381 (1908)

V roce 1909 byla církev poučena, aby „nečinili užívání masitého jídla zkouškou členství“ (9T 159), protože mnoho kazatelů a vedoucích ještě jedlo maso (9T 160). Z tohoto důvodu nemohla být přísně vegetariánská strava předepsána jako zkouška pro nové členy. „Ještě nenastal čas k předepsání nejpřísnější stravy“ (9T 163).

Avšak zároveň byl předpověděn pokročilejší stupeň, který bude vyžadovat vyřazení nevhodných věcí ze stravy:

„Ti, kdož obdrželi poučení týkající se špatností, jimiž jsou užívání masitých jídel, čaje a kávy, a bohatá a nezdravá příprava potravin, a kdož jsou odhodláni učiniti smlouvu s Bohem skrze oběť, nebudou pokračovati v uspokojování svých chutí na jídlo, o němž vědí, že jest nezdravé. Bůh požaduje, aby se chutě očistily, a aby se provádělo sebezapření, pokud jde o ty věci, které nejsou dobré. Toto jest dílo, které se bude museti vykonati dříve, než jeho lid může stanouti před ním dokonalý.“ – 9T 153, 154 (1909)

Nyní, když příchod Kristův je tak blízko, věříme, že jsme dosáhli času, kdy ti, kdož „činí smlouvu s Bohem skrze oběť, nebudou pokračovati v uspokojování svých chutí na jídlo, o němž vědí, že jest nezdravé.“ Proto polovina obrácených, kteří stále chtějí jíst maso, nemůže být spojena s ostatkem Božího lidu (CD 382).

Pokroková stravovací reforma

 

„Stravovací reforma by měla býti pokroková. Jak narůstají nemoci u zvířat, bude se užívání mléka a vajec stávati čím dál tím více nebezpečným. Lidé by měli usilovati o zásobení svých bydlišť jinými věcmi, které jsou zdravé a levné. Všude by se lidé měli učiti, jak vařiti pokud možno bez mléka a vajec, a přitom míti jídlo zdravé a chutné.“ – CD 365.

Když nemoci u zvířat narůstají úměrně k narůstání bezbožnosti u lidí, je nyní jasné, že užívání živočišných produktů již není bezpečné a že nastal „čas pro předepsání nejpřísnější stravy.“

„Nechť jest stravovací reforma pokroková. Nechť jsou lidé vyučováni, jak připravovati jídlo bez použití mléka nebo másla. Říkejte jim, že brzo přijde čas, kdy nebude bezpečné používání vajec, mléka, smetany nebo másla, protože nemoci u zvířat narůstají úměrně k narůstání bezbožnosti u lidí. Blízko jest čas, kdy kvůli nepravostem padlého lidstva bude všechno zvířecí stvoření lkáti pod nemocemi, které sužují naši zemi.“ – 7T 135.

Obnovení původní stravy

 

Na počátku světa, před vstupem hříchu, řekl Bůh našim prvním rodičům:

„Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na tváři vší země, a všeliké stromoví, na němž jest ovoce stromu, nesoucí símě; to bude vám za pokrm.“ (1 Mojžíš 1:29)

„Zrniny, ovoce, ořechy a zelenina tvoří stravu vybranou pro nás naším Stvořitelem.“ – MH 296.

„Když se vyřadí jedení masa, jeho místo by mělo býti zastoupeno různými druhy zrnin, ořechů, zeleniny a ovoce, které budou jak výživné tak chutné.“ MH 316.

„Znovu a znovu mi bylo ukazováno, že Bůh se snaží vésti nás zpět, krok za krokem, k svému původnímu záměru – aby se člověk živil přírodními plody země.“ – CD 380.

„Mravní zásada, přísně prováděná, stává se jedinou ochranou duše. Jestli někdy byl čas, kdy by strava měla býti nejjednoduššího druhu, jest to právě nyní. Maso by se nemělo podávati našim dětem. Jeho vlivem se vzrušují a posilují nižší vášně a má tendenci hubiti mravní síly. Zrniny a ovoce připravené bez tuku a v co nejpřirozenějším stavu, by měly býti pokrmem pro stolování všech, kdož tvrdí, že se připravují na přenesení do nebe. Čím méně strava rozpaluje krev, tím snadněji se mohou ovládati vášně. Uspokojování chuti by se nemělo posuzovati bez ohledu na tělesné, duševní či mravní zdraví.“ – 2T 352.

Ti, kteří trvají na tom, že jedení masa není zakázáno v Bibli, třebaže tomu tak není (Přísloví 23:20; Římanům 14:21; srov. Jakub 4:17), měli by pochopit, že „s počátku nebylo tak“ (Matouš 19:8) a že to nebude tak, až dílo obnovení bude dokončeno (Skutky 3:21) a až bude všechno učiněno nové (Zjevení 21:5).

„V době konce má býti každé božské zřízení obnoveno.“ – PK 678.

V království slávy

 

Na nově učiněné zemi, poté co bezbožní budou zničeni, i masožravá zvířata budou všechna býložravá, jako byla na počátku. (1 Mojžíš 1:30; Izaiáš 11:4–9; 65:25; Ezechiel 47:12)

Vypořádání se s nemocí

 

Jsme Boží vlastnictví skrze stvoření (1 Mojžíš 1:27; 2:7) a vykoupení (1 Korintským 6:19, 20). Člověk byl učiněn k Božímu vlastnímu obrazu z prachu země. Tento živý stroj se skládá ze tří složek – tělo, duše a duch – které se řídí zvláštními přírodními zákony. V Božím plánu je posvětit a zachovat je bez úhony. (1 Tessalonicenským 5:23) Každý člověk potřebuje mít poznání, jak pečovat o své tělo, které je Božím chrámem. Život a zdraví jsou Boží dary nám dané.

Když se s tělem špatně zachází, následuje nemoc. V takovém případě by se měla zjistit příčina, škodlivé prostředí by se mělo změnit a špatné zvyky opravit. Příroda pak bude nápomocna k odstranění jedovatých látek a obnovení rovnováhy v těle. Jak při předcházení nemocem, tak při vypořádání se s nemocemi je nejlepší metodou používat přírodní prostředky, které nám Bůh zajistil, jako jsou: strava, hygiena, čistý vzduch, sluneční světlo, střídmost, odpočinek, tělesný pohyb, voda, léčivé byliny, léčivé bahno, a víra v božskou moc. (1 Mojžíš 1:29; 3:18; 2 Petr 1:6; Marek 6:31; 1 Mojžíš 2:15; 2 Královská 5:10, 14; 20:7; Jan 9:6, 7; Žalm 103:2, 3; Matouš 8:6–13; Marek 5:25–34; Lukáš 5:20, 24, 25; Žalm 104:14)

„Mnoha postiženým, kteří byli uzdraveni, Kristus pravil: ‚Nikoli víc nehřeš, aťby se něco horšího nepřihodilo.‘ (Jan 5:14) Takto učil, že nemoc jest následek porušení Božích zákonů, jak přírodních, tak duchovních. Veliké trápení ve světě by neexistovalo, kdyby lidé žili v souladu s plánem Stvořitele.“ – DA 824.

„Mnozí by se mohli uzdraviti bez jediného zrnka léku, kdyby žili podle zákonů zdraví. Léky jest třeba užívati jen zřídka.“ – MH 259.

Pokyny k používání přírodních preventivních a léčebných metod by se neměly plést s akutními zdravotními potížemi. Naléhavé případy by měly být ošetřeny odbornými lékaři. Dbejme na varování:

„Můj hlas bude zvýšen proti nováčkům pouštějícím se do léčení nemocí údajně podle zásad zdravotní reformy. Bůh zakazuje, abychom se pro ně stali předměty, na nichž by prováděli své pokusy!“ – 2T 375.

Hlavní důvod, proč nám Pán poslal světlo o zásadách zdravotní reformy, je ten, že od roku 1844 žijeme v novozákonním Dni Smíření (Daniel 8:14), kdy svá těla máme vydávat „v obět živou, svatou, Bohu libou.“ (Římanům 12:1)

„Ve své praxi by lékaři měli čím dál tím více usilovati, aby zmenšovali používání léků, místo aby ho zvětšovali. Když Dr. A. přišla do Health Retreat, odložila své zdravotnické poznání a praxi a připravovala malé homeopatické dávky pro téměř všechna onemocnění. Toto bylo proti světlu, které Bůh dal. Takto naši lidé, kteří byli vyučováni, aby se vyhýbali lékům v téměř každé formě, přijímali odlišné vzdělání.“ – 2SM 282.

Oděv a kosmetika

 

Protože Bůh má na paměti zdraví celé lidské bytosti, všechny oděvní součásti, které mají konečný nepříznivý účinek na naše zdraví, jsou jasně zakázány v slově Božím. Například: cokoli co omezuje volné dýchání, co způsobuje zakřivení páteře nebo jakékoliv znetvoření těla, a nezdravé chemikálie, často používané na tělo, jako jsou ty pro barvení vlasů a kosmetické přípravky. (2 Mojžíš 15:26)

Zdravý oděv

 

„Aby se mohl zajistiti nejzdravější oděv, musejí se pečlivě studovati potřeby každé části těla. Povaha podnebí, prostředí, stav zdraví, věk a zaměstnání, všechno se musí zvážiti. Všechny oděvní součásti by měly dobře padnouti, nebráníce oběhu krve ani volnému, plnému, přirozenému dýchání. Všechno, co máte oblečené, mělo by býti tak uvolněné, že když zvednete ruce, zvedne se patřičně oděv.“ – MH 293.

„Utrpení, které ženám způsobil nezdravý oděv, jest nezměrné. Mnohé se staly celoživotně invalidní skrze podrobení se požadavkům módy. Zdraví a život obětovaly nenasytné bohyni. Mnozí si třeba myslí, že mají právo zacházeti se svými těly dle své libosti; avšak zapomínají, že jejich těla nejsou jejich. Stvořitel, který je zformoval, má na ně nárok, který nemohou lehce odhoditi. Každé zbytečné přestoupení zákonů našeho bytí jest ve skutečnosti přestoupením zákona Božího a jest hříchem v očích Nebes. Stvořitel věděl, jak zformovati lidské tělo. Nemusel se raditi s krejčími s ohledem na jejich představy o kráse. Bůh, který stvořil všechno, co jest půvabné a slavné v přírodě, rozuměl tomu, jak učiniti lidskou tvárnost krásnou a zdravou. Moderní vylepšování jeho plánu jsou urážkou Stvořitele. Znetvořují to, co on učinil dokonalým.“ – CTBH 87, 88.

„Mnozí z těch, kdož vyznávají, že věří Svědectvím, žijí tak, že nedbají na světlo, jež bylo dáno. S reformou v odívání zacházejí někteří s velkou lhostejností a jiní s opovržením, protože jest k ní připojen kříž. Děkuji Bohu za tento kříž. On jest právě to, co potřebujeme, abychom rozlišovali a oddělovali Boží, přikázání zachovávající lid od světa. Reforma v odívání nám slouží tak, jako sloužila modrá šňůrka starodávnému Izraeli. Pyšní a ti, kdož nemají lásku k posvátné pravdě, která je oddělí od světa, budou to ukazovati svými skutky. Bůh ve své prozřetelnosti dal nám světlo na zdravotní reformu, abychom jí rozuměli po všech stránkách, následovali světlo, které reforma přináší, a svým správným vztahem k životu měli zdraví, abychom mohli oslavovati Boha a býti požehnáním pro druhé.“ – 3T 171.

Kapitola XVIII

Oddělení od světa

 

Oddělení od světa znamená vyjití od jeho idejí, teorií, zvyků, praktik, světských sdružení a všeho, co je v rozporu se slovem Božím. (Jan 17:15, 16; 2 Korintským 6:14–18; Jakub 4:4; 1 Jan 2:15–17; Zjevení 18:4)

„Zřetelná jest čára vedená samotným Bohem mezi světem a církví, mezi těmi, kdož přikázání ostříhají, a těmi, kdož přikázání porušují. Nemíchají se dohromady.“ – 5T 602.

„Bůh bude zkoušeti věrnost svého lidu. Mnohé z chyb, které činí údajní služebníci Boží, jsou důsledkem jejich sebelásky, jejich touhy po uznání, jejich žízně po popularitě. Zaslepeni tímto způsobem, neuvědomují si, že jsou prvky spíše tmy než světla. ‚Vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.‘ Toto jsou podmínky, za kterých můžeme býti uznáni za syny Boží – oddělení se od světa a zřeknutí se těch věcí, které oklamávají a okouzlují a polapují do osidel.“ – 5T 12, 13.

„Od Kristových následovníků se vyžaduje, aby vyšli ze světa a oddělili se a nečistého se nedotýkali, a mají zaslíbení, že jsou syny a dcerami Nejvyššího, členy královské rodiny. Avšak nebudou-li tyto podmínky z jejich strany plněny, oni nebudou, nemohou uskutečniti naplnění zaslíbení.“ – 2T 441.

„Ve chvíli, kdy někteří mají touhu napodobovati způsoby světa, kterou ihned nepotlačí, tak v téže chvíli je Bůh přestane uznávati za své děti. Jsou dětmi světa a temnoty.“ – 1T 137.

„Ježíš přichází; a bude nacházeti lid, jenž se přizpůsobil světu? A uzná tyto za svůj lid, který očistil sobě? Ó, ne. Nikoho, jen čistého a svatého on uzná za svého.“ – 1T 133.

Reforma v odívání

Jednou z podmínek, za kterých Bůh slibuje, že nás přijme za svůj lid, je oddělení od světa. (Matouš 6:24; Jakub 4:4; 2 Petr 1:4) Jako se od synů Izraelských vyžadovalo, aby nosili modrou šňůrku na znamení rozdílu mezi nimi a modlářskými národy okolo nich, tak dnešní Boží církev má dodržovat zásady reformy v odívání. (4 Mojžíš 15:37–41) Věřící by se měli oblékat skromně, zdravě, vkusně a úhledně, takto představujíce zásady nebeského království.

„Aby byl lid Boží chráněn před nakažujícím vlivem světa, stejně tak, aby se podpořilo tělesné a morální zdraví, byla nám představena reforma v odívání. Nebyla zamýšlena býti jhem otroctví, ale požehnáním; nemnožiti práci, ale šetřiti práci; nepřidávati náklady na odívání, ale šetřiti náklady. Měla by odlišovati Boží lid od světa a takto sloužiti jako hradba před jeho způsoby a pošetilostmi. Ten, který zná konec od počátku, který rozumí naší přirozenosti a našim potřebám – náš soucitný Vykupitel – viděl naše nebezpečí a nesnáze, a skloniv se, dal nám včasné varování a poučení ohledně našich životních zvyků, a to i ve správném výběru potravin a oblečení.“ – 4T 634.

„Naše slova, naše činy i náš oděv jsou denními, živými kazateli, shromažďujícími s Kristem, anebo rozptylujícími. Toto není žádná triviální záležitost, která by se přecházela žertem. Předmět odívání vyžaduje vážné uvažování a hodně modlitby. Mnozí nevěřící mají pocit, že neučinili správně, když dopustili, aby se stali otroky módy; ale když vidí někoho, kdo činí vznešená vyznání zbožnosti, že se obléká tak, jako se oblékají světští lidé, že si oblibuje frivolní společnost, oni usoudí, že na takové činnosti nemůže býti nic špatného.“ – 4T 641.

„Při nás jako lidu jest hrozný hřích v tom, že jsme dovolili členům naší církve, aby se oblékali způsobem, který jest neslučitelný s jejich vírou. Musíme okamžitě povstati a zavříti dveře před svody módy. Neuděláme-li to, naše církve se stanou morálně zkaženými.“ – 4T 648.

Bible klade důraz na skromnost a sebeúctu, zapovídajíc výstřední a neslušné způsoby a zvyky světa u mužů i žen. Ač v dobách minulých byla móda především problémem u žen, žel, jak se blížíme ku konci, Satan stejně tak ničí zkušenosti některých mužů v této věci. Takové módní návrhy jako těsné odhalující oblečení, výstřihy, krátké kalhoty a průhledné látky (vystavující nahotu), nezdravé obutí, šperky a následování moderních směrů kvůli módě, škodí křesťanské zkušenosti a jsou zakázány v slově Božím. Skrze tyto věci vykonáváme negativní vliv na druhé a budeme se muset zodpovídat Bohu za to, že vedeme duše, aby se rozhodovaly proti pravdě a takto žily v rozporu s naším vyznáním víry. (1 Mojžíš 35:1–4; Izaiáš 3:16–24; 1 Timoteovi 2:9, 10; 1 Petr 3:1–5)

Muži a ženy nemají způsobovat zmatek mezi pohlavími, buď svým chováním, oblečením, anebo vzhledem (délkou vlasů), aby se podobali těm z opačného pohlaví, neboť Bůh to prohlašuje za ohavnost. „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v roucho ženské, nebo ohavnost před Hospodinem Bohem tvým jest, kdožkoli činí to.“ (5 Mojžíš 22:5; 1 Korintským 11:14, 15)

„Jest vzrůstající snahou, aby se ženy svým oblečením a vzhledem co nejvíce podobaly druhému pohlaví a utvářely své oblečení velmi velice podobným tomu mužskému, ale Bůh to prohlašuje za ohavnost. ‚Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly.‘ (1 Timoteovi 2:9)“ – 1T 421.

Od samého počátku stvoření lidstva položil Bůh rozdíl mezi muži a ženami, a chce, aby se tento rozdíl zachovával. (1 Mojžíš 1:27)

„Bůh určil, že by měl býti jasný rozdíl mezi oblečením mužů a žen, a považoval to za záležitost natolik významnou, že vydal určitá nařízení ve vztahu k ní; neboť stejné oblečení, jež by nosila obě pohlaví, by způsobovalo zmatek a veliký nárůst zločinnosti. Kdyby žil apoštol Pavel a měl by spatřiti ženy vyznávající zbožnost s tímto stylem oblékání, vyslovil by pokárání. ‚Takž také i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly, ne křtaltováním sobě vlasů, neb zlatem, aneb perlami, aneb drahým rouchem, ale (tak, jakž sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožnosti), dobrými skutky.‘ Spousta údajných křesťanů naprosto nedbá na učení apoštolů a nosí na sobě zlato, perly a drahé roucho.“ – 1T 460.

Navíc, když muži a ženy přicházejí do přítomnosti Boží, aby vykonávali služby pobožnosti, musí být ještě další rozdíl v jejich způsobu oblékání. (2 Mojžíš 3:5; 20:26; 28:42, 43) Na znamení úcty a respektu, když přicházíme do domu bohoslužby, měli bychom nosit příslušný oděv. (Jan 21:7; 1 Mojžíš 3:7, 21; Izaiáš 6:2; Žalm 89:8)

„Často mi působí bolest, když vcházím do domu, kde jest uctíván Bůh, a vidím nepořádná oblečení mužů i žen. Kdyby srdce a povaha byly vyjádřeny navenek oděvem, pak by v nich rozhodně nemohlo býti nic nebeského. Nemají pravou představu o pořádku, úhlednosti a vytříbených způsobech, které Bůh vyžaduje ode všech, kdož přicházejí do jeho přítomnosti, aby ho uctívali. Jakými dojmy budou tyto věci působiti na nevěřící a na mládež, kteří jsou bystří v rozlišování a vyvozování svých závěrů?

„V myslích mnoha lidí nejsou o nic více posvěcenější myšlenky spojené s domem Božím než s tím nejběžnějším místem. Někteří chtějí vcházeti do míst bohoslužby s klobouky na hlavách, v ušmudlaných, ušpiněných šatech. Takoví si neuvědomují, že se mají setkati s Bohem a svatými anděly. V této věci by měla nastati radikální změna skrz naskrz našimi církvemi. Vzhledem k tomu potřebují samotní kazatelé pozdvihnouti své myšlenky, aby měli jemnější vnímavost. Jedná se o druh díla, které se velice zanedbává. Kvůli neuctivosti v postoji, oblečení a chování, a kvůli nedostatku zbožné nálady, Bůh často odvrací svůj obličej pryč od těch, kteří se shromáždili, aby ho uctívali.“ – 5T 498, 499.

Následovníci Kristovi, vědouce, že Bůh pojal oděv jako typ spravedlnosti (Zjevení 19:8), nemohou být nepořádní a nedbalí ve svém oblékání.

„Mělo by se posuzovati, zda ti, kteří vyznávají, že jsou obráceni, prostě jen přijímají jméno Adventistů sedmého dne, anebo zda přijímají postavení na straně Páně, aby vyšli ze světa a oddělili se a nedotýkali se nečistých věcí. Když podávají důkazy, že plně rozumí svému postavení, mají býti přijati. Ale když ukazují, že následují zvyky a způsoby a smýšlení světské, má se s nimi náležitě jednati. Pokud nezakoušejí žádné břímě, aby změnili své způsoby jednání, neměli by se vydržovati za členy církve. Pán chce, aby ti, kdož tvoří jeho církev, byli pravými, věrnými správci milosti Kristovy.“ – TM 128.

„Móda kazí intelekt a požírá duchovnost našeho lidu. Poslušenství módy prostupuje našimi církvemi Adventistů sedmého dne a působí více než jakákoli jiná síla k oddělení našeho lidu od Boha. . . . Naše církevní pravidla jsou velmi nedostatečná. Veškeré projevy pýchy v odívání, které jsou zapovězeny v slově Božím, by měly býti dostatečným důvodem pro církevní kázeň. Jestliže se navzdory upozorněním a žádostem a prosbám setrvává v tom, aby se i nadále následovala zvrácená vůle, smí se to považovati za důkaz, že srdce se nikterak nepřizpůsobilo Kristu. Já, a jen já, jest předmětem uctívání, a jeden takový údajný křesťan odvede mnohé pryč od Boha.“ – 4T 648.

„Slova, oděv, činy měly by mluviti pro Boha. Pak se svatý vliv bude šířiti na všechny kolem nich, a i nevěřící budou o nich poznávati, že bývají s Ježíšem.“ – 4T 634.

„V oblékání by neměla býti žádná nedbalost. Kvůli Kristovi, jehož jsme svědky, měli bychom usilovati o svůj co nejlepší vzhled.“ – 6T 96.

„Naším jediným bezpečím jest státi jako Boží zvláštní lid. Nesmíme se oddávati jedinému kousíčku ze zvyků a způsobů tohoto mravně zkaženého věku, ale státi v morální nezávislosti, nečiníce žádný kompromis s jeho zkaženými a modlářskými praktikami.“ – 5T 78. 1SM 57; 3SM 278; UL 300, 172.

Sdružování

Bůh učinil svůj lid světlem na tomto světě. Jako takoví mají vstupovat do sociálních vztahů s lidmi kolem sebe, s cílem přinášet jim poselství evangelia. (Matouš 5:13–16; Jan 17:15) Bůh však také určil jednoznačný rozdíl mezi svým lidem a světem. Pokud chceme, abychom byli spojováni s Kristem, budeme se vyhýbat společnosti světských lidí, která by byla škodlivá pro naši křesťanskou zkušenost. Nemůžeme chodit tam, kam Kristus nemůže jít s námi. (Ezechiel 44:23; Amos 3:3; 2 Korintským 6:14–17)

Údajní křesťané, kteří nechápou tento princip, a kteří mají rádi to, co by si měli ošklivit, budou zařazeni do třídy se zlým služebníkem. (Matouš 24:48–51) Oddělení od světa zahrnuje také oddělení od tajných spolků, politických stran, odborových organizací, obchodních partnerství s nevěřícími a od jakéhokoli jiného spojenectví se světem. (Izaiáš 8:12; Jan 8:23; 18:36)

Dokonce i věci, které jsou samy o sobě zákonné, pokud se provádějí špatným způsobem, se špatnými lidmi, na špatném místě a ve špatnou dobu, mohou působit jako osidla Satanova. Ale v prvé řadě bychom se měli vyhýbat nejvíce zjevným zlům, jako jsou světská sdružení, nevhodná hudba, soutěžní hry, zábavy, nemravné způsoby, účast v politice, zneužívání moderních médií a nakažující vliv satanského „smetí,“ přicházejícího skrze hromadné sdělovací prostředky, které všeobecně působí na slabou mysl. (Filipenským 4:8; Žalm 101:3; SpTEd 211; CT 367)

„Pouze ti, kdož zapírají sami sebe a žijí život střídmosti, pokory a svatosti, jsou pravými následovníky Ježíše; a takoví se nemohou těšiti ze společnosti milovníků světa.“ – 4T 633.

„Existují lidé s chorobnou představivostí, pro něž jest náboženství tyranem, panujícím nad nimi jako prutem železným. Takoví neustále bědují nad svou zkažeností a sténají nad domnělým zlem. Láska neexistuje v jejich srdcích; chmury jsou vždy na jejich tvářích. Mrazí je nevinný smích mládeže nebo kohokoliv jiného. Považují veškerý odpočinek či zábavu za hřích a myslí si, že mysl musí býti neustále naladěna na právě takový přísný, krutý stupeň. Toto jest jeden extrém. Jiní si myslí, že mysl musí býti stále v napětí, aby vymýšlela nové zábavy a radovánky za účelem získání zdraví. Učí se býti závislými na vzrušení a bez něj jsou neklidní. Takoví nejsou pravými křesťany. Ti jdou do druhého extrému. Pravé zásady křesťanství otevírají přede všemi zdroj štěstí, jehož vysokost a hlubokost, dlouhost a širokost jsou nezměřitelné.“ – 1T 565.

„Vzdělávejte muže a ženy, aby vychovávali své děti bez falešných, módních praktik, aby je učili býti užitečnými. Dcery by měly býti matkami vzdělávány, aby dělaly užitečnou práci, a to nejen domácí práci, ale stejně tak i práci venkovní. Matky by měly také cvičiti syny, do určitého věku, aby dělali užitečné věci doma i venku.

„Existuje spousta potřebných, užitečných věcí k vykonávání v našem světě, které by to potěšující zábavné cvičení učinily téměř zcela zbytečným. Mozek, kost i sval získávají pevnost a sílu, když se používají za účelem, vytvářejícím dobré silné myšlení, a když se vymýšlejí programy, které je – mládež – budou cvičiti, aby rozvíjeli síly intelektu i síly tělesných orgánů, které budou uváděti do praktického užití jejich Bohem dané schopnosti, jimiž mohou oslavovati Boha. . . .

„Neodsuzuji jednoduché cvičení při hře s míčem; ale i při jeho jednoduchosti se to může přeháněti. Děsím se vždy téměř jistých následků, které přicházejí bezprostředně s těmito zábavami. Vede to k utrácení finančních prostředků, které by se měly vynakládati při přinášení světla pravdy duším, které hynou bez Krista. Zábavy a výdaje finančních prostředků pro sebe-potěšování, které vedou krok za krokem k sebe-oslavování, a vzdělávání se v těchto hrách pro potěšení, produkují lásku a vášeň pro takovéto věci, což neprospívá dokonalosti křesťanského charakteru.“ – 2SM 321, 322.

„Nechť se několik rodin, žijících ve městě či na vesnici, spojí a uvolní se ze zaměstnání, která je zatěžují tělesně i duševně, a udělají si výlet do kraje ku břehu pěkného jezera či k hezkému lesíku, kde jest nádherný ráz přírodní krajiny. Měli by si opatřiti prosté, zdravotně nezávadné potraviny, to úplně nejlepší ovoce a obilniny, a rozprostříti svou tabuli ve stínu nějakého stromu nebo pod baldachýnem nebes. Projížďka, pohyb a ráz krajiny podnítí chuť k jídlu a oni se mohou těšiti z hostiny, jakou by jim mohli záviděti králové.

„Při takových příležitostech by se rodiče i děti měli osvoboditi od starostí, práce a zmatku. Rodiče by se měli státi dětmi se svými dětmi, dělajíce pro ně všechno co nejpříjemnějším. Nechť obětují celý den na rekreaci. Pohyb na čerstvém vzduchu pro ty, jejichž zaměstnání jest sedavé a v uzavřené místnosti, bude přínosem pro zdraví. Každý, kdo může, měl by cítiti povinnost prováděti tuto činnost. Nic se tím neztratí, ale hodně se získá.“ – MYP 393.

Kapitola XIX

Naše povinnost vůči občanským autoritám

 

Je povinností každého křesťana, aby dodržoval zákony země, pokud nejsou v rozporu se zákonem Božím. (Římanům 13:1–7)

„Deset příkazů Jehovahových jest základ všech spravedlivých a dobrých zákonů. Ti, kdož milují Boží přikázání, budou se podřizovati každému dobrému zákonu země. Ale jestliže požadavky vládců jsou takové, že jsou v rozporu se zákony Božími, jediná otázka, kterou se máme ptáti, zní: Máme poslouchati Boha, nebo člověka?“ – 1T 361, 362.

Křesťané budou respektovat úřady (Titovi 3:1; 1 Petr 2:13, 14, 17), platit poctivě daně (Matouš 22:17–21; Římanům 13:7) a modlit se za lidi ve vládě tak, aby Bůh požehnal zemi spravedlností, pořádkem, mírem a náboženskou svobodou. (1 Timoteovi 2:1–3)

Slovo Boží nám nedovoluje, abychom měli podíl na politických plánech, záškodnické činnosti, výtržnostech, krveprolití či válce. (Lukáš 9:56; Jan 18:36; Matouš 26:51, 52; 2 Mojžíš 20:13; Římanům 12:18–21) Avšak jsme připraveni, abychom přispěli k sociální podpoře společnosti jako odpírači vojenské služby, vykonávajíce v civilní službě práci národního významu způsobem, který není v rozporu s naším vyznáním víry.

Je vůlí Boží, aby nestranná spravedlnost byla poskytnuta všem tak, aby náboženské svědomí každého občana bylo respektováno. V případě, že jsme žádáni jednat v rozporu s „Takto praví Hospodin,“ musíme následovat příklad služebníků Božích v minulosti – poslouchat Boha raději než člověka. (Daniel 3:14–18; Skutky 4:18–20; 5:29)

„Korouhev pravdy a náboženské svobody, vztyčena a držena zakladateli církve evangelia a božími svědky během staletí, která od té doby uplynula, byla v tomto posledním boji předána do našich rukou. Zodpovědnost za tento veliký dar spočívá na těch, jimž Bůh požehnal poznáním svého slova. Toto slovo máme přijímati jako nejvyšší autoritu. Máme uznávati lidskou vládu jako vrchnost od Boha zřízenou, a učiti poslušnosti vůči ní jako svaté povinnosti, v její zákonné oblasti. Ale když jsou její požadavky v rozporu s požadavky Božími, musíme poslouchati Boha raději než lidi. Boží slovo musí býti uznáváno jako nadřízené lidskému zákonodárství. ‚Takto praví Hospodin‘ nemá se odkládati stranou kvůli ‚Takto praví církev,‘ nebo ‚Takto praví stát.‘ Koruna Kristova má býti vyzdvižena nad diadémy zemských mocnářů.

„Nežádá se od nás, abychom vzdorovali úřadům. Svá slova, ať už mluvená nebo psaná, bychom měli pečlivě zvažovati, abychom nebyli zaregistrováni jako vyslovující něco, co by budilo zdání, že jsme nepřátelští vůči právu a pořádku. Nemáme mluviti ani dělati nic, co by nám zbytečně uzavíralo cestu. Máme jíti kupředu v Kristově jménu, obhajujíce pravdy nám svěřené.“ – AA 68, 69.

„Jest naší povinností v každém případě dodržovati zákony naší země, pokud nejsou v rozporu s vyšším zákonem, který Bůh mluvil zřetelným hlasem s hory Sinai a poté vyryl do kamene svým prstem. ‚Dám zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.‘ Ten, kdo má Boží zákon napsaný na srdci, bude poslouchati Boha raději než lidi, a dříve neposlechne všechny lidi, než aby se ani v tom nejmenším uchýlil od přikázání Božího.“ – 1T 361.

„Jest naším dílem velebiti a vyvyšovati zákon Boží. Pravda Božího svatého slova má se zvěstovati. Máme vyzvedávati Písma jako pravidlo života. Ve vší slušnosti, v duchu milosti a v lásce Boží máme poukazovati lidem na skutečnost, že Pán Bůh jest Stvořitel nebe a země, a že sedmý den jest Sobota Hospodinova.

„Ve jménu Hospodina máme jíti kupředu, rozvinujíce jeho prapor, obhajujíce jeho slovo. Když nám úřady přikáží, abychom toto dílo nedělali, když nám zakáží hlásati přikázání Boží a víru Ježíšovu, pak bude pro nás nezbytné, abychom říkali to, co říkali apoštolové: ‚Jest-li to spravedlivé před oblíčejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte. Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.‘ (Skutky 4:19, 20)“ – 6T 395.

„Uznáváme Boha a uznáváme jeho zákon, základ jeho vlády v nebi a po celém jeho pozemském panství. Jeho autorita by se měla udržovati jasnou a zřetelnou před tváří světa, a nemají se uznávati žádné zákony, které jsou v rozporu se zákony Jehovahovými. Jestliže dovolujeme světu, aby v rozporu s Božími opatřeními ovlivňoval naše rozhodnutí nebo naše činy, rušíme záměr Boží. Ať se církev vymlouvá sebepěkněji, jestliže zde není rozhodná, jest proti ní v knihách nebeských zapsána zrada neposvátnějších závazků a zrada království Kristova. Církev má pevně a rozhodně udržovati své zásady před celým nebeským vesmírem a královstvími světa; stálá věrnost v udržování cti a svatosti zákona Božího bude přitahovati pozornost a obdiv samotného světa, a mnozí budou skrze dobré skutky, které budou spatřovati, vedeni k velebení našeho Otce v nebesích.“ – TM 16, 17.

Kapitola XX

Církev Boží

 

V každém věku, od počátku světa, tvořily církev Boží věrné duše. (1 Mojžíš 4:26; 1 Petr 2:9; Skutky 2:47; 1 Korintským 1:2) Bůh skrze tyto vybrané velvyslance, své mluvčí, mluvíval k lidským dítkám, zjevuje jim „rozličnou moudrost Boží.“ (Ezechiel 33:7–9; Skutky 20:28) Skrze církev přinášelo evangelium světlo a pravdu všem lidem, ukazujíc jim cestu zpět k Bohu a jeho slavnému království. (2 Korintským 5:18–20; Skutky 16:17)

„Během věků duchovní tmy byla církev Boží jako město na hoře ležící. Od věku k věku, skrze následné generace, se uvnitř jeho hranic rozvíjelo čisté učení nebes.“ – AA 12.

Základ

 

Bůh je pravda; Kristus je pravda; jeho Duch svatý je pravda; jeho evangelium je slovo pravdy; jeho zákon je pravda. (5 Mojžíš 32:4; Jan 14:6; 16:13; 1 Jan 5:6; Efezským 1:13; Žalm 119:142) Proto všichni ti, kteří jsou zplození skrze slovo pravdy, tvoří pravou církev, „sloup a utvrzení pravdy.“ (1 Timoteovi 3:15)

Kristus, odkazuje na sebe, pravil: „Na téť skále vzdělám církev svou.“ Ta Skála je Kristus sám. (1 Samuel 2:2; Izaiáš 44:8; 1 Korintským 3:10, 11; Matouš 7:24, 25; 24:35; 1 Petr 1:25)

„Stavíme na Kristu tím, že posloucháme jeho slovo.“ – MB 149.

„Slovo Boží jest jediná stálá věc, kterou náš svět zná. Ono jest pevný základ.“ – MB 148.

Království Boží na zemi je založeno na dvou základních zásadách – láska k Bohu a láska k našemu bližnímu. Tyto zásady jsou jasně oznámeny v Slově Božím. (Matouš 22:36–40; Lukáš 10:25–28; Matouš 7:12)

Dokud věřící zůstávají na tomto základu, brány pekelné je nepřemohou, protože je s nimi přítomnost Kristova. Ale ti, kteří se odvrátí od základu pravdy, nemají nárok na přítomnost Kristovu. Takto církev Kristova na zemi je posloupnost pravých věřících. (2 Timoteovi 2:19; Matouš 16:16–18; Jeremiáš 11:4; Jan 8:31; Lukáš 12:32; Římanům 11:1–6; 9:27; 2 Paralipomenon 15:2)

„‚Základu jiného žádný položiti nemůž, mimo ten, kterýž položen jest, jenž jest Ježíš Kristus.‘ (1 Korintským 3:11) ‚Na téť skále,‘ pravil Kristus, ‚vzdělám církev svou.‘ (Matouš 16:18) V přítomnosti Boží a všech nebeských bytostí, v přítomnosti neviditelného vojska pekelného, založil Kristus svou církev na živé Skále. Tou Skálou jest on sám – jeho vlastní tělo, za nás zbité a zmučené. (1 Korintským 10:4) Církev vzdělanou na tomto základu brány pekelné nepřemohou.“ – DA 413.

Účel

 

„Církev jest Bohem ustanovené zřízení pro spasení lidí. Byla zorganizována pro službu a jejím posláním jest nésti evangelium světu. Od počátku bylo Božím plánem, aby se přes jeho církev odrážela světu jeho plnost a jeho dostatečnost. Členové církve, ti, které povolal ze tmy do svého předivného světla, mají ukazovati dále jeho slávu. Církev jest pokladnice bohatství milosti Kristovy; a skrze církev nakonec bude zjeveno, i ‚knížatstvu a mocem na nebesích,‘ konečné a plné představení lásky Boží. (Efezským 3:10)“ – AA 9.

„Kristus dal církvi posvátný úkol. Každý člen by měl býti řečištěm, skrze které může Bůh přenášeti k světu poklady své milosti, ta nevystižitelná bohatství Kristova. Není nic, co si Spasitel přeje více, nežli činitele, kteří budou představovati světu jeho Ducha a jeho povahu. Není nic, co svět potřebuje více, nežli projevení Spasitelovy lásky přes lidského činitele. Celé nebe čeká na muže a ženy, přes které může Bůh zjeviti sílu křesťanství.

„Církev jest Božím zřízením pro hlásání pravdy, jím zplnomocněným dělati zvláštní dílo; a jestliže jest mu věrná, poslušná vůči všem jeho přikázáním, bude uprostřed ní přebývati znamenitost božské milosti. Jestliže bude věrná své oddanosti, jestliže bude ctíti Hospodina Boha Izraelského, není žádné moci, která by mohla proti ní obstáti.“ – AA 600.

„Církev jest Boží pevnost, jeho město útočištné, které udržuje ve vzbouřeném světě. Jakákoliv zrada církve jest zrada vůči němu, jenž zaplatil za lidstvo krví svého jednorozeného Syna. Od počátku tvořily věrné duše církev na zemi. V každém věku měl Hospodin své strážné, kteří nesli věrné svědectví generaci, v níž žili. Tito strážní dávali poselství varování; a když byli povoláni, aby složili svou zbroj, druzí převzali dílo. Bůh uvedl tyto svědky do smluvního vztahu se sebou, spojuje církev na zemi s církví v nebi. Vyslal své anděly, aby sloužili jeho církvi, a brány pekelné nejsou schopny přemoci jeho lid.“ – AA 11.

„Stáváme se vítězi tím, že pomáháme jiným zvítěziti, skrze krev Beránka a slovo svědectví našeho.“ – 7BC 974.

„Abychom mohli býti šťastní my sami, musíme žíti tak, abychom dělali šťastnými druhé.“ – 3T 251.

Duchovní stavení

 

Kristus je hlavou těla, církve. (Kolossenským 1:18) Je také Hlavním Úhelným Kamenem duchovního chrámu. (Efezským 2:20) Všichni ti, kteří vírou přijímají Krista za svého Spasitele, projevujíce pokání a obrácení, jsou uvedeni do veškeré pravdy. (Marek 16:15, 16; Skutky 2:38; Jan 16:13) Duch svatý je „přidává“ k církvi, tělu Kristovu, přiváděje je skrze vyznání víry a křest. (Skutky 2:47) Vzděláni na věčném základu pravdy, rostou v svatý chrám. (1 Korintským 12:27; Efezským 2:21, 22; 1 Petr 2:5; 1 Korintským 3:9, 12, 16, 17)

Členství

 

„Spojení s Kristem . . . zahrnuje spojení s jeho církví.“ – Ed 268.

„Všichni, kdož věří, mají se shromážditi v jednu církev.“ – DA 821.

„Církev jest velmi drahá v jeho očích. Jest skříňkou, která obsahuje jeho klenoty, ovčincem, který ohrazuje jeho stádo, a on touží viděti ji bez poskvrny či bez úhony neb čehokoli takového.“ – 6T 261.

„Duch Boží přesvědčuje hříšníky o pravdě a umísťuje je do náručí církve.“ – 4T 69.

„Všichni bychom měli cítiti svou osobní zodpovědnost jako členové viditelné církve a dělníci na vinici Páně.“ – 4T 16.

„Církevní členství nám nezaručí Nebe. Musíme zůstávati v Kristu a jeho láska musí zůstávati v nás.“ – RH, June 3, 1884.

Jednota

 

Čtěte Žalm 133:1; Jan 17:21–23; 1 Korintským 1:10; Filipenským 2:2–5; 1 Jan 1:7.

„Když svět uvidí dokonalý soulad existující v církvi Boží, bude to pro ně mocný důkaz ve prospěch křesťanského náboženství. Neshody, nešťastné rozdíly a malicherné církevní soudy zneucťují našeho Vykupitele. Všemu tomu se může zabrániti, když se vlastní já odevzdá Bohu a následovníci Ježíše poslechnou hlas církve. Nedůvěra našeptává, že osobní nezávislost zvyšuje naši důležitost, že jest slabostí, abychom své představy o tom, co jest správné a vhodné, přenechali na rozhodnutí církve; avšak oddati se takovým pocitům a názorům jest nebezpečné a uvede nás do anarchie a zmatku. Kristus viděl, že jednota a křesťanské bratrství jsou nezbytné pro věc Boží, proto je přikázal svým učedníkům. A historie křesťanství od té doby do nynějška prokazuje přesvědčivě, že pouze v jednotě jest síla. Nechť osobní mínění ustupuje autoritě církve.“ – 4T 19.

„Příčinou rozdělení či nesouladu v církvi jest odloučení od Krista. Tajemstvím jednoty jest spojení s Kristem. Kristus jest veliké Centrum. Přibližujeme se jeden k druhému právě podle toho, jak se přibližujeme k Centru. Jsouce spojeni s Kristem, budeme jistě spojeni se svými bratry ve víře. Býti křesťanem znamená mnohem, mnohem více, než se předpokládá. Křesťan jest podobný Kristu. Členství v církvi nás nedělá křesťany.“ – 1888 1125.

„Když bouře pronásledování nás bude vskutku lámati, pravé ovce uslyší hlas pravého Pastýře. Na záchranu ztracených se bude vynakládati sebezapírající úsilí, a mnozí, kdož zbloudili od stáda, se navrátí, aby následovali velkého Pastýře. Lid Boží se semkne dohromady a představí nepříteli jednotnou frontu.“ – 6T 401.

„Jednota jest zaručený výsledek křesťanské dokonalosti.“ – SL 85.

„Máme se sjednotiti, ale nikoli na základně bludu.“ – 15MR 259.

Apoštolské nástupnictví

 

Apoštolské nástupnictví nespočívá na pouhé dědičně linii nebo na přenosu církevní autority, ale na duchovní příbuznosti či podobnosti povahy. (2 Mojžíš 33:13–16; Matouš 3:9; Jan 8:39; Římanům 9:6–8; Galatským 3:7) Jen ti, kteří dodržují podmínky obsažené v Slově Božím, činíce jeho vůli a ostříhajíce jeho přikázání, mohou si činit nárok na apoštolské nástupnictví. (2 Mojžíš 19:5; Matouš 7:21; Lukáš 3:8; Jan 8:31)

„Původ od Abrahama se neprokazoval jménem ani rodokmenem, ale podobností povahy. Stejně tak apoštolské nástupnictví nespočívá na přenosu církevní autority, ale na duchovní příbuznosti. Život ovládaný duchem apoštolů, víra a vyučování pravdě, kterou oni vyučovali, toto jest pravý důkaz o apoštolském nástupnictví. Toto jest, co ustanovuje muže nástupci prvních učitelů evangelia.“ – DA 467.

„Brány pekelné“ nepřemohou

 

„Apoštolové stavěli na pevném základu, přímo na Skále Věků. K tomuto základu přinášeli kameny, které dobývali ze světa. Práce stavitelů se neobešla bez překážek. Jejich dílo nesmírně ztěžoval odpor nepřátel Kristových. Museli bojovati proti nesnášenlivosti, zaujatosti a nenávisti těch, kdož stavěli na falešném základu.“ – AA 596.

„Nepřítel spravedlnosti nezanedbal nic ve svém úsilí, aby zastavil dílo svěřené stavitelům Páně. Avšak Bůh ‚nenechal sebe bez osvědčení.‘ (Skutky 14:17) Povstali dělníci, kteří schopně bránili víru jednou danou svatým.“ – AA 598.

Organizace

 

Bůh, kterého uctíváme, je Bohem pořádku. Tudíž Bůh očekává, aby se udržoval řád a kázeň ve všech oblastech církevního života. (1 Korintským 14:33, 40) Prvním krokem v organizaci novozákonní církve bylo ustanovení dvanácti apoštolů. (Marek 3:14) Později byly provedeny další kroky. Apoštolská církev byla požehnána „duchovními dary“ popsanými apoštolem Pavlem: „A některé zajisté postavil Bůh v církvi nejprv apoštoly, druhé proroky, třetí učitele, potom moci, potom dary uzdravování, pomocníky, správce, rozličnost jazyků.“ (1 Korintským 12:28) Potřebnost církevní organizace je v Bibli potvrzena různými symboly, které dokazují, že církev je organizovaná jednotka. (Efezským 4:11–16; 1 Korintským 12:20–27 [tělo, nikoli rozptýlené kosti]; Jan 10:16 [ovčinec, nikoli rozptýlené ovce]; 1 Korintským 10:17 [bochník chleba, nikoli rozptýlené drobty]; Efezským 2:19–22 [stavení, nikoli rozptýlené kameny])

„Duch odtrhávání se od spolupracovníků, duch nepořádku, jest právě ve vzduchu, který dýcháme. Někteří považují všechna úsilí k nastolení řádu za nebezpečná – za omezování osobní svobody, a proto se toho obávají jako papeženectví. Tyto oklamané duše to považují za ctnost, honositi se svou svobodou, mysleti a jednati nezávisle. Prohlašují, že nepřijmou něčí rozhodnutí, že se nepodrobí žádnému člověku. Byla jsem poučena, že to jest Satanovo zvláštní úsilí, aby sváděl lidi, aby cítili, že se Bohu líbí, že si zvolují svůj vlastní běh nezávisle na radě svých bratří. . . .

„Ó! jak by se Satan radoval, kdyby mohl uspěti ve svém úsilí, aby se dostal doprostřed tohoto lidu a rozvrátil organizaci díla v době, kdy důkladná organizace jest zásadní a bude největší mocí k tomu, aby nevpustila dovnitř nežádoucí vzpoury a vyvrátila tvrzení neschválená slovem Božím! Potřebujeme držeti provazy rovnoměrně napnuty, aby nedošlo k narušení sítě organizace a řádu, která byla vzdělána moudrou, pečlivou prací. Povolení nesmí se udíleti neřádným živlům, které touží ovládnouti dílo v tomto čase.

„Někteří podporovali myšlenku, že jak se blížíme konci času, bude každé dítko Boží jednati nezávisle na jakékoliv náboženské organizaci. Avšak byla jsem Pánem poučena, že v tomto díle není nic takového jako nezávislé bytí každého člověka. . . .

„Někteří pracovníci táhnou vší silou, kterou jim Bůh dal, avšak ještě se nenaučili, že by neměli táhnouti samostatně. Místo aby se oddělovali, nechť táhnou v souladu se svými spolupracovníky. Pokud tak nečiní, bude jejich činnost působiti v nesprávný čas a nesprávným způsobem. Budou často působiti proti tomu, co bude dělati Bůh, a takto jest jejich dílo horší než marné.“ – 9T 257–259.

Autorita

 

„Bůh udělil své církvi zvláštní autoritu a moc, které nikdo není oprávněn nedbati a pohrdati jí, neboť činí-li tak, pohrdá hlasem Božím.“ – 3T 417.

„Kristus chce, aby se jeho následovníci spojili dohromady v církevní formu, dodržujíce řád, majíce pravidla a kázeň, a aby se všichni poddávali jeden druhému, druhé za důstojnější nežli sebe majíce.“ – 3T 445.

„Vykupitel světa neschvaluje zkušenost a cvičení v náboženských záležitostech nezávisle na jeho organizované a uznávané církvi tam, kde má církev. Mnozí si myslí, že jsou Kristu zodpovědní za své světlo a zkušenost samostatně, nezávisle na jeho uznávaných následovnících ve světě. Avšak toto Ježíš odsuzuje ve svém učení a v příkladech, skutečnostech, které dal pro naše ponaučení.“ – 3T 432, 433.

„Nepřipouští se nic takového, aby jeden člověk povstal na svou vlastní osobní zodpovědnost a obhajoval takové názory, jaké si zvolil, bez ohledu na soud církve. Bůh udělil nejvyšší moc pod nebem své církvi. Jest to hlas Boží v jeho sjednoceném lidu v církevní formě, který se má respektovati.“ – 3T 450, 451.

„Církvi byla udělena moc, aby jednala na místě Kristově. Ona jest Božím nástrojem pro zachování řádu a kázně uprostřed jeho lidu. Jí udělil Pán moc, aby řešila všechny otázky ohledně svého rozkvětu, čistoty a pořádku. Na ní spočívá zodpovědnost vylučovati ze svého společenství ty, kdož jsou nehodní, kdož by svým Kristu nepodobným chováním přivodili zneuctění pravdy. Cokoliv církev činí, co jest v souladu s předpisy danými v Božím slově, bude potvrzeno v nebi.“ – 7T 263.

Poslání Boží církve na zemi

 

(a) Skrze svůj zbožný život nesou praví následovníci Krista mocné svědectví světu. (Izaiáš 43:10; Matouš 5:13–16; Jan 12:35; 13:34, 35; 1 Petr 2:9–12)

(b) Věřící v Krista udržují a vyučují pravdu, pracujíce pro spasení duší. (2 Korintským 5:20; Matouš 28:19, 20; Římanům 1:14–16; 1 Korintským 9:16; Efezským 3:8–11; 1 Timoteovi 2:3–7; Marek 16:15; Lukáš 14:21, 23; Ezechiel 33:7–9)

(c) Církev ostatku má zvláštní poselství, přítomnou pravdu, aby byla dána domu Izraelskému, padlým církvím a světu všeobecně. (Matouš 10:6; 2 Petr 1:12; Zjevení 14:6–12; 18:1–4; Abakuk 2:14; Izaiáš 60:1; Matouš 24:14)

(d) Členové těla Kristova byli povoláni, aby ulehčovali soužení. (Izaiáš 58:7, 8; Matouš 10:8; 25:34–40; Marek 14:7; Jakub 1:27)

(e) Nejdůležitější dílo, která chce Bůh vykonat skrze věrný ostatek v těchto posledních dnech, je příprava lidí na brzký příchod Krista. (Efezským 5:26, 27; Amos 4:12; Matouš 24:44; Lukáš 1:17; 2 Petr 1:3–12; 1 Tessalonicenským 5:2, 14–23; Titovi 2:11–14)

Odpovědnosti členů církve

 

Všechny křesťanské odpovědnosti jsou založeny na vzájemné lásce a respektu mezi učedníky (Jan 13:34–35) a považují se za výsadu stejně jako za povinnost. (Římanům 12:10; 1 Petr 5:5–6) Tyto odpovědnosti zahrnují:

(a) Udržování našeho spojení s Ježíšem Kristem. (Římanům 11:17–24; Jan 15:1–8; Galatským 2:20)

(b) Sdílení poselství evangelia o spasení s druhými. (Marek 16:15, 16; Matouš 28:19, 20)

(c) Pravidelné podporování věci pravdy našimi finančními prostředky v desátcích a štědrých obětech. (5 Mojžíš 14:22; 3 Mojžíš 27:30–32; 4 Mojžíš 18:21; Malachiáš 3:7–10; Matouš 23:23; 1 Korintským 4:2; 2 Korintským 9:6–11; Židům 7:8 [srov. Zjevení 1:18])

(d) Pravidelné navštěvování stanovených bohoslužeb církve. (Židům 10:25, 26; Žalmy 27:4; 122:1)

(e) Připravování našich srdcí a věrná účast na umývání nohou a Večeři Páně. (Jan 13:1–17; Matouš 26:21–29; 1 Korintským 11:23–29; Jan 6:53, 54)

(f) Věrné provádění daných povinností. (1 Korintským 4:1, 2)

(g) Respektování církevních funkcionářů a spolupracování s nimi v pečování o stádce. (Efezským 4:11–13; Židům 13:17; 1 Tessalonicenským 5:12, 13)

„Víra většiny křesťanů bude ochabovati, jestliže budou neustále zanedbávati, aby se scházeli na shromážděních a modlitbách. Kdyby pro ně bylo nemožné těšiti se takovým náboženským výsadám, pak by Bůh poslal světlo přímo z nebe prostřednictvím svých andělů, aby povzbudil, potěšil a požehnal svůj rozptýlený lid. On však nemá v úmyslu pracovati zázrakem, aby udržel víru svých svatých. Vyžaduje od nich milovati pravdu natolik, aby potrpěli maličko ku zajištění výsad a požehnání, daných jim od Boha.“ – 4T 106, 107.

„Když se naši bratři dobrovolně nezúčastňují náboženských shromáždění, když o Bohu neuvažují a jeho neuctívají, když si jeho nezvolují za svého rádce a pevnou věž obrannou, jak brzo se dostavují světské myšlenky a bezbožná nevíra, a nastupuje marná sebedůvěra a filozofie na místo pokorné, doufající víry.“ – 5T 426.

„Každý věřící by se měl k církvi připojovati celým srdcem. Její rozkvět by měl býti jeho prvním zájmem, a jestliže nepovažuje za svou posvátnou povinnost, aby činil své spojení s církví výhodou pro ni raději než pro sebe, může se jí dařiti mnohem lépe bez něho.“ – 4T 18.

„Nechť ti, kdož se účastní výborových zasedání, pamatují, že se setkávají s Bohem, který jim dal jejich práci. Nechť se scházejí s úctou a posvěcením srdce.“ – 7T 256.

„Ti, kdož nemají žádný zájem o pracovní shromáždění, obecně nemají žádný opravdový zájem o věc Boží, a tito jsou těmi, kdož jsou pokoušeni věřiti, že vedení našich různých podniků není právě tím, co by mělo býti.

„Bratři a sestry, jestliže milujeme pravdu, která nás vyvedla z temnoty bludu k zachovávání zákona Božího, budeme si vysoce ceniti všeho, co jest spojeno s jejími zájmy. Na našich pracovních shromážděních jest všechno vyloženo tak, aby všichni mohli rozuměti, jak jsou naše instituce a různé podniky vedeny a udržovány; a když mají příležitost toto poznati, a přesto ji nevyužijí, jest neznalost hříchem.“ – RH, April 29, 1884.

Církevní kázeň

 

(a) Církevní kázeň se zakládá na pravidle, které bylo dáno Ježíšem v Matouš 18:15, 16. Je zodpovědností každého člena církve, jak dávat napomenutí v lásce, tak i napomenutí přijímat podle pravd obsažených v slově Božím – zvláště pak od kazatelů evangelia. (Přísloví 15:31, 32; 10:17; 2 Timoteovi 4:2; Titovi 1:9; 2:15)

(b) Ačkoli máme zodpovědnost napomínat jeden druhého, musíme pamatovat, že všechna napomenutí, aby mohla být účinná a trvanlivá, mají se dávat přesně a v duchu lásky; „prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušín.“ (Galatským 6:1; Zjevení 3:19) Tento duch lásky je postoj projevený v ochotě položit svůj život za bloudící, když jsou káráni. (Jan 13:34; 15:12, 13)

(c) Církevní kázeň, na rozdíl od vyobcování, klade na člena omezení po určitou dobu, zatímco on nebo ona zvažuje svůj stav a podniká kroky k nápravě svých cest. (Židům 12:5–12)

„Jestliže bloudící činí pokání a podvoluje se Kristově kázni, má se mu dáti další pokus. A i když nečiní pokání, i když stojí mimo církev, Boží služebníci mají stále práci, kterou je třeba pro něho dělati. Mají vážně usilovati, aby ho přivedli k pokání. A jakkoli přitěžující může býti jeho přestoupení, jestliže se poddává působení Ducha svatého, a vyznáním a opuštěním svého hříchu podává důkaz o pokání, má se mu odpustiti a znovu jej přijmouti do ovčince. Jeho bratři mají jej povzbuzovati správným způsobem, jednajíce s ním tak, jak by si přáli, aby se jednalo s nimi na jeho místě, prohlédajíce sami k sobě, aby i oni nebyli pokoušeni.“ – GW 501.

„Cítíš, když bratr bloudí, že bys mohl dáti svůj život, abys jej zachránil? Jestliže takto cítíš, můžeš se k němu přiblížiti a působiti na jeho srdce; jsi to právě ty, kdo má toho bratra navštíviti.“ – 1T 166.

„V tomto díle máme spolupracovati. ‚By pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, . . . napravte takového.‘ (Galatským 6:1) Slovo zde přeložené jako ‚napraviti‘ znamená skloubiti, jako vymknutou kost. Jak podnětná figura! Ten, kdo upadá do bludu nebo hříchu, vymyká se ze vztahu ke všemu kolem sebe. Může si uvědomiti svou chybu a býti naplněn lítostí; ale nemůže se sám spraviti. Jest zmatený a zkormoucený, poražený a bezmocný. Má býti napraven, uzdraven, obnoven. ‚Vy duchovní napravte takového.‘ Pouze láska, která proudí ze srdce Kristova, může uzdraviti. Pouze ten, v němž proudí ona láska, stejně jako míza ve stromě nebo krev v těle, může napraviti zraněnou duši.“ – Ed 113, 114.

„Úsilí k získání spasení svými vlastními skutky vede lidi nevyhnutelně k tomu, aby hromadili lidské požadavky jako hradbu proti hříchu. Neboť vidouce, že selhávají v tom, aby ostříhali zákon, vymýšlejí si svá vlastní pravidla a předpisy, aby se donutili k poslušnosti. Tím vším se mysl člověka odvrací od Boha k svému já. Jeho láska vymírá ze srdce, a s ní hyne láska k jeho bližním. Člověkem vymyšlený systém, se svými mnohonásobnými požadavky, povede jeho stoupence k tomu, aby soudili všechny, kdož nestačí na předepsaná lidská pravidla. Ovzduší sobecké a úzkoprsé kritiky udušuje ušlechtilé a velkorysé city, a způsobuje, aby se lidé stávali sebestřednými soudci a malichernými špehy.“ – MB 123.

„Když se snažíme opraviti nebo napraviti druhé, měli bychom býti opatrní na svá slova. Ona budou vůní života k životu nebo vůní smrtelnou k smrti. Mnozí, když dávají výtku nebo radu, libují si v ostré, prudké řeči, v slovech nepřizpůsobených tomu, aby léčila zraněnou duši. Těmito neuváženými výrazy se dráždí duch a chybující jsou často podníceni ke vzpouře. Všichni, kdož chtějí obhajovati zásady pravdy, musejí přijmouti nebeský olej lásky. Pokárání by se za všech okolností mělo vyslovovati v lásce. Pak budou naše slova napravovati, aniž by popouzela. Kristus prostřednictvím svého Ducha svatého bude dodávati sílu a moc. Toto jest jeho dílo.“ – COL 337.

(d) Vyobcování se také zakládá na pravidlu Kristově. (Matouš 18:17, 18; 1 Korintským 5:11–13; Římanům 16:17; 2 Tessalonicenským 3:6; Titovi 3:10, 11) Církev je před Bohem nucena vyloučit ze svého členstva ty, jejichž chování je v otevřeném a trvalém rozporu se zásadami naší víry.

„Jména těch, kdož hřeší a odmítají činiti pokání, by se neměla udržovati v církevních knihách, aby svatí nenesli odpovědnost za jejich zlé skutky. Ti, kdož pokračují v běhu přestoupení, měli by se navštíviti a jednati s nimi, a jestliže pak odmítají činiti pokání, měli by býti odděleni od církevního společenství, v souladu s pravidly stanovenými v Slově Božím.

„Ti, kdož odmítají slyšeti napomínání a varování dána Božími věrnými posly, nemají se vydržovati v církvi. Mají býti vyobcováni; neboť budou jako Achan v táboře Izraelském – bludem pojati a v blud uvodící.“ – 5BC 1096.

„‚Amen pravím vám: Cožkoli svížete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli rozvížete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.‘ (Matouš 18:18) Když byl každý předpis, který Kristus vydal, proveden v pravém, křesťanském duchu, pak a jedině pak Nebesa potvrdí rozhodnutí církve, protože její členové mají mysl Kristovu a jednají tak, jak by jednal on, kdyby byl na zemi.“ – 3SM 22.

(e) Je to pouze církev, jejímž je osoba členem, pod vedením vysvěceného kazatele (staršího, když byl k tomu oprávněn), po poradě s předsedou sdružení nebo jeho zástupcem, která je oprávněna vykonat vyobcování zákonným způsobem a v souladu se Slovem Božím. (1 Timoteovi 1:19, 20; 6:3–5; 1 Korintským 5:1–13; Titovi 3:10, 11)

(f) V tomto procesu musíme zajistit, abychom v případě osobních hříchů následovali verše Matouš 18:15–17. Některé veřejné hříchy mohou vyžadovat odlišný přístup bezprostředním jednáním, aby nebyla potupena církev. (1 Timoteovi 5:20) Vizte 2T 14, 15.

(g) Jednou byl člověk vyobcován z ovčince a již není členem, musíme se k němu chovat stejným způsobem, jakým bychom pohlíželi na „pohana a publikána“ (tj. vně stojícího). Musíme dělat zvláštní práci pro jeho zpětné obrácení a napravení. (Lukáš 15:4–6) Nemáme se vůbec spojovat s těmi, kteří způsobující rozdělení v církvi. (Římanům 16:17)

„Ať jest povaha přestupku jakákoliv, to vůbec nemění plán, který Bůh vytvořil pro urovnání nedorozumění a osobní újmy. Mluvíce stranou a v duchu Kristově k tomu, kdo se provinil, často odstraníme potíže. Jděte k tomu, kdo chybuje, se srdcem naplněným Kristovou láskou a soucitem a snažte se věc urovnati. Uvažujte s ním klidně a tiše. Nechť z vašich úst neuniknou žádná hněvivá slova. Mluvte způsobem, který se bude dovolávati jeho lepšího úsudku. Pomněte na slova: ‚Ten, kdož by odvrátil hříšníka od bludné cesty jeho, vysvobodí duši od smrti, a přikryje množství hříchů.‘ (Jakub 5:20) . . .

„‚Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.‘ Jestliže nebude dbáti hlasu církve, jestliže odmítá všechna úsilí učiněná k jeho nápravě, spočívá na církvi zodpovědnost vyloučiti jej z členstva. Jeho jméno by pak mělo býti vyškrtnuto z knih.“ – GW 499–501.

„Starší a diákoni jsou voleni, aby pečovali o rozkvět církve; přesto tito vedoucí, zvláště v mladých církvích, by se neměli domnívati, že smějí, na svůj vlastní úsudek a zodpovědnost, oddělovati hřešící členy od církve; taková autorita jim nebyla udělena. Mnozí se oddávají podobné horlivosti, jakou měl Jéhu, a unáhleně se odvažují činiti rozhodnutí v záležitostech závažného významu, zatímco oni sami nemají žádné spojení s Bohem. Měli by pokorně a vážně žádati moudrost od Pána, který je umístil na jejich pozici, a měli by býti velice umírnění při přebírání odpovědností. Měli by také předložiti záležitost předsedovi svého sdružení a raditi se s ním. Věc by se měla trpělivě zvažovati v nějaké stanovené lhůtě. V bázni Boží, s velikou pokorou a starostí o bloudící, kteří jsou vykoupeni krví Kristovou, s vážnou, pokornou modlitbou by měli řádní funkcionáři jednati s provinilci. Jak odlišný jest postup, kdy se svévolně přisvojenou autoritou a tvrdým, bezcitným duchem jsou udělena obvinění a duše jsou vystrčeny ven z církve Kristovy.“ – 12MR 113.

„Žádný církevní funkcionář by neměl navrhovati, žádný výbor by neměl doporučovati, ani by žádná církev neměla hlasovati, aby jméno provinilce bylo odstraněno z církevních knih, dokud pokyny dané Kristem nebyly poctivě dodrženy. Když byly dodrženy, církev se očistila před Bohem. Zlo se pak musí učiniti zjevným tak, jak jest, a musí se odstraniti, aby se ještě více nerozšířilo. Církev si musí udržeti zdraví a čistotu, aby mohla státi před Bohem neposkvrněná, oděna v roucho Kristovy spravedlnosti.“ – GW 501.

„‚Kterýmžkoli odpustili byste hříchy,‘ pravil Ježíš, ‚odpouštějíť se jim; kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou.‘ (Jan 20:23) Kristus zde nikomu nedává volnost, aby posuzoval druhé. V kázání na hoře toto zakázal. Jest to výhradní právo Boží. Avšak na církev v její organizované formě klade zodpovědnost za jednotlivé členy. Vůči těm, kdož padnou do hříchu, má církev povinnost je varovati, poučiti a pokud možno napraviti. ‚Tresci, žehři, napomínej,‘ praví Pán, ‚ve vší tichosti a učení.‘ (2 Timoteovi 4:2) Jednejte věrně s provinilým. Varujte každou duši, která jest v nebezpečí. Nedopusťte nikomu, aby klamal sám sebe. Nazývejte hřích jeho pravým jménem. Oznamujte, co pravil Bůh ohledně lhaní, porušování Soboty, krádeže, modlářství a všeho dalšího zla. ‚Kteréž kdokoli činí, . . . království Božího dědicové nebudou.‘ (Galatským 5:21) Jestliže setrvávají v hříchu, soud, který jste vyhlásili z Božího slova, jest nad nimi vyhlášen v nebi. Když si zvolují hřešiti, zapírají Krista; církev musí ukázati, že neschvaluje jejich činy, jinak ona sama zneuctívá svého Pána. Musí říci o hříchu to, co o něm říká Bůh. Musí s ním jednati tak, jak nařizuje Bůh, a její jednání jest potvrzeno v nebi. Ten, kdo pohrdá autoritou církve, pohrdá autoritou samotného Krista.“ – DA 805, 806.

„On [Bůh] chce svůj lid naučiti, že neposlušnost a hřích jsou mu mimořádně odporné a nemají se zlehčovati. Ukazuje nám, že když jest jeho lid nalezen v hříchu, měli by okamžitě přijmouti rozhodná opatření k tomu, aby hřích od sebe odstranili, aby Boží projev nelibosti nespočinul na nich všech. Avšak jestliže ti na zodpovědných místech si nevšímají hříchů lidu, spočine na nich Boží projev nelibosti, a lid Boží, jako tělo, ponese odpovědnost za ony hříchy. Hospodin v jednání se svým lidem v minulosti ukazuje na nezbytnost očišťování církve od špatností. Jeden hříšník může rozšířiti tmu, která bude zadržovati světlo Boží před celým shromážděním. . . .

„Jestliže se uprostřed jeho lidu objevují špatnosti, a jestliže služebníci Boží je lhostejně přecházejí, tak ve skutečnosti schvalují a ospravedlňují hříšníka, a jsou stejnou měrou vinni a budou právě tak jistě přijímati nelibost Boží; neboť budou učiněni zodpovědnými za hříchy viníků.“ – 3T 265, 266.

„Za člověkem, který zbloudil od stáda, se nechodí s krutými slovy a s bičem, ale se získávajícími výzvami k návratu.“ – CT 198.

„Až pocítíš, že bys mohl obětovati svou vlastní důstojnost, a dokonce položiti svůj život, abys zachránil bloudícího bratra, vyňal jsi trám ze svého oka, takže jsi připraven pomoci svému bratru. Tehdy se můžeš k němu přiblížiti a dotknouti se jeho srdce. Nikdy nikdo nebyl napraven ze špatného postoje kritizováním a haněním; ale mnozí byli takto odehnáni od Krista a přivedeni k tomu, aby zapečetili svá srdce proti usvědčení.“ – MB 128, 129.

Vyznání

 

„I když vyznání jest dobré pro duši, jest zapotřebí postupovati moudře. . . . Mnohá, mnohá vyznání by se neměla nikdy mluviti za naslouchání smrtelníků; neboť následkem jest to, co omezený soud smrtelných bytostí nemůže předvídati. Semena zla jsou zaseta v myslích a srdcích těch, kdož naslouchají, a když jsou pokoušeni, tato semena vzklíčí a ponesou ovoce, a tatáž smutná zkušenost se bude opakovati. Neboť, myslí si pokoušení jedinci, tyto hříchy nemohou býti tak moc zlé; neboť nečinili snad ti, kdož se vyznávali, dlouholetí křesťané, právě tyto věci? Takto otevřené vyznání v církvi těchto tajných hříchů bude spíše vůní smrti než vůní života.

„Neměla by býti žádná unáhlená, masová hnutí v této věci, neboť věc Boží může býti znevážena v očích nevěřících. Jestliže oni slyší vyznání o špatném chování, učiněném těmi, kdož vyznávají, že jsou následovníky Krista, uvádí se pohanění na jeho věc. . . .

„Jsou vyznání, která svou povahou by se měla předložiti vybrané menšině a hříšníkem přiznati v nejhlubší pokoře. Záležitost se nesmí prováděti takovým způsobem, aby se neřest považovala za ctnost a hříšník se pyšnil svými zlými skutky. Jestliže by měly přijíti před církev věci hanebné povahy, nechť jsou předneseny několika příslušným osobám, jež byly vybrány, aby je slyšely, a nevystavujte věc Kristovu veřejné hanbě rozhlašováním pokrytectví, které existovalo v církvi. To by vrhalo špatné světlo na ty, kdož se snažili býti podobní Kristu svou povahou. Tyto věci by se měly zvažovati.“ – 5T 645, 646.

Zvláštní varování

 

„V soudu pro vraždu nemá býti obviněný odsouzen na svědectví jednoho svědka, i kdyby nepřímý důkaz mohl býti silný proti němu. Hospodinův příkaz zněl: ‚Kdož by koli měl na smrt vydati někoho, podlé vyznání svědků sáhne na vražedlníka; ale jeden svědek nebude moci svědčiti proti někomu na smrt.‘ (4 Mojžíš 35:30) Byl to Kristus, kdo dal Mojžíši tato nařízení pro Izrael; a když byl osobně se svými učedníky na zemi, když je vyučoval, jak jednati s chybujícími, Veliký Učitel opakoval naučení, že svědectví jednoho člověka nemá zprostiti viny ani odsouditi. Názory a mínění jednoho člověka nemají urovnávati sporné otázky. Ve všech těchto záležitostech se mají dva nebo více spojiti a společně mají nésti zodpovědnost, ‚aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo.‘ (Matouš 18:16)“ – PP 516.

„Bůh rozumí převrácenosti lidského srdce. Osobní nepřátelství nebo vyhlídka osobního prospěchu, zničily pověst a užitečnost tisíců nevinných lidí, a v mnoha případech měly za následek jejich odsouzení a smrt. Ničemné životy násilných a hříšných lidí byly zachráněny úplatkem, zatímco ti, kdož nebyli vinni žádným zločinem proti národním zákonům, byli nuceni trpěti. Vlivní lidé svým bohatstvím nebo mocí uplácejí soudce a vynášejí křivá svědectví proti nevinným. Opatření, aby nikdo nebyl odsouzen na svědectví jednoho svědka, bylo jak spravedlivé, tak nezbytné. Jeden člověk by mohl býti veden zaujatostí, zištností nebo zlomyslností. Avšak nebylo pravděpodobné, že by dvě nebo více osob bylo tak zvráceno, aby se spojily ve vydání falešného svědectví; a i kdyby tak učinily, oddělený výslech by vedl k odhalení pravdy.

„Toto milosrdné opatření obsahuje ponaučení pro lid Boží až do konce času. Byl to Kristus, kdo dal Mojžíši ony jasné předpisy pro hebrejský zástup; a když byl osobně se svými učedníky na zemi, opakoval veliký Vůdce tutéž lekci, když je učil, jak jednati s bloudícími. Svědectví jednoho člověka nemělo osvoboditi ani odsouditi. Názory a soudy jednoho člověka neměly urovnávati sporné otázky. Ve všech těchto záležitostech se měli dva nebo více spojiti a společně měli nésti odpovědnost v daném případě. Bůh to učinil povinností svých služebníků, aby se poddávali jeden druhému. Soud jednoho člověka nemá rozhodovati v žádné důležité záležitosti. Vzájemný ohled a úcta udělují kazatelskému úřadu náležitou důstojnost a spojují služebníky Boží těsnými pouty lásky a souladu. Zatímco by se měli spoléhati na Boha ohledně síly a moudrosti, měli by se kazatelé evangelia společně raditi ve všech záležitostech vyžadujících rozvážnost. ‚Aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo.‘ (Matouš 18:16)“ – ST, January 20, 1881.

„Jestliže si osoby tak zasluhují, aby byly odděleny od církve, jako si zasluhoval Satan, aby byl vyvržen z nebe, budou míti spojence. Vždy bývá skupina lidí, kteří jsou více ovlivněni lidmi než Duchem Božím a zdravými zásadami; a tito, ve svém neposvěceném stavu, jsou vždy připraveni zastávati se nepravosti a projevovati svou lítost a soucit právě těm, kdož si je nejméně zasluhují. Tito spojenci mají silný vliv na druhé; věci se vidí v převráceném světle, děje se veliká škoda a mnoho duší jest zničeno. Satan ve své vzpouře strhl s sebou třetinu andělů. Odvrátili se od Otce a od jeho Syna a spojili se s původcem vzpoury. S těmito skutečnostmi před svou tváří měli bychom se pohybovati s největší obezřetností. Co můžeme očekávati kromě trápení a kormoucení při našem spojení s muži a ženami odlišného smýšlení? Musíme to strpěti a varovati se, abychom při nezbytném vytrhávání koukolu nevytrhali také pšenici.“ – 3T 114, 115.

Kapitola XXI

Správcovství

 

Podle Žalmu 24:1 patří všechno Hospodinu. (1 Paralipomenon 29:11, 12) Jakkoli velké nebo malé jsou naše majetky, jsou naše jen v zástavě. Za náš život, sílu, schopnost, čas, nadání, příležitosti a prostředky musíme předložit účet Bohu. (1 Korintským 4:1, 2; Matouš 25:14–30)

„Lidé . . . si třeba myslí, že mají právo nakládati se svými prostředky právě tak, jak se jim zachce, bez ohledu na to, co přikázal Pán nebo co mohou potřebovati jejich bližní. Zapomínají, že všechno, o čem tvrdí, že jest jejich, jim bylo prostě svěřeno.“ – CS 112.

„Naše peníze nám nejsou dány, abychom mohli ctíti a oslavovati sebe. Jako věrní správcové je máme používati pro čest a slávu Boží. . . . Všechno co máme, jest Hospodinovo a jsme mu zodpovědní za to, k jakému užitku s tím nakládáme. Při použití každého centu se pozná, zda milujeme Boha nade všecko a svého bližního jako sebe samého.

„Peníze mají velikou cenu, protože mohou učiniti mnoho dobrého. V rukou Božích dítek jsou pokrmem pro hladové, nápojem pro žíznivé a oděvem pro nahé. Jsou obranou pro utlačované a prostředkem pomoci pro nemocné. Avšak peníze nemají větší cenu než písek, pokud nejsou využity pro poskytování základních životních potřeb, pro požehnání druhých a rozvíjení věci Kristovy.“ – COL 351.

„Vydávejme sebe v živou oběť a dejme svoje všechno Ježíši. Jest to jeho; my jsme jeho vykoupené vlastnictví. Ti, kdož přijímají jeho milost, kdož přemýšlejí o kříži Golgotském, nebudou míti otázky ohledně míry toho, co se má dáti, ale budou cítiti, že nejbohatší oběť jest zcela tuze nepatrná, zcela nepřiměřená k velikému daru jednorozeného Syna nekonečného Boha. Skrze sebezapření budou ti nejchudší nacházeti způsoby, jak něco získati, aby to odevzdali zpět Bohu.“ – CS 200.

Věrní a opatrní správcové

 

Opatrný a věrný správce pečlivě nakládá s tím, co mu (nebo jí) Bůh svěřil. (Matouš 24:45–47; 2 Tessalonicenským 3:10–13; Přísloví 11:24, 25)

I když věříme, že Ježíš brzy přijde, přijímáme také naučení, že „jestliže pak kdo o své, a zvláště o domácí péče nemá, zapřelť víry, a jest horší než nevěřící.“ (1 Timoteovi 5:8) Proto bychom měli v současnosti jednotlivě činit příslušná opatření pro nejistou budoucnost, dokud se neobjeví náš Spasitel. (Lukáš 19:13)

Desátek

 

Při uznání Božího vlastnictví všech věcí se na nás vyžaduje, abychom Bohu vraceli jednu desetinu (desátek) ze všech svých příjmů. (3 Mojžíš 27:30–33; Matouš 23:23; 1 Korintským 9:14) Bible učí, že odepření desátku je porušením osmého přikázání (2 Mojžíš 20:15). (Malachiáš 3:8, 9)

Za kněžství podle řádu Melchisedechova Bůh stále požaduje naše desátky. (Židům 7:1–8 [srov. Zjevení 1:18]) Člověk musí Hospodinu vracet desetinu pravidelně skrze obilnici, církev, které je členem nebo navštěvovatelem. (5 Mojžíš 12:5, 6; Nehemiáš 13:11, 12) Náš blahobyt závisí na naší věrnosti této zásadě. (Přísloví 3:9, 10; Malachiáš 3:10, 11)

„Nechť každý pravidelně kontroluje svůj příjem, který jest všechen požehnáním od Boha, a dá stranou desátek jako oddělený fond, aby byl svatý Hospodinův. Tento fond by se neměl v žádném případě obětovati k jinému použití; má býti věnován výhradně podpoře kazatelského úřadu evangelia. Poté co jest oddělen desátek, nechť se rozdělují dary a oběti ‚podle možnosti.‘“ – CS 81.

„Bylo mi dáno velice jasné a přesné poselství pro náš lid. Bylo mi nařízeno, abych jim řekla, že dělají chybu, když používají desátek k nejrůznějším účelům, které, ač samy o sobě dobré, nejsou tím účelem, o němž Pán pravil, že by se k němu měl desátek použíti. Ti, kdož takto používají desátek, odchylují se od Hospodinova řádu. Bůh bude souditi za tyto věci.

„Někdo si myslí, že desátek se může použíti na školní účely. Jiní si zase naopak myslí, že z desátku by se měli podporovati propagátoři a kolportéři. Avšak dělá se veliká chyba, když desátek neslouží k účelu, pro který se má používati – k podpoře kazatelů. V poli by dnes mělo býti jedno sto dobře kvalifikovaných pracovníků tam, kde nyní jest jen jeden.“ – 9T 248, 249.

„Pro tato další odvětví díla mají se učiniti opatření. Mají se vydržovati, ale nikoli z desátku. Bůh se nemění; desátek má se stále používati na podporu kazatelského úřadu. Otevření nových polí vyžaduje více kazatelské výkonnosti, než nyní máme, a v pokladnici musejí býti finanční prostředky.“ – 9T 250.

„Naše sdružení očekávají od škol vzdělané a dobře vychované pracovníky a měla by školám dáti nejsrdečnější a nejrozumnější podporu. Bylo jasně dáno světlo, že ti, kdož slouží v našich školách jako kazatelé, vyučujíce slovu Božímu, vysvětlujíce Písma, vzdělávajíce studenty ve věcech Božích, by se měli podporovati penězi z desátku.“ – 6T 215.

„Mnozí vyznali, že neplatili desátky po několik let; a víme, že Bůh nemůže požehnati ty, kdož ho okrádají, a že církev musí trpěti v důsledku hříchů jejích jednotlivých členů.“ – CS 95.

„Kdyby všichni přijímali Písmo právě tak, jak ho čtou, a otevřeli svá srdce, aby rozuměli slovu Hospodinovu, neřekli by: ‚Nevidím záležitost dávání desátku. Nevidím, že ve svých poměrech bych měl platiti desátky.‘ ‚Loupiti-liž má člověk Boha?‘ Důsledek takového jednání jest jasně stanoven, a já bych ten důsledek neriskovala. Všichni, kdož z celého srdce zaujímají rozhodný postoj, aby poslouchali Boha; kdož nezadržují Hospodinovy rezervní fondy – jeho vlastní peníze – aby urovnali své dluhy; kdož poskytují Hospodinu díl, který vyžaduje jako své vlastnictví, obdrží požehnání Boží, které jest zaslíbeno všem, kdož ho poslouchají.“ – CS 92, 93.

„Jednu desetinu ze všech příjmů Hospodin vyžadoval jako své vlastnictví a zadržení desátku považoval za loupež.“ – AA 336.

Prvotiny

 

Jako Bůh ušetřil prvorozené svého vyvoleného národa v poslední ráně v Egyptě, tak první díl všech našich příjmů požaduje pro sebe. (2 Mojžíš 23:19; 3 Mojžíš 23:10; Přísloví 3:9)

Dobrovolné obětní dary

 

Zatímco Bůh požaduje jednu desetinu našeho příjmu jako naši povinnost vůči němu, dává nám zbývajících devět desetin, abychom je použili tak, jak si bude žádat naše láska k němu. Jedna míra naší lásky k Bohu se zjevuje ve svobodě a radosti, s kterou přispíváme na jeho věc na zemi v dobrovolných obětních darech, které by měly být úměrné našemu blahobytu. (2 Mojžíš 25:2; 5 Mojžíš 16:16, 17; 1 Paralipomenon 16:29; Žalm 96:8)

„Prováděná dobročinnost bude udělovati duchovní život tisícům formálních vyznavačů pravdy, kteří nyní naříkají nad svou temnotou. Bude je přetvářeti ze sobeckých, žádostivých uctívačů mamonu na vážné, věrné spolupracovníky s Kristem při spasení hříšníků.“ – 3T 387.

„Příspěvky požadované od Židů pro náboženské a dobročinné účely se rovnaly celé jedné čtvrtině jejich příjmu. Mohlo by se očekávati, že tak těžká zátěž na zdroje lidu je uvede do bídy; avšak naopak, věrné zachovávání těchto předpisů bylo jednou z podmínek jejich blahobytu.“ – PP 527.

„Někteří se omlouvali z pomoci věci Boží, protože byli zadluženi. Kdyby byli důkladně zpytovali svá srdce, byli by bývali zjistili, že tím pravým důvodem, proč nepřinesli žádnou dobrovolnou oběť Bohu, bylo sobectví. Někteří zůstanou navždy zadluženi. Kvůli jejich žádostivosti nebude s nimi blahodárná ruka Boží, aby požehnala jejich podnikání. Milují tento svět více než pravdu. Neuzpůsobují se a nepřipravují se pro království Boží.“ – CS 93.

„Za dnů Izraele byly desátky a dobrovolné obětní dary potřebné k tomu, aby se udržovaly bohoslužebné úkony. Měl by snad lid Boží dávati méně v tomto věku? Zásada stanovená Kristem jest, aby naše obětní dary byly v poměru k světlu a výsadám, které užíváme.“ – PP 528.

„Nuže, říká někdo, neustále přicházejí výzvy k dávání na věc Boží; jsem unaven dáváním. Jsi unaven? Pak mi dovol zeptati se: Jsi unaven přijímáním z Boží dobročinné ruky? Dokud ti nepřestane žehnati, dotud nepřestaneš býti zavázán, abys mu vracel část, kterou požaduje. Žehná tobě, aby bylo ve tvé moci žehnati druhým. Až budeš unaven přijímáním, pak můžeš říci: Jsem unaven z tolika výzev k dávání. Bůh si pro sebe vyhrazuje část ze všeho toho, co přijímáme. Když mu tuto část vrátíme, zbývající část jest požehnaná, ale když ji zadržíme, všechno jest dříve či později zlořečené. Boží požadavek jest nejpřednější; všechno ostatní jest druhořadé.“ – 5T 150.

Vlohy

 

„Všechno co máme, jest Hospodinovo. Naše peníze, náš čas, vlohy a my sami, všechno náleží jemu. Zapůjčil nám je, aby nás zkoušel a pruboval, a aby odhalil, co jest v našich srdcích. Jestliže si sobecky přivlastníme dary, které nám Bůh laskavě svěřil, utržíme velikou ztrátu, protože okrádáme Boha, a okrádáním jeho okrádáme sebe o nebeská požehnání, a dobrořečení Kristovo bude uděleno těm věrným a poslušným: ‚To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím; vejdiž v radost pána svého.‘ (Matouš 25:23)“ – ST, April 1, 1875.

Kapitola XXII

Druhý příchod Krista

 

Klíčovou myšlenkou Písma svatého je učení o Kristově druhém příchodu, aby dokončil dílo vykoupení a nastolil království spravedlnosti. Tato prorokovaná událost – která je velkou nadějí Božích služebníků ve všech dobách – se mnohokrát opakuje ve Starém i Novém zákoně. (Job 19:25–27; Žalmy 50:3; 97:3–5; Izaiáš 66:15 [srov. 2 Tessalonicenským 1:5–10]; Skutky 1:11; Židům 9:28; 10:37; Juda 14; Zjevení 22:20)

Účel Ježíšova příchodu

 

Hlavním účelem Kristova příchodu je, aby vzal svůj lid s sebou do nebeských příbytků v Novém Jeruzalémě. (Izaiáš 25:9; Jan 14:1–3; Matouš 24:31; 25:31–34; 1 Tessalonicenským 4:13–17; Zjevení 22:12) Tehdy učiní konec královstvím tohoto světa, vykoná soud nad bezbožnými a dá království svatým navěky. (Daniel 2:44, 45; 7:27; Juda 15; Skutky 17:31; 2 Timoteovi 4:1; 1 Tessalonicenským 4:17)

Znamení Spasitelova druhého příchodu

 

Mnoho znamení poukazuje na blízkost Kristova příchodu, avšak neznáme přesný čas této veliké události. (Izaiáš 24:4–6, 17–21; Joel 1:15–20; 2:30, 31; 3:9–16; Matouš 24:2–31; 1 Tessalonicenským 5:1–3; 2 Tessalonicenským 2:1–5) Satan se bude pokoušet, aby napodobil příchod Krista, avšak nebude schopen podvést vyvolené. (Matouš 24:23–26; 2 Korintským 11:14)

Příprava na druhý příchod

 

Při svém příchodu Kristus přijme pouze ty, kteří jsou „hotovi.“ On nás tehdy neučiní bez vady; on nás „nalezne“ bez vady. Musíme se stát bezúhonnými v čase, kdy dveře zkušební lhůty jsou otevřeny, aby celý náš „duch i duše i tělo bez úhony ku příští Pána našeho Jezukrista zachováno“ bylo. (Juda 24; Matouš 25:10; 1 Tessalonicenským 5:23; 2 Petr 3:11, 12, 14; 1 Jan 3:2, 3; Efezským 5:27; Zjevení 21:27)

Způsob Ježíšova příchodu

 

Kristův příchod bude osobní, doslovný, viditelný, slyšitelný a celosvětový. (Lukáš 9:26; Matouš 24:27, 30; Titovi 2:13; 2 Tessalonicenským 2:8; Zjevení 1:7; 6:15–17; 19:11–16) To Satan nemůže napodobit. (1 Tessalonicenským 4:16)

Některé z důležitých událostí spojených s druhým příchodem

 

(a) Dveře zkušební lhůty se zavírají krátce před druhým příchodem Krista. (Matouš 7:22, 23; 25:6–13; Lukáš 13:23–25; Zjevení 22:11)

(b) Plnost hněvu Božího přijde na zemi v sedmi posledních ranách. Když je vylita šestá rána, je připravena cesta pro bitvu Armageddonskou. Na začátku sedmé rány bude mocné zemětřesení otřásat celou zemí. (Zjevení 16:1–21; GC 637)

(c) Krátce před Kristovým návratem bude částečné vzkříšení. (Daniel 12:2; Matouš 26:64; Zjevení 1:7)

„Hroby se otvírají, a ‚mnozí z těch, kteříž spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.‘ (Daniel 12:2) Všichni, kdož zemřeli ve víře v poselství třetího anděla, vycházejí z hrobu oslaveni, aby slyšeli Boží smlouvu pokoje s těmi, kdož ostříhali jeho zákon. ‚I ti, kteříž ho bodli‘ (Zjevení 1:7), ti kteří se posmívali a zesměšňovali Kristova smrtelná muka, a nejzuřivější odpůrcové jeho pravdy a jeho lidu, jsou vzbuzeni, aby ho spatřili v jeho slávě a aby viděli poctu vloženou na věrné a poslušné.“ – GC 637.

(d) Při Kristově příchodu budou spravedliví mrtví vzkříšeni nesmrtelní a spravedliví žijící budou proměněni ze smrtelných na nesmrtelné. Setkají se s Pánem v povětří a budou vzati do nebe, kde budou stát před trůnem Božím. (Jan 5:25, 28, 29; 1 Korintským 15:50–54; 1 Tessalonicenským 4:14–17; Filipenským 3:20, 21; Zjevení 7:4, 9–12)

„Žijící spravedliví jsou proměnění ‚hned pojednou, v okamžení.‘ Za hlasu Božího byli oslaveni; nyní jsou učiněni nesmrtelní a se vzkříšenými svatými jsou uchváceni vstříc Pánu v povětří.“ – GC 645.

(e) Nespravedliví, kteří přežijí sedm posledních ran, budou vyhlazeni jasem slávy jeho příchodu. (Izaiáš 24:6; Lukáš 17:29, 30; 2 Tessalonicenským 1:7–10; Zjevení 6:15–17 [srov. Izaiáš 2:19–21]) Nebude pro ně žádná druhá šance. (Izaiáš 26:10; Jeremiáš 8:20; Lukáš 13:24–28; 2 Korintským 6:2)

(f) Celá země bude obrácena v poušť. (Izaiáš 13:6–13; Jeremiáš 4:23–26; 2 Petr 3:10)

Rozpoznání antikrista

 

Čtěte Matouš 24:23–25.

„Jsme varováni, že v posledních dnech bude [Satan] pracovati s divy a zázraky lživými. A těmito zázraky bude pokračovati až do ukončení zkušební lhůty, aby na ně poukazoval jako na důkaz, že jest andělem světla a ne tmy.“ – 5BC 1099.

„Na poušti pokušení přišel Satan jako anděl světla, aby oklamal Krista; a k člověku nepřichází v šeredné podobě, jak jest někdy znázorňován, ale jako anděl světla. Přijde, vydávaje se za Ježíše Krista, způsobuje mocné zázraky; a lidé budou padati a klaněti se jemu jako Ježíši Kristu. Budou nám přikazovati, abychom uctívali tuto bytost, kterou svět bude oslavovati jako Krista. Co učiníme? – Říkejte jim, že Kristus nás varoval právě před takovým nepřítelem, který jest nejhorším nepřítelem člověka, který ale tvrdí, že jest Bohem; a že až se objeví Kristus, bude to s mocí a slávou velikou, doprovázen anděly v počtu stokrát tisíc tisíců a desetkrát sto tisíců; a že až přijde, poznáme jeho hlas.“ – RH, December 18, 1888.

„V tomto věku se antikrist objeví jako pravý Kristus, a tehdy bude zákon Boží učiněn zcela neplatným v národech našeho světa. Vzpoura proti Božímu svatému zákonu plně dozraje. Avšak pravým vůdcem této vzpoury jest Satan oblečen za anděla světla. Lidé budou podvedeni a budou velebiti jeho namísto Boha a zbožňovati ho. Avšak Všemohoucnost zasáhne, a nad odpadlými církvemi, které se spojují ve velebení Satana, bude vynesen rozsudek: ‚Protož v jeden den přijdou rány jeho, smrt a pláč i hlad, a ohněm spálen bude; nebo silný jest Pán, kterýž jej potupí.‘ (Zjevení 18:8)“ – TM 62.

Pravý Kristus

 

„Jednou z nejvážnějších a přitom nejslavnějších pravd zjevených v Bibli jest ta o Kristově druhém příchodu, aby dokončil veliké dílo vykoupení.“ – GC 299.

 

„Příchod Páně jest ve všech dobách nadějí jeho pravých následovníků.“ – GC 302.

„Provolání o soudu jest ohlášením Kristova druhého příchodu, jako že jest ve dveřích. A toto provolání jest nazváno věčným evangeliem. Takto se kázání o Kristově druhém příchodu, ohlašování jeho blízkosti, ukazuje býti podstatnou částí poselství evangelia.“ – COL 227, 228.

„Zanedlouho se na východě objevuje černý obláček, velký asi jako polovina lidské ruky. Jest to oblak, který obklopuje Spasitele, a který se v dálce zdá býti zahalen v tmu. Lid Boží ví, že toto jest znamení Syna člověka. Ve vážném tichu se na něho upřeně dívají, jak se přibližuje k zemi, stávaje se světlejším a slavnějším, až jest velikým bílým oblakem, jehož základem sláva jako stravující oheň a nad ním duha smlouvy. Ježíš jede vpřed jako mocný přemožitel. . . . Jak se živý oblak stále přibližuje, každé oko spatřuje Knížete života. Jeho svatou hlavu nyní nehyzdí trnová koruna; ale diadém slávy spočívá na jeho svatém čele. Jeho tvář září oslnivým jasem poledního slunce. ‚A máť na rouchu a na bedrách svých napsané jméno: Král králů a Pán pánů.‘ (Zjevení 19:16)“ – GC 640, 641.

Kapitola XXIII

Původ, přirozenost a osud člověka

 

Bůh učinil člověka jako živou duši, jako svobodnou morální bytost, zformovanou k obrazu Božímu, stvořenou pro jeho slávu. (1 Mojžíš 1:26–28; 2:7; Žalm 8:4–6; Izaiáš 43:7) Nebyl obdařen přirozenou a nepodmíněnou nesmrtelností. Jedině poslušností vůči Bohu a jedením ze stromu života mohl na věky zachovat svou existenci. (1 Mojžíš 2:9, 16, 17) Kvůli své neposlušnosti byl zbaven přístupu k stromu života, přišel o slávu svého Učinitele a byl oddělen od zdroje života. Hřích přinesl smrt Adamovi a všem jeho potomkům. (1 Mojžíš 3:19, 22–24; Kazatel 12:7; Izaiáš 59:2; Římanům 5:12, 17; Ezechiel 18:4; Římanům 6:23)

Učiněn k Božímu obrazu

 

„Bůh stvořil člověka k svému obrazu. Zde není žádné tajemství. Není žádný základ pro domněnku, že se člověk vyvinul pomalým postupným vývojem z nižších forem zvířecího nebo rostlinného života. Takové učení snižuje veliké dílo Stvořitele na úroveň lidských omezených pozemských představ. Lidé jsou tak zaměřeni na to, aby vyloučili Boha z nadvlády nad vesmírem, že znehodnocují člověka a ošizují ho o důstojnost jeho původu. Ten, který osázel nebe hvězdnými světy a s jemnou zručností obarvil polní kvítí, který zemi a nebesa naplnil divy své moci, když dospěl k tomu, aby korunoval své slavné dílo, aby umístil někoho do středu, aby stál jako vládce nádherné země, nemohl než stvořiti bytost hodnou ruky, která jí dala život. Rodokmen naší lidské rasy, jak jest dáno inspirací, neprochází zpět k svému počátku řadou vyvíjejících se bakterií, měkkýšů a čtvernožců, ale přímo k velikému Stvořiteli. Ačkoli zformován z prachu, byl Adam ‚synem Božím.‘ (Lukáš 3:38)“ – PP 45.

Podmíněná nesmrtelnost

 

„Nesmrtelnost, zaslíbená člověku pod podmínkou poslušnosti, byla v důsledku přestoupení ztracena. Adam nemohl přenést na své potomstvo to, co neměl; a pro padlé lidstvo by nemohla býti žádná naděje, kdyby byl Bůh, skrze oběť svého Syna, nepřinesl nesmrtelnost do jejich dosahu. . . .

„Jediný, kdo Adamovi slíbil život v neposlušnosti, byl veliký podvodník. A prohlášení hada k Evě v ráji – ‚Nikoli nezemřete smrtí‘ – bylo první kázání, které kdy kázalo o nesmrtelnosti duše. Přesto se toto prohlášení, spočívající výhradně na autoritě Satana, ozývá z kazatelen křesťanského světa a jest přijímáno většinou lidstva tak snadno, jako bylo přijato našimi prvními rodiči.“ – GC 533.

„Ve své nevinnosti se Adam těšil z otevřeného společenství se svým Učinitelem; avšak hřích přinesl rozluku mezi Bohem a člověkem, a jedině Kristovo smíření mohlo překlenouti propast a umožniti přenos požehnání nebo spasení z nebe na zemi. Člověk byl stále odříznut od přímého přístupu k svému Stvořiteli, avšak Bůh s ním býval ve styku skrze Krista a anděly.“ – PP 67.

„Oči Adama a Evy byly otevřeny, ale k čemu? – Aby viděli svou hanbu a zkázu, aby si uvědomili, že roucho z nebeského světla, které bývalo jejich ochranou, již na nich nespočívalo jako bezpečnostní štít. Viděli, že nahota byla následkem přestoupení. Když uslyšeli hlas svého Stvořitele v zahradě, skryli se před ním; neboť tušili to, co předtím nepoznali – odsouzení Boží.“ – ST, May 29, 1901.

„Po svém přestoupení si Adam nejprve myslel, že vstupuje do vyššího stavu bytí. Avšak brzy ho pomyšlení na jeho hřích naplnilo hrůzou. Provinilému páru se zdálo, že vzduch, který byl dosud mírné a stálé teploty, se ochladil. Láska a pokoj, které mívali, byly pryč, a místo toho pocítili vědomí hříchu, hrůzu z budoucnosti, nahotu duše. Světelné roucho, které je bylo zahalovalo, nyní zmizelo, a aby zaplnili jeho místo, snažili se vytvořiti pro sebe přikrytí; neboť nemohli, když byli neoděni, setkati se s pohledem Božím a svatých andělů.“ – PP 57.

Nesmrtelnost dosažitelná pouze skrze Krista

 

Následkem Adamova pádu se člověk stal smrtelným, poddaným smrti; a jeho potomstvo se rodilo s vrozenými sklony k neposlušnosti. (Žalm 51:5; Římanům 3:10–18; Marek 7:20–23; Jeremiáš 17:9) Člověk může být osvobozen od hříchu, může v něm být obnovena povaha Boží a může znovu získat své původní postavení před Bohem (Matouš 5:48) pouze skrze Krista. (Římanům 3:23–26; Skutky 4:12; Jan 8:36; 14:6; 2 Korintským 5:19; Titovi 2:13, 14; 3:3–6)

Ti, kteří přijímají toto opatření, ucházejíce se o život věčný, obdrží nesmrtelnost při druhém příchodu Krista, kdy spící svatí budou povoláni zpět k životu hlasem Archanděla. (Římanům 2:6, 7; 6:22, 23; 8:11; 1 Korintským 15:20–23, 51–54; 1 Tessalonicenským 4:13–17)

„V ráji člověk spadl ze svého vysokého postavení a skrze přestoupení se stal poddaným smrti. V nebi viděli, že lidské bytosti jdou na zahynutí, a Bůh byl pohnut lítostí. Za nekonečnou cenu vymyslel záchranná opatření. On tak ‚miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.‘ (Jan 3:16) Pro přestupníka nebyla žádná naděje, leda skrze Krista.“ – 8T 25.

„Následek jedení ze stromu vědění dobrého a zlého jest zjevný v každé zkušenosti člověka. V jeho přirozenosti jest náklonnost k zlu, síla, které nemůže bez pomoci odporovati. Aby odolal této síle, aby dosáhl onoho ideálu, který ve své nejvnitřnější duši přijímá za jediný hodný, může nalézti pomoc jen u jediné moci. Tou mocí jest Kristus. Spolupráce s touto mocí jest největší potřebou člověka.“ – Ed 29.

„Kristova ponaučení mají býti pro nás jako listí ze stromu života. Když jíme a trávíme chléb života, zjevujeme souměrnou povahu.“ – 5BC 1135.

Mrtví jsou bez vědomí

 

První smrt, jíž jsme všichni poddáni, je stav naprostého bezživotí, a je znázorněna jako hluboký spánek. (Kazatel 9:5, 6; Žalmy 6:6; 115:17; 146:4; Kazatel 3:20; Izaiáš 38:18, 19; Jan 11:11–14)

Mrtví jsou v hrobě

 

Po smrti nejde dobrý člověk do nebe; a zlý člověk nejde do pekla (jezera ohnivého). Všichni, ať dobří či zlí, jdou do hrobu. (Job 7:9, 10; 14:10–14; 17:13–16; Kazatel 9:10; Žalmy 89:49; 104:29; Skutky 2:29, 34; Daniel 12:13; Židům 11:13; Zjevení 11:18)

Život po smrti pouze skrze vzkříšení

 

Spravedliví mrtví budou vzkříšeni. (Job 14:14, 15; 19:25–27; Ozeáš 13:14; Židům 11:39, 40; Jan 11:38, 39, 43; 1 Korintským 15:51; 2 Timoteovi 4:7, 8; Jan 11:25) Při druhém příchodu Krista budou vzati do nebe. (1 Tessalonicenským 4:13–17; Jan 14:1–3) Bezbožní mrtví nejsou v místě muk. (2 Petr 2:9; Jan 5:28, 29) Budou vzkříšeni na konci milénia. (Zjevení 20:5, 6)

„Kristus svým věřícím dítkám znázorňuje smrt jako spánek. Jejich život jest skryt s Kristem v Bohu, a v něm budou ti, kdož umírají, spáti, dokud nezazní poslední zatroubení.“ – DA 527.

„Kristus se stal jedním tělem s námi, abychom my se mohli státi jedním duchem s ním. Právě na základě tohoto spojení můžeme vyjíti z hrobu – nikoli pouze jako projev moci Kristovy, ale proto, že skrze víru se jeho život stal naším životem. Ti, kdož vidí Krista v jeho pravé povaze a přijímají ho do srdce, mají život věčný. Právě skrze Ducha v nás Kristus přebývá; a Duch Boží, přijatý do srdce vírou, jest počátek života věčného.“ – DA 388.

„Při vzkříšení jest zachována naše osobní totožnost, třebaže nikoli tytéž částice hmotné či látkové podstaty, které vešly do hrobu. Podivuhodné skutky Boží jsou člověku tajemstvím. Duch, povaha člověka, vrací se k Bohu, aby tam byla uchována. Při vzkříšení bude míti každý člověk svou vlastní povahu. Bůh časem svým povolá mrtvé, dávaje znovu dech života a přikazuje suchým kostem žíti. Ven vyjde tatáž postava, bude však osvobozena od nemoci a veškerého kazu. Opět žije, nesouc tutéž jedinečnost charakteristických rysů, takže přítel pozná přítele. V přírodě neexistuje žádný zákon Boží, který ukazuje, že Bůh vrací tytéž shodné částice hmoty, které tvořily tělo před smrtí. Bůh dá spravedlivému mrtvému takové tělo, jaké uzná za vhodné. Pavel znázorňuje tuto věc jádrem zrna zasetým na poli. Zaseté jádro se rozkládá, ale ven vychází nové jádro. Přirozená podstata v zrnu, které se rozkládá, nikdy nepovstane taková jako předtím, ale Bůh dává mu tělo, jakž sám ráčí. Lidské tělo bude tvořiti mnohem jemnější látka, neboť to bude nové stvoření, nové narození.“ – 6BC 1093.

Osud bezbožných

 

Poté co bezbožní budou odsouzení (Zjevení 20:4), prodělají druhou smrt (zničení, vyhlazení, vyhubení či zánik), která jim bude vyměřena na konci milénia – 1000 let ze Zjevení 20. (Zjevení 20:9, 15, 14; Malachiáš 4:1, 3; Žalm 37:9, 10, 20, 38; Abdiáš 15, 16)

Kapitola XXIV

Milénium

 

Milénium začíná při druhém příchodu Ježíše, kdy spravedliví mrtví budou vzkříšeni. (1 Tessalonicenským 4:13–16) Žijící bezbožní tehdy budou zničeni. (2 Tessalonicenským 1:7, 8; Izaiáš 11:4; Jeremiáš 25:31–33) Spravedliví budou vzati do nebe. (Jan 14:1–3) A Satan bude svázán.

Během milénia zůstane země ve stavu zpustošení, zbavena lidských obyvatel, a Satan proto bude „svázán“ řetězem okolností po dobu jednoho tisíce let. (Izaiáš 24:22; Jeremiáš 4:23–26; Zjevení 20:2, 3)

Když svatí budou vládnout s Kristem v nebi po dobu jednoho tisíce let, budou soudit bezbožné. (1 Korintským 6: 2, 3; Zjevení 20:4)

Na konci milénia se náš Pán vrací na zemi s vykoupenými a družinou andělů. Bezbožní mrtví budou vzkříšeni a vstanou se stejným duchem vzpoury, s kterým ulehli do hrobu. S nebe sestupuje Nový Jeruzalém a Kristus s vykoupenými a anděly vstupují do svatého města. (Zachariáš 14:4) Satan, jsa propuštěn ze svého vězení, nárokuje si stále být oprávněným vlastníkem tohoto světa, dává pokyn svým následovníkům, aby se zmocnili města. Tehdy od Boha sestupuje oheň na jeho nepřátele a stravuje je, nezanechávaje ani kořen ani ratolest. (Zjevení 21:1–5; 20:5, 7–9, 14; Malachiáš 4:1; 2 Petr 3:7–10; Ezechiel 28:18, 19)

Zpustošení Země

 

„Nyní nastává událost, která byla předobrazena v poslední vážné službě Dne Smíření. Když kněžská služba v svatyni svatých byla skončila a hříchy Izraele byly ze svatyně odstraněny prostřednictvím krve oběti za hřích, tehdy byl kozel živý postaven před Hospodinem; a v přítomnosti shromáždění nejvyšší kněz vyznal nad ním ‚všecky nepravosti synů Izraelských, a všecka přestoupení jejich se všemi hříchy jejich,‘ a vložil je ‚na hlavu kozla.‘ (3 Mojžíš 16:21) Podobným způsobem, když bude ukončeno dílo smíření v nebeské svatyni, tehdy v přítomnosti Boží a nebeských andělů a zástupů vykoupených budou hříchy Božího lidu vloženy na Satana; on bude prohlášen vinným ze všeho zla, kterého se jeho příčinou dopustili. A jako byl kozel vyhnán do země neobydlené, tak bude Satan vykázán do zpustošené země, do neobydlené a bezútěšné pouště.“ – GC 658.

„Země vypadala jako bezútěšná poušť. Města a vesnice, zbořeny zemětřesením, ležely v sutinách. Hory se byly pohnuly z místa svého, zanechávajíce veliké prohlubně. Rozedrané skály, vyvrženy mořem nebo vytrženy ze země samé, byly rozptýleny po celém jejím povrchu. Obrovské stromy byly vyvráceny z kořenů a byly rozesety po zemi. Tady má býti domov Satana a jeho zlých andělů po tisíc let. Tady bude uvězněn, aby vandroval sem a tam po rozbitém povrchu zemském a viděl účinky své vzpoury proti Božímu zákonu. Po tisíc let může vychutnávati ovoce prokletí, které způsobil. Omezen toliko na zemi, nebude míti výsadu toulati se po jiných planetách, aby pokoušel a otravoval ty, kdož nepadli. Během této doby Satan přenáramně trpí. Od svého pádu neustále používal své zlé vlastnosti. Avšak teď má býti zbaven své moci a ponechán, aby přemýšlel o roli, kterou sehrál od svého pádu, a aby s hrůzou a třesením hleděl vstříc děsivé budoucnosti, kdy bude museti trpěti za veškeré zlo, jehož se dopustil, a býti potrestán za všechny hříchy, které byly jeho příčinou spáchány.“ – EW 290.

Soud bezbožných

 

„Během tisíce let mezi prvním a druhým vzkříšením probíhá soud bezbožných. Apoštol Pavel poukazuje na tento soud jako na událost, která následuje druhý příchod. . . . Právě v této době, jak předpovídá Pavel, ‚svatí svět souditi budou.‘ (1 Korintským 6:2) Ve spojení s Kristem soudí bezbožné, porovnávajíce jejich činy se zákoníkem, Biblí, a rozhodujíce každý případ podle skutků učiněných v těle. Pak jest podle jejich skutků vyměřen úděl, který bezbožní musejí vytrpěti; a jest to zaznamenáno oproti jejich jménům v knize smrti.“ – GC 660, 661.

Druhé vzkříšení

 

„Na konci 1000 let se Kristus znovu vrací na zemi. Jest doprovázen zástupem vykoupených a obsluhován družinou andělů. Když sestupuje v hrozném majestátu, přikazuje bezbožným mrtvým vstáti, aby přijali své odsouzení. Vycházejí ven, mocný zástup, nesčíslný jako písku mořského. Jak se liší od těch, kdož byli vzbuzeni v prvním vzkříšení! Spravedliví byli oděni nesmrtelným mládím a krásou. Bezbožní nesou stopy nemoci a smrti. . . .

„Kristus sestupuje na horu Olivetskou, odkud po svém vzkříšení vstoupil na nebe, a kde andělé opakovali zaslíbení jeho návratu. Říká prorok: ‚Přijde Hospodin Bůh můj, a všickni svatí s ním.‘ ‚I stanou nohy jeho v ten den na hoře Olivetské, kteráž jest naproti Jeruzalému od východu, a rozdvojí se hora Olivetská napoly . . . údolím velmi velikým.‘ ‚A bude Hospodin králem nade vší zemí; v ten den bude Hospodin jediný, a jméno jeho jedno.‘ (Zachariáš 14:5, 4, 9) Když Nový Jeruzalém, ve své oslnivé nádheře, sestupuje s nebe, spočívá na místě očištěném a připraveném k jeho přijetí a Kristus se svým lidem a anděly vstupují do Svatého Města.“ – GC 662, 663.

„Satan se radí se svými anděly a pak s těmi králi a dobyvateli a mocnými muži. Poté přehlíží obrovskou armádu a říká jim, že společnost ve městě jest malá a slabá, a že oni mohou vyjíti a dobýti ho a vyhnati jeho obyvatele a zmocniti se jeho bohatství a slávy. Satan má úspěch v jejich oklamání a všichni se ihned začínají připravovati k boji.“ – EW 293.

Zánik bezbožných

 

„Tehdy bezbožní viděli, co ztratili; i vyšel na ně oheň od Boha a strávil je. Toto bylo vykonání soudu. Bezbožní tehdy přijali podle toho, jak jim svatí, ve shodě s Ježíšem, vyměřili během tisíce let.“ – EW 54.

„Anděl pravil: ‚Satan jest kořen, jeho děti jsou ratolesti. Nyní jsou stráveni, kořen i ratolest. Zemřeli věčnou smrtí. Nikdy nemají býti vzkříšeni a Bůh bude míti čistý vesmír.‘“ – EW 295.

Kapitola XXV

Nová Země

 

Poté co tato země bude očištěna ohněm na konci milénia, bude naplněno zaslíbení, jež bylo dáno našim duchovním předkům ohledně nové země. (1 Mojžíš 12:7; 17:7, 8; 2 Mojžíš 6:5–8; Skutky 7:2, 5; Římanům 4:13; Židům 11:9, 10, 13–16, 39; 13:14) Tato země bude vykoupena a obnovena do svého původního rajského stavu. Všechno bude učiněno nové. (Izaiáš 11:1–11; 32:16–18; 35:4–8; 65:17–25; Žalm 37:11, 29; Micheáš 4:8; Matouš 5:5; 2 Petr 3:13; Zjevení 22:1–5; Daniel 2:35, 44; 7:27 [srov. Zjevení 11:15])

„Dědictví, které Bůh zaslíbil svému lidu, není v tomto světě. Abraham neměl žádného dědictví v zemi, ‚ani šlepěje nožné.‘ (Skutky 7:5) . . . Dar Abrahamovi a jeho semeni zahrnoval nejen zemi Kananejskou, ale celou zemi. Tak praví apoštol: ‚Ne skrze zákon stalo se zaslíbení Abrahamovi, aneb semeni jeho, aby byl dědicem světa, ale skrze spravedlnost víry.‘ (Římanům 4:13) A Bible jasně učí, že zaslíbení učiněná Abrahamovi mají býti naplněna skrze Krista. Všichni, kteří jsou Kristovi, jsou ‚símě Abrahamovo . . . a podlé zaslíbení dědicové‘ – dědicové k ‚dědictví neporušitelnému a nepoškvrněnému a neuvadlému‘ – země osvobozené od prokletí hříchu. (Galatským 3:29; 1 Petr 1:4) Neboť ‚království pak i panství, a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí;‘ a ‚tiší dědičně obdrží zemi, a rozkoš míti budou ve množství pokoje.‘ (Daniel 7:27; Žalm 37:11)“ – PP 169, 170.

„‚Ty věže bravná, bašto dcery Sionské, až k tobě přijde, přijde, pravím, panování první.‘ (Micheáš 4:8) Přišel čas, ku kterému svatí lidé vzhlíželi s touhou od té doby, co plamenný meč oddělil první pár od ráje, čas pro ‚vykoupení toho, což . . . dobyto jest.‘ (Efezským 1:14) Země, původně dána člověku jako jeho království, a jím zrazena do rukou Satana, a tak dlouho držena mocným nepřítelem, byla navrácena skrze veliký plán vykoupení. Všechno to, co bylo hříchem ztraceno, bylo obnoveno. ‚Tak praví Hospodin . . . kterýž sformoval zemi a učinil ji, kterýž utvrdil ji, ne na prázdno stvořil ji, k bydlení sformoval ji.‘ (Izaiáš 45:18) Boží původní záměr při stvoření země se naplnil, když jest učiněna věčným příbytkem vykoupených. ‚Spravedliví ujmou zemi dědičně, a na věky v ní přebývati budou.‘ (Žalm 37:29)“ – GC 674.

Na nové zemi, která bude věčným domovem vykoupených, už nebude žádné utrpení, „nebo první věci pominuly.“ Hřích i jeho původce přestali existovat a veliká rozepře se skončila. (Zjevení 21:1–7)

V Novém Jeruzalémě nebude žádná noc kvůli přítomnosti Boží, jehož světlo a sláva zaplaví město. (Zjevení 21:25; 22:3–5)

„Lid Boží jest nadán výsadou, aby udržoval otevřené společenství s Otcem a Synem.“ – GC 676.

Od Soboty do Soboty budou se všichni shromažďovat před Bohem po celou věčnost. (Izaiáš 66:22, 23) Místo, které Bůh připravil pro vykoupené, je popsáno následovně: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (1 Korintským 2:9)

„Tentýž oheň od Boha, který strávil bezbožné, očistil celou zemi. Rozbité, rozedrané hory, roztavené pálivostí ohně, také atmosféra i všecko strniště bylo stráveno. Pak se před námi otevřelo naše dědictví, slavné a nádherné, a my jsme zdědili celou nově učiněnou zemi. Všichni jsme volali velikým hlasem: ‚Sláva; halelujah!‘“ – EW 54.

„Kristus ujistil své učedníky, že odchází, aby jim připravil příbytky v domě Otcově. Ti, kdož přijímají učení Božího slova, nebudou zcela neznalí, pokud jde o nebeský příbytek.“ – GC 675.

„Dílo vykoupení bude dokončeno. Na místě, kde se rozhojnil hřích, ještě více rozhojnila se milost Boží. Sama země, právě ta země, kterou si Satan nárokuje za svou, má býti nejen vykoupena, ale i vyvýšena. Náš malý svět, pod prokletím hříchu jediná tmavá skvrna v Božím slavném stvoření, bude poctěn nade všechny jiné světy ve vesmíru Božím. Tady, kde syn Boží přebýval v stánku lidství; kde Král slávy žil a trpěl i zemřel – tady, až učiní všechno nové, bude ‚stánek Boží s lidmi, a bydlitiť bude s nimi, a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich.‘ A skrze nekonečné věky, jak vykoupení budou choditi v světle Hospodinově, budou ho chváliti za jeho nevýslovný Dar – Immanuel, ‚Bůh s námi.‘“DA 26.

„Ještě jsme uprostřed stínů a nepokojů pozemských činností. Co nejvážněji uvažujme o požehnané budoucnosti. Nechť naše víra pronikne všemi temnými mraky a spatří jeho, který zemřel za hříchy světa. Otevírá brány ráje všem, kdož ho přijímají a v něho věří. Jim dává moc, aby se stali syny a dcerami Božími. Nechť bolesti, které nás tak hrozivě sužují, se stanou poučnými lekcemi, vyučujíce nás, abychom úsilně chvátajíce, k cíli běželi, k odplatě našeho svrchovaného povolání v Kristu. Povzbuzujme se myšlenkou, že Pán má brzo přijíti. Nechť tato naděje potěšuje naše srdce. ‚Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž přijíti má, přijde, a nebudeť meškati.‘ (Židům 10:37) Blaze služebníkům těm, kteréž přijda Pán jejich, nalezl by, a oni bdí.

„Jsme na cestě k domovu. Ten, jenž nás tolik miloval, že za nás zemřel, nám vystavěl město. Nový Jeruzalém jest naším místem odpočinku. Ve městě Božím nebude žádného smutku. Žádné žalostné kvílení, žádný žalozpěv o zmařených nadějích a pohřbených láskách, nebude nikdy slyšen. Brzo bude oděv smuteční vyměněn za roucho svatební. Brzo budeme svědky korunovace našeho Krále. Ti, jejichž životy byly skryty s Kristem, ti, kdož na této zemi bojovali dobrý boj víry, budou se skvíti slávou Vykupitele v království Božím.“ – 9T 286, 287.

„Veliká rozepře jest skončena. Hřích a hříšníci už neexistují. Celý vesmír jest čistý. Jeden puls souladu a štěstí tepe v obrovském stvoření. Od toho, který stvořil všechno, proudí život a světlo i štěstí do všech oblastí neomezeného prostoru. Od nejmenšího atomu po největší světy, všechny věci, živé i neživé, ve své nezastíněné kráse a dokonalé radosti, prohlašují, že Bůh láska jest.“ – GC 678.

Závěr

 

Když denně sedíš u nohou Ježíšových, a když jej přijímáš jako Záruku věčného života, zažíváš to, co se nedá popsat slovy – znovuzrození.

„Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2 Korintským 5:17)

„Když se podřídíme Kristu, srdce jest spojeno s jeho srdcem, vůle jest sloučena s jeho vůlí, mysl jest sjednocena s jeho myslí, myšlenky jsou uvedeny jemu do poddanství; žijeme jeho životem. Toť jest, což znamená býti oděni rouchem jeho spravedlnosti.“ – COL 312.

Když se podřídíš Spasitelovu vedení, odvede tvé myšlenky a činy pryč od tohoto světa. A zatímco druzí nemohou rozumět tvé zkušenosti, ty začneš vidět, že už nežiješ pro sebe, ale pro toho, který všechno co měl, dal pro tebe. Toto je tajemství, které svět v hříchu nemůže pochopit. Avšak toto mohou pochopit ti, „jimžto Bůh ráčil známo učiniti, kteraké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus v vás, ta naděje slávy.“ (Kolossenským 1:27)

Index

Seznam zkratek názvů použitých spisů ducha proroctví:

AA – The Acts of the Apostles

AH – The Adventist Home

1BC – S.D.A. Bible Commentary Vol. 1

5BC – S.D.A. Bible Commentary Vol. 5

6BC – S.D.A. Bible Commentary Vol. 6

7BC – S.D.A. Bible Commentary Vol. 7

BTS – Bible Training School

CD – Counsels on Diet and Foods

CG – Child Guidance

CH – Counsels on Health

COL – Christ’s Object Lessons

CS – Counsels on Stewardship

CT – Counsels to Parents, Teachers, and Students

CTBH – Christian Temperance and Bible Hygiene

DA – The Desire of Ages

Ed – Education

Ev – Evangelism

EW – Early Writings

FE – Fundamentals of Christian Education

FW – Faith and Works

GC – The Great Controversy

GC88 – The Great Controversy (1888)

GW – Gospel Workers

HL – Healthful Living

HP – In Heavenly Places

HS – Historical Sketches of SDA Missions

LDE – Last Day Events

LHU – Lift Him Up

LP – Sketches from the Life of Paul

MB – Thoughts from the Mount of Blessing

MH – The Ministry of Healing

MM – Medical Ministry

5MR – Manuscript Releases Volume Five

7MR – Manuscript Releases Volume Seven

12MR – Manuscript Releases Volume Twelve

15MR – Manuscript Releases Volume Fifteen

20MR – Manuscript Releases Volume Twenty

MYP – Messages to Young People

PK – Prophets and Kings

PP – Patriarchs and Prophets

RC – Reflecting Christ

RH – The Review and Herald

1SAT – Sermons and Talks Volume One

SC – Steps to Christ

SL – The Sanctified Life

1SM – Selected Messages Book 1

2SM – Selected Messages Book 2

3SM – Selected Messages Book 3

1SP – The Spirit of Prophecy Volume One

4SP – The Spirit of Prophecy Volume Four

SpTEd – Special Testimonies On Education

ST – The Signs of the Times

1T – Testimonies for the Church Volume One

2T – Testimonies for the Church Volume Two

3T – Testimonies for the Church Volume Three

4T – Testimonies for the Church Volume Four

5T – Testimonies for the Church Volume Five

6T – Testimonies for the Church Volume Six

7T – Testimonies for the Church Volume Seven

8T – Testimonies for the Church Volume Eight

9T – Testimonies for the Church Volume Nine

TM – Testimonies to Ministers and Gospel Workers

YI – The Youth’s Instructor

1888 – The Ellen G. White 1888 Materials